KOMENTÁŘ | Rok nestability. Voliči ANO, SPD a Motoristů se dočkají nepříjemného vystřízlivění

Rok 2025 byl v české politice jako na houpačce, přičemž to skutečně podstatné se začalo odehrávat až na podzim. Říjnové sněmovní volby potvrdily návrat starých pořádků, když hnutí ANO Andreje Babiše ovládlo scénu a bývalý premiér si znovu sáhl na pozici nejmocnějšího muže v zemi. Je to návrat k modelu řízení státu jako firmy, jen s tím rozdílem, že firma předtím měla alespoň krapet slušné vedení.

Po jeho boku se zformovalo spojenectví, které by ještě před pár lety působilo jako politická fantazie. Vznikla koalice hnutí ANO, SPD Tomia Okamury a seskupení Motoristé sobě. Formální hlavu Motoristů sice představuje Petr Macinka, ale skutečné těžiště moci leží jinde – u Filipa Turka, jenž vystupuje jako čestný prezident a neformální lídr. Je to učebnicový příklad mocenského dualismu, protože někdo jiný nese odpovědnost, ale rozhoduje ten, kdo má reálné publikum.

Vznik vlády se tak neodehrává v klidné institucionální rutině, ale spíš v aréně plné přetahování a mediálních přestřelek. Právě v tomto duchu se nesou spory s prezidentem Petrem Pavlem. Hlava státu odmítla jmenovat Turka ministrem životního prostředí – a nelze se tomu příliš divit. Pokud někdo dlouhodobě relativizuje samotnou podstatu environmentální politiky, vysmívá se regulacím a vidí v ochraně přírody spíš překážku než veřejný zájem, je logické, že jeho nominace narazí.

Sám Turek sice akceptoval, že nebude řídit ministerstvo zahraničí, ale ani přesun na jiný rezort problém neřeší. V zemi s parlamentním systémem je sice jmenování ministrů standardně spíš formalitou, ale v situaci, kdy kandidát sám sebe prezentuje prostřednictvím agresivní rétoriky, neustálým zdviháním pravačky, provokací a pochybných „vzkazů“ směrem do zahraničí, je opatrnost prezidenta spíš minimálním očekávaným standardem než projevem svévole.

Podstata sporu tak není jen personální. Jde o střet dvou odlišných představ o tom, co je ještě únosné v demokratické politice. Na jedné straně stojí logika marketingu, emotivních gest a permanentního konfliktu. Na druhé straně snaha držet se institucionálních pravidel, která mají politiku alespoň rámcově kultivovat. Tento střet bude určovat další měsíce – a možná i roky. A kdo čeká rychlé uklidnění, měl by se připravit na další jízdu na horské dráze.

Problém nespočívá pouze v povolebním vyjednávání. Zásadní je především fakt, že dosavadní pětikoalice vedená Petrem Fialou říjnové volby jednoznačně prohrála – a tím si sama uzavřela cestu k účasti na tvorbě nové vlády. V parlamentní demokracii je to prostý důsledek reality: kdo nezíská mandát veřejnosti, ten rozhoduje méně. A v tomto případě nelze hledat viníka jinde než uvnitř samotné bývalé vládní sestavy.

Jedním z největších selhání byla komunikace. Ministři i premiér dlouhodobě nedokázali vysvětlovat své kroky způsobem, který by občany přesvědčil, že nepříjemná rozhodnutí mají racionální základ a smysl. Některé resorty působily chaoticky, reagovaly pozdě a neuměly zachytit náladu veřejnosti. Ve výsledku tak vláda, která často dělala nepopulární, ale nevyhnutelné kroky, nedokázala vysvětlit, proč jsou nutné. To je fatální kombinace.

A pak přišla kauza, která politické důvěryhodnosti zasadila další ránu. Bitcoinové přijetí více než miliardy korun pro ministerstvo spravedlnosti, a to ještě od dříve odsouzeného podvodníka, není jen „komunikační chyba“. Je to symbol zarážejícího selhání úsudku. Ve chvíli, kdy vláda vystupovala jako garant právního státu a odpovědného řízení státu, takové jednání působí jako otevřené pohrdání základními standardy politické etiky. Není divu, že voliči ztratili trpělivost.

Politická kampaň se nedá stavět na pocitu, že voliči „musí pochopit“. Na pochopení se musí pracovat, a to transparentně, konzistentně a s respektem k inteligenci veřejnosti. Pětikoalice to podcenila a zaplatila za to vysokou cenu. Volby jen potvrdily, že v politice neexistuje kredit na věčné časy. Pokud komunikace selže a důvěra se rozpadne, voliči si prostě vyberou jinak.

I proto se nedá očekávat, že rok 2026 přinese klid a předvídatelnost. Naopak, už nyní je zřejmé, že nová vláda vstupuje do období, které bude charakterizovat permanentní napětí a vnitřní třenice. Nestabilita není riziko, ale téměř jistota. Koalice ANO, SPD a Motoristů totiž stojí na velmi křehkém základu. Programově si tyto subjekty protiřečí, mísí se v nich odlišné ideologické akcenty a výrazně odlišná očekávání voličů. Jediné, co je spojuje, je touha po moci a snaha vytěžit maximum z nespokojenosti veřejnosti.

Okamura už to ostatně pocítil. Aby se jeho hnutí vůbec mohlo na vládní účasti podílet, byť prostřednictvím „expertů“, než skutečně politicky odpovědných ministrů, musel výrazně ustoupit ze svých dlouhodobě deklarovaných priorit. To je nepochybně politická cena, kterou zaplatil za vstup do exekutivy. Otázkou je, jak dlouho to jeho elektorát přijme. Voliče SPD neživí kompromisy, ale konfliktní rétorika a tvrdé postoje. A kompromis je přesně to, co vládnutí vyžaduje.

Výsledkem bude vláda, která se bude neustále pohybovat na hraně, mezi snahou přežít a tlakem vlastních radikálnějších křídel. Každé náročnější rozhodnutí, každý vnější otřes či ekonomický problém může spustit lavinu vnitřních sporů. A kdo věří, že se takto složená koalice dokáže chovat jako stabilní, racionální správce země, ten se pravděpodobně velmi brzy dočká vystřízlivění.