KOMENTÁŘ | Gorbačov nastoupil před 40 lety. Názory Rusů a světa se snad nemohou více lišit

Z pohledu historika si Gorbačov zajistil neopomenutelné místo v dějinách dvacátého století především tím, že po nástupu do funkce generálního tajemníka ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu přiznal hlubokou krizi, v níž se jeho země nacházela, a pokusil se ji vyřešit radikální reformou. Ačkoliv dlouho zůstával přesvědčeným komunistou, věřil v možnost liberalizace sovětského systému a jeho slučitelnost s tím, co sám označoval jako univerzální lidské hodnoty. Proto ve chvíli, kdy reformy vyslaly Sovětský svaz – a spolu s ním celý východní blok – nepředpokládaným směrem, Gorbačov na rozdíl od svých předchůdců odmítl nasadit rozhodnou sílu, která by systém uchránila před zhroucením.

Na tom, že vliv Gorbačovových rozhodnutí byl pro rozklad Sovětského svazu coby supervelmoci i jednotného státu, stejně jako jeho poválečného "vnějšího impéria" zcela klíčový, se dnes shodují jak ruští, tak západní historici. A podobně jako v případě všech dalších dějinných zvratů měly i Gorbačovem vyvolané otřesy své vítěze a poražené. Už jen z tohoto důvodu je odkaz posledního sovětského vůdce nevyhnutelně polarizující. To, že česká společnost patří v zásadě k první skupině, by ji nemělo vést k přehlížení této skutečnosti. Jinak sotva pochopíme příčiny tragédie, která se nyní odehrává na východ od našich hranic.

Při veškeré záludnosti, kterou přináší paušalizace, můžeme za vítěze označit západní svět. V důsledku Gorbačovových kroků se na nějaký čas mohl přestat obávat vypuknutí třetí světové války a následně vytvářet nový mezinárodní řád založený na své politické i ekonomické dominanci. Mezi vítěze lze ovšem zařadit i země východního bloku a ty postsovětské republiky, kterým se podařilo vnitřně transformovat, rozejít se s diktaturou, začlenit se do tohoto řádu a vydat se cestou podstatně větší prosperity, než nabízel pozdní socialismus sovětského typu. 

Post-socialistická transformace v těchto zemích byla sice pro části tamních společností bolestivá a některé jejich segmenty by se za vítěze patrně nepovažovaly, hlavním poraženým – přinejmenším ze střednědobého hlediska – se však stala nezanedbatelná část obyvatel Sovětského svazu. Poklidný a nečekaně rychlý konec studené války a pád komunistické diktatury zaplatila mnohdy dramatickým propadem životní úrovně, který Gorbačovovy často ne zcela domyšlené reformy provázel. Rozpad Sovětského svazu také jen v minimu nástupnických států přinesl pomyslné vítězství demokracie a pocit historického "zadostiučinění" v podobě zahájení integrace do západních politických, ekonomických a bezpečnostních struktur.

Především v jelcinovském Rusku se ekonomický marasmus devadesátých let začal postupně mísit s dalším rozčarováním, kterým byla ztráta velmocenského postavení. Pocit velké části Rusů, že Gorbačov nejen zavinil propad jejich životního standardu – byť ten nebyl ani před rokem 1985 ve srovnání se Západem nikterak vysoký –, ale navíc bez jediného výstřelu kapituloval před letitým studenoválečným nepřítelem a rezignoval na důsledné hájení zájmů Moskvy na mezinárodní scéně, nejlépe zrcadlí ve výsledku z prezidentských voleb z roku 1996. Gorbačov získal pouhých 386 tisíc hlasů, tedy tristních 0,52 %.

Většina ruské společnosti Gorbačovův "neodpustila" ani s větším časovým odstupem. V průzkumu nezávislého Levadova centra z roku 2017 vyjádřilo pozitivní vztah k jeho osobě jen 15 % respondentů. Negativní postoj vůči prvnímu a poslednímu sovětskému prezidentovi jich proklamovalo třikrát více. Stal se tak nejméně oblíbeným ruským lídrem dvacátého století. Ve státním průzkumu z roku 2021 pak 70 % respondentů označilo jeho vládu jako období, kdy se země ubírala špatným směrem.

Je příznačné, že Gorbačovův nástupce Boris Jelcin si v těchto průzkumech vedl jen o málo lépe. Naopak, Jelcinův následovník Vladimir Putin zaujal opačný konec žebříčku popularity. S Putinovou érou si nezanedbatelná část ruské populace spojuje alespoň základní stabilizaci neutěšených poměrů, jejichž začátek datují do Gorbačovovy perestrojky. To samé platí o pocitu, že během Putinovy vlády Moskva opět dokáže promlouvat do mezinárodního dění a asertivně hájit své zájmy. 

Sluší se dodat, že nikdo zatím neví, jaký konečný účet za Putinovu vládu vystaví Rusům další vývoj. Jisté je, že jako jedna z nesmazatelných položek se na něm budou nacházet desetitisíce mrtvých z tříletého válečného tažení proti Ukrajině.

Gorbačov v létě 1989 v jednom ze svých legendárních projevů prohlásil, že společenský a politický řád se měnil v minulosti a bude se měnit i v budoucnu. Přiznával při tom jednotlivým společnostem svobodu volby. Šlo o odraz jeho optimismu, víry v přirozené síly historie, které kráčí správným směrem. Vývoj v post-sovětském Rusku ukázal, nakolik se mýlil. Byl přesvědčen, že dokáže svou zemi zbavit dědictví diktatury a světu – nebo alespoň Evropě – zajistit mír. Při veškerém respektu ke Gorbačovovu přínosu bychom si měli přiznat, že v naplnění svých klíčových vizí z dlouhodobého hlediska selhal.

Autor je historik.