KOMENTÁŘ | Trump v neomalenosti vůči spojencům překonal Brežněva

Kritici NATO občas tuto organizaci ironicky přirovnávají k jejímu někdejšímu studenoválečnému protějšku, Varšavské smlouvě, tedy vojensko-politické alianci Sovětského svazu a socialistických zemí východního bloku. Jde o argumentační faul, který ignoruje zásadní odlišnosti v praktickém fungování obou aliancí, míru suverenity jejich členských států a úroveň dominance, případně „vůdčí role“ jejich hlavních mocností, Spojených států a Sovětského svazu.

Opětovný nástup Donalda Trumpa do Oválné pracovny a jeho svérázný přístup ke spojencům vdechl těmto srovnáním nový život. Paralelu mezi jednáními NATO a zpravidla velmi svázaným průběhem schůzek nejvyššího orgánu Varšavské smlouvy, Politického poradního výboru, činil před loňskými parlamentními volbami například někdejší ministr zahraničí Lubomír Zaorálek. Přestože takové přirovnání je i v stávajících podmínkách hyperbolou (zaznělo ostatně z úst soudnost ztrácejícího politika), kroky současného amerického prezidenta vůči aliančním zemím si v některých aspektech nezadají s někdejší arogancí Kremlu, nebo ji dokonce překonávají.

Žádný sovětský vůdce si například nedovolil veřejně hrozit členskému státu Varšavské smlouvy anexí části území, a to i za použití síly, jak činil Trump v případě Dánska a Grónska. Varování některých vrcholných politiků zemí NATO, že postup amerického prezidenta ohrožuje samotnou existenci aliance, nebyla nikterak přehnaná.

Vzhledem k aktuálnímu dění na Blízkém východě grónská otázka ustoupila do pozadí. Situace okolo americko-izraelského vojenského útoku na Írán a následných Trumpových prohlášení na adresu členů NATO nicméně nabízí jiné historické srovnání, konkrétně s přístupem Moskvy ke spojencům z Varšavské smlouvy po zahájení sovětských vojenských akcí v Afghánistánu na sklonku roku 1979.

Podobně jako v případě americko-izraelského útoku na Írán sovětské vedení necítilo potřebu svůj záměr nasadit vojenskou sílu předem konzultovat na půdě oficiálních grémií své tehdejší aliance. Aktuálně nelze s jistotou říci, do jaké míry byli spojenci z NATO o plánech Trumpovy administrativy informováni jinými, méně formálními kanály. V případě sovětského vpádu do Afghánistánu ale víme, že Moskva své spojence nezpravila ani touto cestou. S mírnou nadsázkou řečeno, vládnoucí představitelé zemí Varšavské smlouvy se o invazi dozvěděli z novin. V maďarském případě dokonce sovětský velvyslanec předal tamnímu stranickému vedení oficiální zprávu o dění v Afghánistánu až čtyři dny po zahájení bojových operací. Nezbývá než doufat, že Trumpova administrativa byla nyní o poznání sdílnější.

Přestože Kreml nezamýšlel své akce v Afghánistánu jakkoliv zaštítit rámcem Varšavské smlouvy – její ustavující dokument ostatně neobsahoval žádné ustanovení, které by to umožňovalo –, jednalo se o další z nelichotivé série porušení základních aliančních pravidel ze strany Moskvy. Třetí článek totiž předpokládal, že členské státy se budou radit o všech důležitých mezinárodních otázkách, které se dotýkají jejich společných zájmů. Ustavující smlouva NATO je v tomto směru formulována odlišně, avšak pokud platí Trumpovo tvrzení, že Írán ohrožoval bezpečnost Spojených států, alianční konzultace se na základě čtvrtého článku patrně konat měly.

Absence konzultací o chystaném užití síly v Afghánistánu byla pro sovětské spojence doslova studenou sprchou. V předchozím období, obzvlášť v době vyjednávání o uzavření Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v polovině 70. let, docházelo k pravidelným aliančním schůzkám, kde byla formulována společná zahraničněpolitická stanoviska, třebaže ta z velké části odrážela záměry Kremlu. Tato zkušenost dávala vedení států Varšavské smlouvy naději, že tak závažný krok, jakým zahájení afghánského vojenského dobrodružství nepochybně bylo, bude v rámci aliance předem projednán.

Nabízela se hořká paralela s postupem Moskvy během karibské raketové krize, za který byl zpětně sovětskými spojenci kritizován Nikita Chruščov: země Varšavské smlouvy musely čelit důsledkům neočekávaného rozhodnutí Kremlu, které nejen nedostaly příležitost ovlivnit, ale ani o něm neměly předem žádné zprávy. Na druhou stranu, náplastí pro sovětské evropské spojence byla skutečnost, že Brežněvovo vedení následně pojímalo celou anabázi jako striktně sovětsko-afghánskou záležitost a země Varšavské smlouvy se do jejího řešení nepokusilo dodatečně vtáhnout.

K velké úlevě evropských komunistických vůdců se ani v následujících letech na jednáních Varšavské smlouvy dění v Afghánistánu příliš neprobíralo, pomineme-li spílání sovětských činitelů, že Západ využívá celou otázku jako záminku k „demagogickému“ útoku na státy „socialistického tábora“. Sovětští spojenci dospěli k závěru, že bude nejlepší, pokud se Moskva vypořádá s následky svého rozhodnutí sama a nebude je do stupňujícího se afghánského problému zatahovat. Leonid Brežněv i jeho nástupci to v zásadě respektovali.

V tomto světle se ukazuje, nakolik je Trumpův aktuální přístup ke spojencům z NATO arogantní. Jednou z příčin, proč své rozhodnutí napadnout Írán na alianční půdě nekonzultoval, byla zřejmě jeho oprávněná obava, že pochybné a nekonzistentní důvody, kterými představitelé americké administrativy operují, by členské státy sotva přesvědčily k souhlasu s rozpoutáním konfliktu. Na rozdíl od sovětského vedení na přelomu 70. a 80. letech šéf Bílého domu přesto předpokládá, že jeho spojenci poslušně přispěchají na pomoc s řešením krize, která nastala pouze na základě svérázného rozhodnutí jejich silnějšího partnera. 

Pokud se naplní Trumpova slova, že NATO na pozadí války proti Íránu čeká „velmi špatná budoucnost“, nebude to důsledek nevděčnosti amerických spojenců či jejich neochoty plnit alianční závazky. Půjde o následek přesvědčení šéfa Bílého domu, že Spojené státy vzhledem ke své vojenské síle nepotřebují pro své akce budovat širší mezinárodní konsensus, mohou jednat jako nikým neomezovaný hegemon, obcházet spojence a zároveň od nich vyžadovat striktní loajalitu, pokud věci z nějakého důvodu nejdou podle plánu. V takovém sebeklamu se na sklonku 70. let nenacházeli ani členové brežněvovského vedení.

Autor je historik.