KOMENTÁŘ | Spojenectví s Putinem shořelo spolu s íránskými rafinériemi. Za sliby o neochvějné podpoře se skrývá parazitování

Vladimir Putin sice na webu Kremlu zveřejnil srdečnou gratulaci novému nejvyššímu vůdci, kterým se stal Modžtaba Chameneí, ale toto gesto působí v kontextu doutnajícího Teheránu téměř surreálně. Putin sice „potvrdil neochvějnou podporu“ a slíbil, že Rusko zůstane „spolehlivým partnerem“, ale tato prohlášení přicházejí ve chvíli, kdy ruská armáda nehnula ani prstem, aby zabránila likvidaci Modžtabova otce nebo rozbití íránské protivzdušné obrany.

Tento paradox bije do očí. Zatímco ruská propaganda označuje americko-izraelské nálety za zrádný útok na spojence, ruská vojenská mašina zůstává paralyzována vlastními problémy na Ukrajině. Putin se sice verbálně zastává „íránských přátel“, ale v praxi neposlal do Teheránu jedinou baterii systému S-400, která by se pokusila čelit technologické převaze útočníků. Rusko se tak ocitlo v roli diváka, který z první řady sleduje devastaci svého klíčového partnera.

Důvod této pasivity je prostý: Putin si nemůže dovolit otevřít druhou frontu. Ruské kapacity jsou pátým rokem plně vyčerpávány boji na Ukrajině a jakýkoli reálný vojenský zásah v Íránu by znamenal riskovat přímý střet s USA, na který Moskva momentálně nemá prostředky. Pro Putina je tedy mnohem bezpečnější poslat zdvořilostní dopis než stíhačky.

Zároveň zde hraje roli strategický kalkul s Donaldem Trumpem. Putin zjevně věří, že pasivita v íránské otázce mu může v budoucnu přinést ústupky na Ukrajině nebo v otázce vlivu v Evropě. Osobní vztah s americkým prezidentem a naděje na novou „velkou dohodu“ mají pro Kreml vyšší prioritu než záchrana íránských ajatolláhů, kteří již beztak přišli o svou auru nedotknutelnosti.

Navzdory tomu v Putinovi události v Teheránu vyvolávají hlubokou osobní úzkost. Zabití Alího Chameneího vnímá jako „cynickou vraždu“, která mu připomíná osud Muammara Kaddáfího. Tento pád dalšího autoritářského spojence posiluje Putinovu paranoiu z režimní změny. I proto v Rusku probíhá urychlená stavba nové elity z věrných veteránů programu „Čas hrdinů“, aby se předešlo jakýmkoliv vnitřním nepokojům.

Paradox ruského přístupu se projevuje i v tom, jak Moskva těží z íránského neštěstí. Ceny ropy letí vzhůru, což plní ruskou válečnou pokladnu, a pozornost Washingtonu je odvrácena od ukrajinských polí. Putin tak v podstatě parazituje na destrukci spojence, kterému dříve sliboval věrnost až za hrob. Solidarita v ruském podání má totiž velmi jasné limity vymezené cenou barelu ropy.

Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov sice vyjadřuje „hluboké zklamání“ nad selháním diplomacie, ale jeho tón zůstává opatrný. Moskva se snaží neprovokovat Trumpa více, než je nutné. To je v ostrém kontrastu s výkřiky v ruských televizních show, kde moderátoři jako Solovjov přirovnávají USA k predátorovi. Tato dvojkolejnost umožňuje Putinovi hrát roli morálního arbitra pro domácí publikum, zatímco v reálné politice se chová jako pragmatik.

Ruská civilní rozvědka SVR se navíc pokouší odvést pozornost od faktu, že Rusko svému spojenci nepomohlo, šířením konspiračních teorií o jaderných ambicích Ukrajiny. Tato kouřová clona má zakrýt nejen neschopnost pomoci Íránu, ale i vlastní selhání při obraně strategických závodů v Rusku, které se v poslední době stávají terčem útoků.

Putin sází na to, že pokud se USA v Íránu příliš vyčerpají, získá tím prostor pro definitivní vítězství na Ukrajině. Írán je v této hře pouze figurkou, kterou je ochoten obětovat výměnou za vlastní politické přežití. Modžtaba Chameneí tak sice obdržel krásnou gratulaci z Moskvy, ale v boji o přežití svého režimu zůstává ve skutečnosti úplně sám.

Tato situace vysílá jasný signál všem zbývajícím ruským partnerům: ruská záštita je pevná jen na papíře. V momentě skutečné krize se Putin uchýlí k diplomacii a budování vnitřních bariér, zatímco jeho „přátelé“ čelí zkáze. Moskva již nedokáže – a možná ani nechce – být garantem bezpečnosti pro nikoho jiného než pro sebe samu.

Gratulace novému nejvyššímu vůdci je tak spíše epitafem za starými časy ruského vlivu na Blízkém východě. Putinovo Rusko je dnes mocností, která má sílu pouze na to, aby destruktivně působila ve svém nejbližším sousedství, ale ve globálním měřítku se stává jen pasivním glosátorem změn, které diktuje někdo jiný.

Zatímco Modžtaba Chameneí přebírá otěže v zemi, kde se vojenská a politická elita hroutí pod údery raket, Putin mu přeje „odvahu a obětavost“. Je to krutý cynismus od muže, který disponuje jaderným arzenálem a mocnou armádou, ale raději se dívá, jak jeho spojenec hoří, jen aby si nepopudil budoucího partnera v Bílém domě.

Tento paradox bude pravděpodobně definovat ruskou zahraniční politiku po zbytek Trumpova mandátu. Putin bude nadále mluvit o „solidaritě“ a „spravedlivém světovém řádu“, zatímco bude potichu souhlasit s eliminací kohokoli, kdo mu zrovna nepomáhá udržet se u moci. Íránská zkušenost ukázala, že v Putinově světě se „věrnost spojenci“ měří pouze jeho momentální užitečností.

Moskva svou nečinností v Íránu definitivně přišla o status velmoci, která dokáže chránit své zájmy za hranicemi postsovětského prostoru. Putinova „neochvějná podpora“ Teheránu tak zůstane v historii zapsána jako jeden z největších diplomatických paradoxů současnosti – jako slib spojenectví, který shořel spolu s íránskými rafinériemi.