ROZHOVOR | Rozpad celého státu nebo zhroucení do občanské války. Expert popsal, co se může dál dít v Íránu

Současné nepokoje jsou označovány za největší od roku 1979. Jsou podle vás kvalitativně jiné než v letech 2009, 2019 nebo 2022. A pokud ano, v čem přesně? Je dnešní mladá generace jiná než ta z let 2009 a 2022? Zlomil se už strach?

Já bych byl ještě v tuto chvíli opatrný s jejich hodnocením jako největších od roku 1979. Jsou podle všeho nejnásilnější ze strany demonstrujících, dost možná i ze strany represivního aparátu, ale to v tuto chvíli ještě nevíme. Ale svým rozsahem v podobě množství demonstrujících a šíří různých sociálních skupiny zapojených do protestů to zatím tak nevypadá.

Demonstrace z let 2022-23 po smrti Mahsy Amíní, případně z roku 2009 po kontroverzních prezidentských volbách, zatím touto perspektivou hodnotím jako masovější a větší. Nutno ale ihned dodat, že Írán je teď čtvrtý den zcela odříznutý od internetu a vnějšího světa, takže nikdo pořádně neví, co se tam teď děje. Možná už to té úrovně dosáhlo, možná stále nikoli. 

Mladá generace je v podstatě stále stejná – chce zásadní změnu. Klíčové pro dynamiku a masovost protestů ale není pouze zapojení mladé generace, s tou se tak nějak počítá a vyskytuje se všude, ale zapojení širších částí společnosti, a zejména střední třídy. V jejím případě se strach ještě nezlomil, přičemž nejde nutně o strach z represivního aparátu země, ale spíš o strach z nejistoty, co by bylo se zemí, kdyby současný režim padl. 

Do jaké míry jsou dnešní protesty skutečně o inflaci a chudnutí, a do jaké míry už jde o otevřené odmítnutí celého politického systému?

O ekonomických otázkách byly protesty primárně ve své první fázi, řekněme do konce roku 2025. Od ledna ale protesty stále více artikulují politické požadavky a směřují k zásadním systémovým změnám, případně k úplné demontáži stávajícího politického zřízení země. Samozřejmě ekonomická výkonnost státu je stále pro lidi důležitá, ale jedná se o spojené nádoby.

Lidé demonstrují proti systému a požadují politické změny, protože stávající režim není schopen efektivně naplňovat jejich potřeby. No a pak tam jsou samozřejmě také přítomné další dimenze typu volání po větších politických a společenských svobodách, dodržování lidský práv v zemi a podobně. Žádnou tuto dimenzi nelze v tuto chvíli vypreparovat či vyloučit, všechny spolu souvisí navzájem.

Když je nespokojenost tak široká a hluboká, proč se islámská republika stále nerozpadla? Kde leží její skutečný zdroj stability?

Je to samozřejmě komplexní záležitost, ale pokud bych mohl vypíchnout dvě, tak jednou je stále jakási pasivita střední třídy obávající se chaosu, občanské války a rozpadu státu při změně režimu, druhou, která souvisí s první, poslední zbytky legitimity režimu vyvěrající z poskytování stability a bezpečnosti.

Jinými slovy, stále dost lidí v Íránu se obává, že revolucí (nikoli evolucí) hrozí velké riziko propadu země do extenzivního násilí, což v oblasti Blízkého a Středního východu je dost pravděpodobné, zvlášť u multietnické země, jako je Írán. A toto samozřejmě stávající režim vnímá a staví tak svou legitimitu na poskytování stability a bezpečnosti s argumentem: „Nechcete tu občanskou válku, terorismus, rozpad státu či zahraniční okupaci jako si to zažily Irák, Afghánistán, Sýrie, Libanon či Jemen? Tak buďte loajální současnému zřízení, protože to jediné vám garantuje, že problémy sousedních států nenastanou i tady.“

Jak zásadní je dnes postavení Revolučních gard (IRGC)? Lze vůbec mluvit o íránském státě bez nich, nebo jsou už faktickým vlastníkem režimu?

Postavení Revolučních gard, coby hlavní ozbrojené pěsti vládnoucí garnitury, je zásadní. Je klíčové pro stávající režim, není ale klíčové pro íránský stát. To jsou dvě rozdílné entity. Zatímco íránský režim fakticky stojí a padá se silou. loajalitou a akceschopnosti Gard, íránský stát je k životu nepotřebuje, má stále svůj vlastní bezpečnostní aparát – policii a klasickou armádu.

Propojenost Gard se současným režimem v zemi je značná. Dávno již Gardy nejsou pouze nástrojem politického aparátu, prorůstají jím. Jedním ze scénářů v případě změny politického zřízení je transformace režimu do klasické vlády vojenské junty pod vedením Gardistů. Není to podle mého scénář příliš pravděpodobný, ale reálný rozhodně ano.

Je hlavním problémem Íránců to, že nemají opozičního vůdce, nebo to, že režim systematicky zničil všechny struktury, které by nějakého vůdce mohly vytvořit?

Opět, obojí je pravda a obojí spolu souvisí. Největším problémem jakékoli íránské opozice, ať už domácí, nebo exilové, je absence sjednocujícího vůdce. Chybí zde silná, charismatická postava, která by dokázala fragmentovanou opozici sjednotit a jasně formulovat požadavky vůči stávajícímu režimu, případně vést amorfní davy vstříc revoluci a světlým zítřkům. Nikdo takový zde není, což je ale nutné přičíst systematické snaze íránského režimu o eliminaci kohokoli, kdy jen vzdáleně takovou vůdcovskou figuru mohl představovat.

A nebavíme se pouze o antisystémové opozici, ale také o vnitřních reformátorech, kteří přinejlepším končí v domácím vězení, odkud nemohou účinně vyvíjet jakoukoli politickou či společenskou aktivitu. Absence vůdce opozice a nějaké výrazné tváře znamená fragmentaci, vnitřní hádky, a především nejasnosti ohledně směřování politických, protestních a dalších aktivit. 

Pomáhá Íráncům podpora ze Západu, nebo režimu, který ji využívá jako záminku k represím? A do jaké míry je konfrontace se Západem skutečná a do jaké míry jen nástroj k udržení moci doma?

Podpora Západu současným demonstracím je za prvé velice slabá a spíše virtuální, za druhé dvojsečná. Na jednu stranu množství Íránců pokukuje po Evropě a po Spojených státech s očekáváním pomoci a podpory, která by jim konečně pomohla v demontáži stávajícího politického zřízení v zemi, zároveň ale tuto podporu režim obratně využívá ve vlastní propagandě s tím, že protivládní protesty nejsou legitimními protesty frustrovaných obyvatel, ale organizované násilí dílem nepřátelských mocností.

Zejména izraelská stopa za současnými protesty je vnímána citlivě a artikulována hlasitě. To umocňují veřejná nepřímá přiznání celé řady lidí napojených na izraelskou vládu či tajné služby, že se skutečně na rozdmýchávání protestů podílí. To umožňuje íránskému režimu šmahem všechny demonstranty nálepkovat jako agenty Mosadu a nelegitimizovat snahu protestujících poukázat na kritické osobní, celospolečenské či politické problémy.

Existuje realistická cesta postupné změny, nebo je systém už tak rigidní, že se může změnit jen zhroucením? Kdyby islámská republika skutečně padla, co z ní podle vás v Íránu zůstane? Je šance na vznik "nového" Íránu?

Všechny cesty jsou realistické a lze si je představit, otázkou je jen míra pravděpodobnosti jejich uskutečnění. Postupná změna režimu možná je v souvislosti s jeho personální obměnou. Současný nejvyšší duchovní vůdce Alí Chameneí má 86 let a dobře deset roků se spekuluje o jeho velice mizerném zdravotním stavu. Obměna na pozici Vůdce může být pro Írán zásadní z hlediska nějaké reformy, aniž by došlo k úplné demontáži celého systému.

Tady nutno připomenout, že nemalá část Íránců stávající systém stále chce a je mu loajální. Při posledních prezidentských volbách získal ultrakonzervativní kandidát Saíd Džalílí 13,5 milionů hlasů, současný umírněný prezident Pezeškiján o dva miliony více. Tvrdé prorežimní jádro íránské společnosti se bude bránit systémovým změnám, ale nakonec bude ochotna zkousnout změny personální, které ale pořád mohou mít dost zásadní dopad na další směřování země v oblasti míry domácích represálií a svobod, či v zahraniční politice. 

No a kdyby současný systém padl, co by bylo pak? To nelze vůbec predikovat, protože stát se může naprosto vše od rozpadu celého státu, jeho zhroucení do občanské války, přes transformaci do jiného diktátorského režimu, vojenské junty, mutace stávajícího zřízení směrem k upozaděni duchovních a přebrání moci technokraty, až po liberalizaci a demokratizaci země. Všechny tyto varianty jsou reálné, žádnou nelze vyloučit, ale zároveň se nedá odhadnout, která se nakonec odehraje.