Profil editora

Související články:

Ve stínu nemohoucího Brežněva. O intervenci v Afghánistánu se v Moskvě rozhodlo před 45 lety

Sovětská vojenská intervence v Afghánistánu měla být rychlou a z globálního hlediska nepříliš významnou akcí. Ve skutečnosti podstatně ovlivnila vývoj světové politiky. Moskevské vedení o ní definitivně rozhodlo před 45 lety, na schůzi politbyra komunistické strany 12. prosince 1979. Zpětný pohled na její průběh odhaluje nejen to, jakým způsobem se na přelomu 70. a 80. let jednalo v Kremlu o zásadních bezpečnostních a mezinárodních záležitostech, ale může vést také k zamyšlení nad některými aktuálnějšími otázkami. 

35 let po sametové revoluci potřebuje Česko další transformaci

Oslavám výročí událostí 17. listopadu 1989, které v Československu zahájily pád diktatury komunistické strany, každoročně dominuje pohled do historie. Bývá připomínán represivní charakter a ekonomická stagnace předlistopadového zřízení. Do kontrastu jsou naopak stavěny následné etablování pluralitní demokracie a hospodářská transformace, která začala přibližovat naši zemi k vyspělým západním ekonomikám. Ačkoliv má toto srovnání své opodstatnění, při výročí sametové revoluce se můžeme také zamyslet nad tím, kam polistopadový vývoj momentálně v Česku směřuje a zda některé recepty ordinované v předchozích 35 letech nepotřebují kritické přehodnocení. 

Prohlédněte si galerii

Pád Berlínské zdi před 35 lety je symbol. Studenou válku ale neukončil

Uplynulo 35 let od chvíle, kdy obyvatelstvu Německé demokratické republiky tamní komunistická moc přestala bránit v opuštění státu přes silně střeženou hranici do západních sektorů rozděleného Berlína. Pomyslný pád Berlínské zdi 9. listopadu se následně zapsal do dějin jako symbolický moment, který ukončil více než čtyři desetiletí trvající rozdělení Evropy. Mnozí jej vnímají také jako konec studené války. Ačkoliv podobné symboly hrají v konstrukci výkladů historie důležitou úlohu, představují také past, která může znesnadnit hledání skutečných příčin přelomových dějinných událostí.

Pochmurnost ruských dějin. Zdroje nostalgie po brežněvismu 60 let po převratu v Kremlu

Před šedesáti lety, 14. října 1964, proběhl v Kremlu palácový převrat, který z čela Komunistické strany Sovětského svazu odstranil Nikitu Chruščova. Vůdcem jedné ze dvou tehdejších světových supervelmocí se stal sedmapadesátiletý Leonid Brežněv. Ačkoliv o jeho schopnostech mnozí pochybovali – což byl ostatně jeden z důvodů, proč byl vybrán jako Chruščovův nástupce –, ostřílený stranický byrokrat následně vládl dlouhých osmnáct let a zemi podstatně proměnil. Skutečnost, že i současní Rusové vnímají brežněvovskou éru velmi pozitivně, vypovídá mnohé o pochmurnosti moderních ruských dějin. 

Nelichotivá bilance Putinových „superzbraní“

Mediálním prostorem v uplynulém víkendu proletěla zprava, že na ruském kosmodromu Pleseck došlo k masivní explozi, jejíž příčnou mělo být selhání vojenské mezikontinentální balistické rakety RS-28 Sarmat. Pokud je tato hypotéza pravdivá, jedná se o další ukázku skutečného, tristního stavu „superzbraní“, kterými se chlubí ruský autoritářský vládce Vladimir Putin ve snaze šířit strach z vojenské síly své země.

"Chtěli něco slyšet, prostě!" Eroze Varšavské smlouvy započala před 35 lety

Dvoudenní summit organizace Varšavské smlouvy v rumunské metropoli, který začal 7. července 1989, proběhl v době historických změn. Doznívaly poslední pomyslné výstřely studené války a rozpadaly se hlavní nosné pilíře komunistické moci ve východní části železnou oponou rozdělené Evropy. Bukurešťská vrcholná schůzka vojensko-politické aliance Sovětského svazu a jeho šesti spojeneckých zemí tak byla dle vzpomínek pamětníků ve srovnání s předchozími „děsivě jiná“. Ačkoliv zůstává veřejnosti téměř neznámá, patří ke klíčovým momentům na cestě k rozpadu východního bloku. 

Budování vládní politiky paměti je nebezpečná cesta

Pod Úřadem vlády ČR má v brzké době vzniknout Rada vlády pro paměťovou agendu. Dvacetičlenný poradní orgán složený z politiků, veřejně činných osob i odborníků má mimo jiné definovat „koncepční přístup“ k historické paměti v České republice a promlouvat do rozdělování financí na projekty, které mají bránit „hybridnímu a revizionistickému zneužívání historie“. Za touto nekonkrétní, avšak záměrně vyhrocenou frází se skrývá snaha posílit závislost výkladu moderních českých dějin na pohledu aktuálně vládnoucí politické garnitury. V praxi se vytváří nebezpečný nástroj, který se nakonec může obrátit i proti záměrům jeho současných iniciátorů.

Předání Gazy palestinské samosprávě paradoxně zhoršilo kvalitu života Palestinců, uvádí Záhora

Před třiceti lety, 18. května 1994, byla v Pásmu Gazy formálně nastolena palestinská samospráva a Izrael zde omezil svou vojenskou přítomnost. Byť to může tuzemské veřejnosti připadat paradoxní, kvalita života Palestinců se tím zhoršila, konstatuje Jakub Záhora z Pražského centra pro výzkum míru na Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních studií Univerzity Karlovy. V rozhovoru pro EuroZprávy.cz připomíná, že Izrael se z Pásma Gazy definitivně stáhl s více než desetiletým odstupem, přičemž interpretace motivů tehdejší vlády premiéra Ariela Šarona se velmi různí. Odborník na současný Izrael také nastínil základní argumenty sporu o to, zda Izrael skutečně přestal Pásmo Gazy okupovat, stejně jako důvody, proč v izraelské společnosti nyní sílí hlasy označující předání Gazy Palestincům za základní strategickou chybu.

Mandelu jako hlavu státu uznávali prakticky všichni Jihoafričané, uvádí afrikanista Skalník

Uplynulo 30 let od chvíle, kdy se jihoafrickým prezidentem stal čelní bojovník proti rasovému apartheidu Nelson Mandela. Během pětileté vlády procházela země především transformací, kdy klíčové státní i ekonomické pozice přebírali černí Afričané, připomíná Petr Skalník v rozhovoru pro EuroZprávy.cz. Afrikanista, antropolog a bývalý diplomat v něm také upozorňuje, že Mandela byl mnohem více nacionalistou než socialistou a za jeho prezidentství Jihoafrická republika získala mezinárodní prestiž a začala hrát rozhodující politickou i hospodářskou roli na kontinentu. Mandelovo působení v čele státu tak považuje za úspěšné, navzdory tomu, že se první hlavě státu černé pleti nepodařilo zkrotit bující kriminalitu a překlenout majetkovou propast ve společnosti.

Kudrnův ÚSTR: Nákladné soudy, odborná ostrakizace, matení veřejnosti

Od nástupu Ladislava Kudrny do funkce ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) uplynuly dva roky. Letmé ohlédnutí za jeho dosavadním působením v čele uvedené instituce neskýtá příliš povzbudivý pohled. Pro politickou reprezentaci, která o směřování ústavu naneštěstí fakticky rozhoduje, by mělo jít o příležitost zamyslet se nad tím, zda je ve veřejném zájmu nadále podporovat management, který se krom banálních proklamací na adresu nedávné historie může pochlubit především sérií prohraných soudních sporů s ředitelovými kritiky a současnými i bývalými zaměstnanci.

20 let od kauzy Abú Ghrajb. Mučení vězňů pomáhalo rekrutovat dobrovolníky do teroristických skupin, říká odborník

Reportáž americké televize CBS News zveřejněná 28. dubna 2004 upozornila na nehumánní zacházení s vězni zadržovanými americkými vojáky v irácké věznici Abú Ghrajb. Jak vyplývá z rozhovoru, který webu EuroZprávy.cz poskytl expert na Blízký východ Josef Kraus, pro další vývoj v okupovaném Iráku měla kauza nezanedbatelný význam. Nejenže byla v arabské společnosti interpretována jako ukázka západního pokrytectví a dvojího metru v otázce lidských práv, ale mobilizační potenciál záběrů ponižovaných muslimů následně dokázala využít militantní a teroristická uskupení v regionu, konstatuje politolog z Masarykovy univerzity v Brně. Dále vysvětlil například to, proč byl americký přístup ke kauze problematický a jakou roli obecně sehrály věznice a detenční zařízení v radikalizaci irácké společnosti po roce 2003. 

35 let od protestů v Číně. Země tehdy byla v mnohém svobodnější než Československo, upozorňuje sinolog Klimeš

Smrt vysokého činitele a představitele reformního křídla komunistické strany Chu Jao-panga v dubnu 1989 se stala velkým impulzem pro protestní hnutí v Číně. Přestože jeho hlavní hybnou silou byli studenti, před jeho krvavým potlačením na náměstí Tchien-an-men o necelé dva měsíce později proniklo prakticky do všech společenských kruhů, konstatuje sinolog Ondřej Klimeš v rozhovoru pro EuroZprávy.cz. Pracovník Orientálního ústavu Akademie věd v té souvislosti poukazuje na to, že k protestům a nepokojům různé intenzity docházelo v Číně již dříve, jelikož osmdesátá léta byla dosud nejuvolněnějším obdobím v dosavadní historii vlády tamní komunistické strany. V kontextu současné politické situace v Číně je podle Klimeše například obtížně představitelné, že čínská společnost byla v této době spíše prozápadně naladěná a její část požadovala demokratizaci poměrů. 

30 let od genocidy ve Rwandě. Nevypukla ze dne na dne, upozorňuje afrikanista Záhořík

Genocida rwandských Tutsiů, během které milice většinové populace Hutuů v průběhu pouhých tří měsíců povraždily mezi půlmilionem až milionem lidí, začala před 30 lety, 7. dubna 1994. Kořeny krvavých tragických událostí však sahají mnohem dále do minulosti a prokombinují historický revanšismus, ekonomické problémy i fanatismus tehdejších lídrů, vysvětluje v rozhovoru pro EuroZprávy.cz Jan Záhořík. Historik a afrikanista z Katedry blízkovýchodních studií Filozofické fakulty Západočeské univerzity v Plzni se v něm vyjádřil nejen k příčinám genocidy, ale například i k roli mezinárodního společenství a někdejších koloniálních mocností, stejně jako k současné situaci ve Rwandě. Zároveň se staví za jasné odlišování běžných ozbrojených konfliktů s mnoha proměnnými od genocidy, kdy je plánem vyhlazení celé skupiny obyvatel. 

Putin konečně řekl pravdu. Rusko by proti NATO nemělo velkou šanci

Souhlasit se slovy ruského prezidenta Vladimira Putina se dá jen zřídka. Platí to především v posledních letech, kdy jeho vnitřní politika dramaticky prohlubuje autoritářství a stále více spoléhá na represivní nástroje, zatímco politika zahraniční přerostla v otevřenou vojenskou agresi vůči sousednímu státu a ignorování mezinárodních smluv, kterých je Moskva signatářem. Ve světle tradičního chvástání nad silou Ruska a jeho armády pak včerejší Putinův výrok, že Rusko je ve srovnání se Západem víceméně vojenským trpaslíkem, a proto válka s NATO nedává z jeho pohledu smysl, působí jako výjimečný záblesk smyslu pro realitu.

Před 55 lety vedla Izrael poprvé žena. Meirová paradoxně slavila úspěchy spíše v zahraničí, upozorňuje Zouplna

Golda Meirová, první a prozatím poslední premiérka Izraele, nastoupila do čela vlády před 55 lety, 17. března 1969. Přestože izraelská politická scéna ženám ve vysokých funkcích nikdy nepřála, Meirová byla kompromisním kandidátem, který garantoval kontinuitu a stabilitu, vysvětluje Jan Zouplna v rozhovoru pro EuroZprávy.cz. Odborník na moderní dějiny Blízkého východu, který působí na Orientálním ústavu Akademie věd, také připomíná, že situace byla pro Meirovou nezáviděníhodná, ostatně po dlouhou dobu byla považována za úspěšnou spíše v zahraničí než doma. Dodává, že šlo také o posledního izraelského politika, který dokázal zastávat velmi nekompromisní pozice v izraelsko-arabském konfliktu, aniž by ztratil sympatie západní veřejnosti. 

10 let od krymského referenda. Konalo se pod hlavněmi ruských samopalů, připomíná Lebduška

Před deseti lety, 16. března 2014, proběhlo na ruskými vojsky obsazeném Krymu referendum, které posloužilo jako argument pro dokončení anexe poloostrova Ruskou federací. Výsledky hlasování byly na první pohled zkreslené, bez ohledu na skutečnost, že významná část tamních obyvatel připojení k Rusku podporovala, konstatuje ukrajinista Michal Lebduška v rozhovoru pro EuroZprávy.cz. Rovněž připomněl, že v otázkách, které byly v referendu položeny, v praxi absentovala možnost zachování statutu quo, tedy příslušnosti Krymu k Ukrajině. Analytik Asociace pro mezinárodní otázky dále vysvětlil například to, proč statut Krymu představoval palčivý problém rusko-ukrajinských vztahů již od rozpadu Sovětského svazu, proč se Rusku podařilo v roce 2014 poloostrov rychle ovládnout a z jakého důvodu jeho následnou anexi neuznává téměř žádný stát světa.  

25 let Česka v NATO. Členství nebylo samozřejmostí, umožnil jej vývoj v Rusku

Česká republika je rovné čtvrtstoletí součástí NATO. Výročí našeho vstupu je pravidelně oslavováno, zařadilo se mezi tradičně připomínaná výročí. Pro mnohé šlo o první skutečně hmatatelný krok na cestě „zpět do Evropy“, jak bývala eufemisticky nazývána transformace společensko-politického zřízení a zahraniční politiky po pádu diktatury KSČ. Členství v alianci mělo symbolickou i praktickou rovinu. Česko – spolu s Polskem a Maďarskem – se zařadilo do pomyslného elitního klubu západních zemí, institucionalizovalo svou polistopadovou mezinárodní orientaci. Zároveň získalo kýžené bezpečnostní garance ze strany tehdy jediné supervelmoci, Spojených států. Neměli bychom ale zapomínat, že takový výsledek nebyl předem daný.

Povstání Tibeťanů proti čínské armádě vypuklo před 65 lety. Spustila jej fáma, uvádí odborník Kučera

Před 65 lety, 10. března 1959, vypuklo v tibetské Lhase rozsáhlé povstání. Přestože odpor místního obyvatelstva proti čínské nadvládě sílil již delší dobu, bezprostřední rozbuškou se stala fáma o chystaném zatčení tibetského duchovního vůdce Dalajlámy a jeho následný útěk, vysvětluje Ondřej Kučera v rozhovoru pro EuroZprávy.cz. Odborník na moderní čínské dějiny z Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci také upozorňuje, že Tibet měl před čínskou anexí velice komplikované postavení a vnitřní uspořádání, nejednalo se však o otrokářský režim, jak bývá Pekingem podsouváno. Dále vysvětlil například to, jakou roli v eskalaci odporu v Tibetu sehrály Spojené státy, proč je obtížné určit počet obětí povstání a jaké mělo dopad na další vývoj Tibetu.

Konec v nedohlednu. Ohlédnutí za dvěma roky války na Ukrajině

Uplynuly dva roky od zahájení otevřené vojenské agrese Ruska vůči Ukrajině. Konflikt si za tu dobu vyžádal téměř jistě šestimístný počet životů. Zahynuly také tisíce, v drtivé většině případů ukrajinských civilistů. Více než 3,5 milionu lidí před boji uprchlo z domovů. Válka, jejíž konec není v dohledu, nadále představuje jeden z hlavních zdrojů mezinárodního napětí. Během 24 měsíců o ní bylo v tuzemském veřejném prostoru napsáno a řečeno mnohé. Potvrdila se přitom jen malá část predikcí a interpretací. Pochmurné výročí tak může komentátorům a analytikům nabídnout dobrý moment pro kritické zhodnocení svých slov. 

Castro se chopil moci před 65 lety. Kubánský režim má neuvěřitelnou schopnost redefinovat se v zájmu přežití, uvádí Březinová

Před pětašedesáti lety, 16. února 1959, se předsedou vlády na Kubě stal Fidel Castro. Právě on byl klíčovou postavou revoluce, která krátce předtím svrhla diktátora Fulgencia Batistu. Hlavní motivací tehdejších změn byla touha kubánské společnosti po naplnění skutečné nezávislosti země, domnívá se Kateřina Březinová v rozsáhlém rozhovoru pro EuroZprávy.cz. Amerikanistka působící na Metropolitní univerzitě v Praze také připomněla, že Castro v této době odmítal, že by byl komunistou – k ideologii marxismu-leninismu se přihlásil později. Odbornice na Latinskou Ameriku však problematizuje interpretaci, že se tak stalo pouze pod vlivem probíhající studené války, byť špatné vztahy mezi Kubou a Spojenými státy v orientaci Castrova režimu na Sovětský svaz podle ní sehrály svou roli.