Profil editora

Související články:

Okamura označuje své voliče za „naše občany“. Jde jen o malou a specifickou část českého národa

Výroky Tomia Okamury k ukrajinské vlajce na Karlově mostě znovu otevírají otázku, kde končí legitimní politický názor a začíná zneužívání ústavní funkce k polarizaci společnosti. Předseda Poslanecké sněmovny se stylizuje do role mluvčího „našich občanů“, ačkoli reprezentuje jen úzký segment voličů. Kritika symbolických projevů solidarity s napadenou Ukrajinou tak neslouží ochraně veřejného zájmu, ale udržování konfliktu jako základního politického nástroje.

Macinka není kompetentní pro funkci šéfa diplomacie, Babiš je teď ve složité situaci, míní politoložka

Politoložka Daniela Ostrá z olomoucké Univerzity Palackého exkluzivně pro EuroZprávy.cz promluvila o SMS zprávách ministra zahraničních věcí Petra Macinky prezidentu Petru Pavlovi, které Hrad označil za vydírání. „I pokud se jedná o akt učiněný v rámci akutního zamlžení mysli nebo pod vlivem uvolněné atmosféry v nějakém restauračním zařízení, poukazuje to minimálně na to, že pan Macinka není kompetentní a způsobilý zastávat funkci šéfa české diplomacie,“ zdůraznila.

Buď žijeme třetí světovou válku, nebo nejnebezpečnější krizi od roku 1945. Pravdu ukáže až čas

Světové války se v okamžiku vypuknutí takto nejmenují, název dostávají až zpětně, když je zřejmé, že změnily řád světa. Dnešek nápadně připomíná právě takovou přechodovou fázi – pandemie, invaze na Ukrajinu, eskalace kolem Íránu, hybridní a ekonomická válka i eroze západních garancí. Buď už žijeme ve třetí světové válce, jen ji neumíme pojmenovat, nebo v nejnebezpečnější krizi od konce druhé světové války.

Babiš, Trumpovo hodné štěňátko. Česko si vysokou cenu za bezbřehý obdiv nemůže dovolit

Staronový premiér Andrej Babiš systematicky odklání Českou republiku od pevně ukotvené prozápadní politiky a nahrazuje ji osobními sympatiemi a prázdnými gesty. Obdiv k Donaldu Trumpovi, laciná stylizace do role „silného spojence“ i mlčení k hrozbám vůči spojencům vysílají nebezpečné signály. Jde doslova o strategický hazard, který může Česko připravit o to nejcennější – důvěru, vliv a oporu spojenců.

Američané už teď mají v Grónsku volnou ruku. Trump to nechce přijmout, raději rozbije NATO

Ať už jsou výroky Donalda Trumpa o Grónsku míněny jako politický tlak nebo vážná hrozba, narážejí na tvrdou bezpečnostní realitu. Grónsko je klíčovým uzlem americké obrany v Arktidě a USA zde už dnes disponují nástroji, které jim umožňují chránit vlastní území bez napadání spojenců. Agresivní rétorika však nese vysoké systémové riziko, neboť podkopává důvěru uvnitř NATO, vytváří nebezpečný precedent a oslabuje alianční soudržnost. Cena případné eskalace by byla nesmírně vysoká a zaplatily by ji především samotné Spojené státy.

Íránci režim kritizují za neschopnost ochránit obyvatelstvo. Celá situace se může změnit v krvavou lázeň, varuje Taterová

Expertka na Blízký východ Eva Taterová z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR v exkluzivním rozhovoru pro EuroZprávy.cz promluvila o současných protivládních protestech v Íránu, které režim krvavě potlačuje, za což jsou cenou tisíce mrtvých civilistů. „Obecně u mnohých více a více sílí kritika, že režim místo aby se staral o potřeby svých lidí, investuje své prostředky raději do podpory různých teroristických skupin a bojů o regionální dominanci, přičemž ani v jednom případě to stejně nevede k vítězství,“ vysvětlila.

USA dávají najevo, že jsou ochotny jednat tvrdě. Zásah v Latinské Americe ale může povzbudit Čínu a Rusko, říká Řepa

Bezpečnostní analytik Tomáš Řepa v exkluzivním rozhovoru pro EuroZprávy.cz popsal, co hodnotí jako reálné cíle americké intervence ve Venezuele a co očekává od budoucího vývoje. „Nejpravděpodobnější scénář je spjatý s alespoň částečnou energetickou obnovou. USA a partnerské firmy přinesou kapitál, servis a technologie, postupně zvednou produkci a exporty,“ říká. Scénář konsolidace venezuelské ekonomiky ale není jediný – existují i horší, které zahrnují drastické zhoršení bezpečnostní situace v Latinské Americe nebo zamrznutí konfliktu, sabotáže ropných zařízení či rozkvět černého trhu.

Americký zájem o Grónsko a Venezuelu je pochopitelný. Evropa se musí vzpamatovat

Svět se rychle mění v arénu otevřeného soupeření velmocí. USA a Čína bojují o vliv, kontrolu technologií i klíčových surovin, zatímco Rusko se snaží udržet zbytky své moci. Zásah Washingtonu ve Venezuele ukazuje, že ropa je dnes stejně důležitá jako před třiceti lety. A v tomto světle začíná dávat smysl i americký zájem o Grónsko a arktické trasy. Starý řád se hroutí, nový vzniká, a Evropa si musí rozmyslet, zda bude hráčem, nebo jen prostorem, o němž rozhodují jiní.

Rozpad celého státu nebo zhroucení do občanské války. Expert popsal, co se může dál dít v Íránu

Bezpečnostní expert Josef Kraus z brněnské Masarykovy univerzity v exkluzivním rozhovoru pro EuroZprávy.cz popsal, jak vnímá současné krvavé protesty v Íránu, které přinesly už stovky obětí. Zdejší opozici podle něj zásadně chybí charismatický vůdce, jenž by protestu dal směr a konfrontoval současnou teokratickou vládu Alího Chameneího. „Má 86 let a dobře deset roků se spekuluje o jeho velice mizerném zdravotním stavu. Obměna na pozici Vůdce může být pro Írán zásadní z hlediska nějaké reformy, aniž by došlo k úplné demontáži celého systému,“ říká Kraus.

Trump lže světu do očí. Sliboval konec válek, jenže teď by se ho měla bát i Evropa

Americký prezident Donald Trump během prezidentské kampaně opakovaně sliboval, že Spojené státy nebudou zahajovat nové války, a naopak se zaměří na ukončení těch starých. Tento slib byl klíčovým pilířem jeho politického úspěchu – apeloval na frustraci americké veřejnosti z nekonečných konfliktů a drahých zahraničních intervencí. O rok později je však zřejmé, že mezi proklamovaným cílem a reálnou praxí zeje hluboká a nepřekročitelná propast.

Historie amerických speciálních sil. Zajetí Madura připomíná chvíle slávy i selhání

Bleskové dopadení venezuelského prezidenta Nicoláse Madura se stalo nejnovější kapitolou dlouhé historie amerických speciálních operací. Od zabití Usámy bin Ládina a Abú Bakra al-Bagdádího přes invazi do Panamy a zajetí Manuela Noriegy a katastrofu Black Hawk Down se opakuje stejný vzorec. USA dokážou udeřit kdekoli na světě, otázkou však zůstává, jakou cenu za tyto zásahy platí státy, na něž míří, i samotný Washington. Zásah Absolute Resolve, plánovaný v utajení a bez souhlasu Kongresu, otevírá debatu o hranicích americké moci, mezinárodním právu i o tom, co ještě lze vydávat za „spravedlnost“.

Američané operací ve Venezuele dali Evropanům šanci ukázat odvahu

Spojené státy zahájily ozbrojenou operaci proti Venezuele a krok obhajují bojem proti narkoterorismu. Washington přitom obviňuje prezidenta Nicoláse Madura z vedení drogového kartelu, což je de facto účelová záminka. O to problematičtější je tento zásah ve světle toho, jak tvrdě USA odsuzují ruskou agresi proti Ukrajině a samy současně zasahují do suverenity jiného státu.

Venezuela neměla proti Američanům šanci. Teď ale hrozí peklo na zemi

Americká invaze do Venezuely ukázala tvrdou realitu, že moderní zbraně samy o sobě válku nevyhrávají. Přestože Caracas disponoval ruskými systémy S-300, Buk či stíhačkami Su-30, rozhodující chvíli nezvládl. Spojené státy nejprve paralyzovaly komunikaci, velení a radary, takže protivzdušná obrana zůstala slepá a roztříštěná. Rychlá technologická dominance ale neznamená konečné vítězství. Venezuela má kapacitu přejít k asymetrickému odporu, který může proměnit vojenský úspěch Washingtonu v dlouhodobé politické břemeno.

Trump udělal ze světa méně předvídatelné a nebezpečné místo. Cesta k míru nevede přes bombardování

Hlavním aktérem světové politiky v roce 2025 byl jednoznačně staronový americký prezident Donald Trump. Jeho konfrontační styl převrátil světovou politiku naruby – od obchodních válek přes chaotické „mírové“ iniciativy až po tlak na spojence. Jeden slib ale zůstal prázdný, protože válka na Ukrajině pokračuje a konec je v nedohlednu. Místo globální stability přichází nejistota. A svět postupně začíná platit za tento republikánský experiment, který prostě nevyšel.

Rok nestability. Voliči ANO, SPD a Motoristů se dočkají nepříjemného vystřízlivění

Rok 2025 převrátil českou politiku vzhůru nohama. Říjnové volby vrátily k moci Andreje Babiše a spolu s ním vznikla křehká koalice ANO, SPD a Motoristů, v níž reálný vliv drží Filip Turek. Vznik vlády provázejí spory s prezidentem Petrem Pavlem i vážné pochyby o kompetenci a etice aktérů. Dosavadní pětikoalice mezitím zaplatila za vlastní komunikační chaos a aféry. Rok 2026 proto spíš, než stabilitu slibuje turbulence a vleklé vnitřní konflikty.

Zůna ukázal SPD tvrdou realitu. Bohužel však skončil dříve, než vůbec začal

Ministr obrany Jaromír Zůna měl být pro SPD „nezávislým expertem“, místo toho se stal problémem. Svým jasným vymezením proti ruské agresi a podporou Ukrajiny připomněl, že obrana státu není prostor pro populismus. Reakce SPD je výmluvná – zákaz cesty na Ukrajinu, tlak na konec muniční iniciativy a převracení reality ve jménu falešného míru. Nyní ale jde jen o to, zda se Česko rozhodne být slabé, nebo odpovědné.

Vánoční příměří je dnes už nereálný koncept. Lidé sice potřebují klid, válčení se ale radikálně změnilo

Vánoční příměří na západní frontě v roce 1914 patří k nejznámějším výjimkám moderního válečnictví. Na několik hodin tehdy ustoupily zbraně, propaganda i disciplína a prostor získal prostý lidský instinkt. O více než sto let později však podobná epizoda působí téměř nemyslitelně. Současné konflikty, včetně války na Ukrajině, jsou vedeny nepřetržitě, centralizovaně a v těsném propojení s politikou, médii a ideologií.

Bratrství je silné slovo, ale slabý kompas. Babiš si rozumí s Ficem a Orbánem, důležitější jsou Němci

Nynější premiéři Česka, Slovenska a Maďarska dlouhodobě vystupují v domácí politice výrazně kriticky vůči Evropské unii, zatímco na jednáních v Bruselu volí umírněnější a pragmatičtější přístup. Rozdíl mezi domácí rétorikou a evropskou praxí je patrný zejména v otázkách podpory Ukrajiny či Evropské zelené dohody. Nakonec je nutné položit si otázku, jestli jsou Slovensko a Maďarsko skutečně našimi nejbližšími státy, nebo bychom se konečně mohli začít chovat rozumně a následovat Německo a Polsko?

Co se stane, až Rusko zaútočí na Evropu? Hrozí extrémně krvavá válka

Nejnovější zprávy o masivním soustřeďování ruských sil u hranic Evropské unie byly rychle zpochybněny jako neověřené a přehnané. Zkušenost posledních let – a zejména ta ukrajinská – však ukazuje, že podobné varovné signály nelze jednoduše smést ze stolu. Otázkou je, zda Moskva zůstane u hybridního nátlaku na NATO, nebo přejde k otevřené agresi, jak odolná by byla Evropa bez americké opory a jak zásadně by plné zapojení USA změnilo rovnováhu sil. 

Ať Macinka závěrečné varování od Lipavského klidně ignoruje. Historie ale mluví jasně

Varování končícího ministra zahraničí Jana Lipavského, že Rusko neusiluje o mír, ale o další expanzi, nelze odbýt. Vychází ze čtyř let přímé zkušenosti s ruským tlakem, agresí a porušováním mezinárodního práva. O to znepokojivější je nástup Petra Macinky, jehož politické přesvědčení se s dosavadní bezpečnostní orientací Česka dostává do přímého sporu. Historie ruského státu, od carství přes SSSR až po dnešek, přitom opakovaně ukazuje, že imperiální ambice jsou Rusku vlastní, a že v podstatě nic jiného neumí.