Trump u spojenců tvrdě narazil. Rozpoutal válku, se kterou nechce nikdo nic mít.

Další formou konfliktu je horizontální eskalace, kterou se Teherán snaží rozšířit boje na své sousedy, jako jsou Jordánsko, Turecko nebo země Perského zálivu. Cílem je vyvinout tlak na Washington, aby vojenskou kampaň ukončil předčasně. Tato strategie však zatím selhává, protože napadené státy se proti íránské agresi semkly.

Klíčovým nástrojem Íránu tak zůstává asymetrická eskalace, zahrnující kybernetické útoky nebo ekonomické sabotáže. Využívá k tomu strategickou polohu Hormuzského průlivu, který je tepnou světové energetiky. Írán věří, že zablokování této cesty donutí prezidenta Donalda Trumpa k ústupkům dříve, než americká operace dosáhne svého vrcholu.

Nejúčinnější obranou proti takovému postupu je vytvoření koalice podobně smýšlejících států. Brett McGurk, který v minulosti pomáhal budovat spojenectví proti ISIS, zdůrazňuje, že taková práce je nesmírně náročná. Úspěšná koalice proti teroristům čítala téměř 80 zemí a fungovala nejen vojensky, ale i prostřednictvím sankcí a regulací.

Dalším modelem může být námořní koalice v Rudém moři, která vznikla v reakci na útoky Húsíů. Toto uskupení chránilo průliv Báb al-Mandab a zahrnovalo téměř 20 států pod vedením USA. Zkušenosti z této operace by nyní mohly sloužit jako základ pro zajištění bezpečnosti v Hormuzském průlivu.

Budování vojenské koalice vyžaduje v první řadě pevný právní základ. Jednotlivé země musí překonat vlastní legislativní překážky, než vyšlou své síly do zahraničí. V tomto směru odvedla Trumpova administrativa dobrou práci, když v Radě bezpečnosti OSN prosadila rezoluci odsuzující íránské útoky, kterou podpořilo rekordních 135 zemí.

Složitější situace nastává v rovině politické, kde lídři čelí domácím tlakům. Například vztahy s klíčovými námořními partnery, jako jsou Velká Británie nebo Dánsko, byly v poslední době napjaté kvůli diplomatickým sporům. To komplikuje žádosti o nasazení jejich personálu do nebezpečných operací v rámci války, na jejímž rozpoutání se nepodíleli.

Z vojenského hlediska je pak nutné stanovit jasná pravidla nasazení a velitelské struktury. Některé země, například Francie, mohou odmítat přímé podřízení americkému velení a preferovat vlastní paralelní mise. Vyjednávání o tom, zda spojenecké lodě mohou útočit na cíle přímo v Íránu, nebo se jen bránit, bývá zdlouhavé.

Specifickým problémem je Trumpova výzva k zapojení Číny. Je nepravděpodobné, že by americká armáda úzce spolupracovala s čínským námořnictvem, nebo že by Peking své lodě podřídil Washingtonu. Přestože do Číny směřuje většina ropy z Perského zálivu, zajištění svobodné plavby zůstává historickou odpovědností Spojených států.

Sestavení plnohodnotné námořní koalice v Hormuzském průlivu tedy potrvá týdny, ne-li déle. Samotný proces jejího budování však vysílá Íránu jasný signál, že jeho taktika povede k mezinárodní izolaci. Bez této diplomatické a vojenské snahy by si Teherán mohl i přes porážky na bojišti udržet svou asymetrickou výhodu.