KOMENTÁŘ | Okamura označuje své voliče za „naše občany“. Jde jen o malou a specifickou část českého národa

Tomio Okamura, předseda Poslanecké sněmovny a lídr hnutí SPD, dlouhodobě staví svou politickou strategii na národovecké rétorice, která pracuje s vymezováním „my“ a „oni“. Nejnověji se terčem jeho kritiky stala symbolická akce ukrajinských občanů na Karlově mostě, kde byla u příležitosti Dne jednoty Ukrajiny rozvinuta velkoformátová ukrajinská vlajka. Okamura ji označil za „zbytečnou provokaci Ukrajinců vůči našim občanům, kteří nesouhlasí s masovou migrací Ukrajinců do České republiky“, a dodal, že podobné akce „neprospívají k dobrým česko-ukrajinským vztahům“.

Právě zde je však nutné se zastavit a položit základní otázku: jaká je role předsedy Poslanecké sněmovny v demokratickém právním státě? Jde o jednu z nejvyšších ústavních funkcí v zemi, která má být symbolem institucionální stability, procedurální neutrality a respektu k ústavním právům. Není to pozice, z níž by bylo přijatelné systematicky rozdělovat společnost na „správné“ a „nežádoucí“ skupiny obyvatel, a to ani rétoricky.

Ano, Tomio Okamura je zároveň předsedou politického hnutí SPD a v této roli má plné právo prosazovat jeho program a oslovovat své voliče. Problém nastává ve chvíli, kdy se stranická agitace mísí s výkonem ústavní funkce a kdy se kritika mění v delegitimizaci základních občanských práv druhých. Odsuzování pokojné symbolické akce válečných uprchlíků jako „provokace“ je nejen politicky účelové, ale i obsahově prázdné.

Česká republika je státem, kde platí svoboda shromažďování i svoboda projevu. Ukrajinští občané, kteří v Česku legálně pobývají, tato práva mají – stejně jako kdokoli jiný. Rozvinutí státní vlajky země, jež se již čtvrtým rokem brání vojenské agresi, nelze rozumně interpretovat jako útok na české občany ani jako ohrožení veřejného pořádku. Je to politický symbol, nikoli bezpečnostní incident.

Platí ovšem i druhá strana mince, protože Tomio Okamura má právo na svůj názor – a to i na ten, který je vyloženě hloupý. Když jej veřejně sděluje, pouze využívá svobody projevu, kterou mu ústava garantuje. To však neznamená, že je tento názor automaticky legitimní, odpovědný nebo hodný respektu. Od ústavního činitele se oprávněně očekává víc než pouhé testování hranic veřejné frustrace.

Okamura se ve svých vystoupeních opakovaně dovolává pojmu „naši občané“, čímž vytváří dojem, že mluví jménem většinové společnosti. Tento předpoklad však neobstojí ani při letmém pohledu na volební realitu. Hnutí SPD totiž dlouhodobě reprezentuje pouze úzký segment elektorátu. V posledních parlamentních volbách se do Poslanecké sněmovny dostalo jen těsně, navíc za okolností, které se fakticky blížily nepřiznané koalici. Zisk 7,78 % hlasů nelze interpretovat jinak než jako marginální podporu.

Z toho plyne zásadní rozpor, protože Okamura vystupuje s rétorikou ochránce „většiny“, ačkoli fakticky zastupuje menšinu – a to menšinu vyhraněnou, ideologicky uzavřenou a dlouhodobě rezistentní vůči komplexnějšímu výkladu mezinárodního dění. Když tedy hovoří o „našich občanech“, nemluví o české společnosti jako celku, ale o vlastním elektorátu, jehož názory si systematicky potvrzuje a radikalizuje.

Zbytečnost hnutí SPD pak spočívá právě v této uzavřené smyčce. Nepřináší nové politické řešení, nenabízí realistickou zahraničněpolitickou strategii ani konstruktivní kritiku. Jeho existence se redukuje na opakování několika málo hesel, z nichž za zmínku stojí maximálně odpor k migraci, nedůvěra k mezinárodním strukturám a zjednodušený výklad rusko-ukrajinské války, v němž jsou ignorovány základní geopolitické souvislosti. Podpora Ruska „za každou cenu“ je již de facto identitou hnutí i jeho voličů.

V tomto kontextu působí Okamurova kritika ukrajinských symbolických akcí nejen necitlivě, ale i účelově. Nejde o snahu chránit veřejný pořádek či česko-ukrajinské vztahy, nýbrž o další mobilizaci vlastního voličského jádra prostřednictvím konfliktu. SPD ke svému politickému přežití nutně potřebuje vnějšího nepřítele – a pokud jím zrovna nejsou „Brusel“ nebo „migranti“, poslouží váleční uprchlíci s vlajkou.

Hnutí, které se dobrovolně uzavírá do ideologického ghetta, neoslovuje většinu společnosti a není schopno nabídnout řešení reálných problémů země, plní v politickém systému pouze rušivou funkci. SPD se dlouhodobě neprofiluje jako nositel alternativní politiky, ale jako rezonanční komora frustrace, která nahrazuje argumenty jednoduchými hesly a složité mezinárodní vztahy redukuje na primitivní dělení světa na přátele a nepřátele.

V okamžiku, kdy se lídr takového hnutí ocitá v jedné z nejvyšších ústavních funkcí, přestává jít jen o otázku politického vkusu či ideového nesouhlasu. Jde o institucionální problém, protože stát svěřuje reprezentativní roli osobě, jejíž politický projekt je založen nikoli na správě věcí veřejných, ale na jejich systematické polarizaci. Taková konfigurace je důkazem oslabení pluralitní demokracie.