Trump rozpoutáním války v Íránu uvrhnul svět do chaotického víru destrukční politiky

Příkladem naprostého nedostatku koordinace byl italský ministr obrany, který se v momentě vypuknutí útoků nacházel v Dubaji, aniž by tušil, co se chystá. Přestože je italská vláda ideologicky Trumpovi blízká, byla stejně jako ostatní zcela zaskočena. Devět dní po začátku bojů se tak svět ocitá v nejistotě, která definuje Trumpovu éru, v níž se strategické plánování podřizuje impulzivním rozhodnutím.

Úvodní údery, při nichž byl zabit íránský nejvyšší vůdce Alí Chameneí, vyvolaly v regionu naprosté zděšení. Evropské a blízkovýchodní vlády se náhle ocitly uprostřed války, o kterou nestály a která ohrožuje jejich vlastní občany i ekonomiky. Prudce rostoucí ceny energií zasáhly křehké hospodářství mnoha zemí, zatímco v Perském zálivu museli spojenci USA čelit baráži íránských dronů a raket.

Někteří spojenci začínají pociťovat rostoucí frustraci nejen kvůli ekonomickým nákladům, ale i z hrozby masivní migrační krize, pokud by došlo k úplnému kolapsu íránského státu. Panují obavy, co přijde dál. Trumpova administrativa sice hýří triumfalismem a věří v oslabení moci Teheránu, kritici však varují před scénářem podobným iráckému bažině, který by mohl destabilizovat celý svět.

Pro evropské a arabské národy, které s Trumpem neumějí žít, ale zároveň se bez Spojených států neobejdou, vyvstaly nové geopolitické pravdy. Tato válka je ztělesněním doktríny „America First“, která prosazuje americké zájmy hrubou silou. Ukazuje se, že nejsilnější supervelmoc světa se pod vedením nepředvídatelného prezidenta stala nejvíce zneklidňujícím vlivem na mezinárodní scéně.

Evropští diplomaté se nyní snaží zachovat klid a Trumpa nepohoršit, protože otevřené nepřátelství by se jim mohlo vymstít. Jsou rozkročeni mezi snahou o dodržování mezinárodního práva a potřebou zůstat v prezidentově přízni. Sám Trump však na otázky ohledně pomoci od spojenců odpovídá s nezájmem a dává najevo, že je mu v podstatě jedno, jak se ostatní státy zachovají.

Vztahy s Británií procházejí krizí poté, co premiér Keir Starmer kritizoval snahy o „změnu režimu z nebe“ a odmítl umožnit americkým pilotům startovat k bojovým misím z britských základen. Naopak německý kancléř Friedrich Merz zvolil při návštěvě Oválné pracovny opatrnější přístup; odsoudil íránské hrozby vůči Izraeli, ale zároveň vyjádřil společné obavy z jaderného programu Teheránu, čímž se snažil navigovat v napjaté diplomatické situaci.

Zatímco Evropa řeší diplomacii, státy v Perském zálivu čelí přímým útokům. Íránské rakety zasáhly civilní cíle v Kuvajtu, Saúdské Arábii i Bahrajnu, což ochromilo leteckou dopravu a těžbu plynu. Ukázalo se, že Bílý dům podcenil íránskou reakci a nečekal, že Teherán nebude blafovat a skutečně zaútočí na infrastrukturu v okolních zemích, které považuje za americké partnery.

Budoucnost Íránu zůstává nejistá a hrozba občanské války nebo sociálního rozvratu visí ve vzduchu. Trumpova strategie zbořit staré struktury a teprve pak hledat vítězství je v takto výbušném regionu extrémně riskantní. Svět nyní vidí v přímém přenosu, jak bouřlivé může být prezidentovo odhodlání řídit nejen svou zemi, ale skrze své kroky i celý zbytek planety.