KOMENTÁŘ | Vánoční příměří je dnes už nereálný koncept. Lidé sice potřebují klid, válčení se ale radikálně změnilo

Byl Štědrý den. Místo zvonění kostelních zvonů však nocí dunělo dělostřelectvo a místo vůně jehličí se vzduch plnil kouřem, vlhkostí a těžkým zápachem rozryté hlíny. Vojáci, kteří ještě před několika měsíci věřili v krátkou a vítěznou kampaň, seděli v bahnitých zákopech a svírali pušky promrzlými prsty. Čas svátků přišel i na frontu.

Z obou stran linie se přesto postupně začal ozývat zpěv. Nejprve jednotlivé hlasy, tiché a opatrné, jako by samy váhaly nad vlastní legitimností. Poté celé sbory, které se přes ostnaté dráty, krátery a mrtvé pásmo snažily připomenout svět, jenž se zdál být nenávratně ztracen. Koledy se mísily v nepravděpodobné směsi jazyků a melodií. To, co by v mírových časech působilo cize a nesourodě, zde vytvářelo zvláštní, křehkou sounáležitost – nikoli ideologickou, ale ryze lidskou. V daný okamžik se ukázalo, že sdílená zkušenost strachu, zimy a vyčerpání dokáže překlenout i hranice, které jinak legitimizují zabíjení.

Velitelé většinou mlčeli. Částečně z opatrnosti, částečně proto, že situaci nedokázali – nebo nechtěli – okamžitě řídit. Řetězec velení se na několik hodin rozvolnil a spolu s ním i rigidní rámec vojenské poslušnosti. Rozkazy nepřicházely a zbraně na některých úsecích fronty skutečně utichly. Vojáci začali vycházet ze zákopů, nejprve váhavě, s rukama připravenýma k návratu zpět, poté s rostoucí jistotou. Podávali si ruce, vyměňovali cigarety, čokoládu, drobné osobní předměty, knoflíky z uniforem. Na několika místech došlo dokonce na improvizovaný fotbal. Míč nahrazovala plechovka či hadr svázaný provázkem, branky určovaly helmy zapíchnuté do země. Nešlo o hru v pravém slova smyslu, ale o symbolické gesto návratu k civilnímu řádu, který válka systematicky ničila.

Šlo o příměří beze smluv a bez jakýchkoli záruk. Bylo křehké, dočasné a zcela neoficiální. Nikdo si nedělal iluze, že by mohlo přežít první jednoznačný rozkaz shora. Přesto v té noci převážil instinkt nad vojenskou kázní, únava nad naučenou nenávistí. Muži na obou stranách si s nepříjemnou jasností uvědomili, že proti nim nestojí abstraktní nepřítel, ale lidé s podobnými obavami, stejnou zimou v kostech a stejným domovem v myšlenkách. Právě tato zkušenost – krátká a nezávazná – byla později vnímána jako výjimka, nikoli jako precedent.

Dnes sledujeme válku, která je v mnoha ohledech až znepokojivě povědomá, a přesto zásadně odlišná. Na východě Evropy proti sobě stojí lidé, kteří sdílejí historii, kulturní paměť, jazykové příbuznosti i rodinné vazby. Přesto se Rusové a Ukrajinci zabíjejí již více než deset let. Rok 2022 nepředstavoval počátek konfliktu, nýbrž jeho definitivní obnažení. To, co bylo dlouho označováno za lokální, omezené či „zamrzlé“, se proměnilo v otevřený a plnohodnotný střet států, vedený s maximálním nasazením politických, ekonomických i informačních zdrojů.

Rozdíl oproti roku 1914 je přitom zásadní. Tehdejší válka byla stále vnímána jako výjimečný stav, jako narušení normálu, které bude možné po jejím skončení napravit. Současná válka je naopak strukturálně normalizována. Bojiště je nepřetržité, průmyslové a permanentně sledované. Každý výstřel je zaznamenán, každý pohyb analyzován, každé zaváhání okamžitě politizováno. V prostředí nepřetržité mediální pozornosti a digitální kontroly se prostor pro spontánnost, improvizaci či individuální lidské gesto zmenšuje na statistickou odchylku. Příměří dnes není výsledkem rozhodnutí vojáků v zákopech, ale promyšleným nástrojem strategické komunikace.

Další rozdíl spočívá v samotné povaze motivace. První světová válka byla vedena jménem impérií, jejichž cíle byly pro běžné vojáky často vzdálené a nejasné. Současný konflikt je rámován existenčně. Nejde pouze o území či politický vliv, ale o samotnou legitimitu státu, jeho identitu a právo existovat. V takovém nastavení ztrácí i krátké příměří svou neutralitu. Je interpretováno jako slabost, jako riziko, jako potenciální chyba v systému. Každá pauza v boji je automaticky podezřelá a každé gesto lidskosti podléhá strategickému výkladu.

Nelze přehlédnout ani roli vnějších aktérů. Válka na východě Evropy není izolovaným střetem dvou armád, ale uzlem širšího geopolitického soupeření. Dodávky zbraní, sankční režimy, informační válka i diplomatický tlak vytvářejí prostředí, v němž je klid zbraní spíše problémem než řešením. Válka musí být udržitelná nejen vojensky, ale i politicky a symbolicky. Musí být srozumitelná a obhajitelná pro spojence, sponzory i domácí publikum.

Otázka proto nestojí, proč se dnes neděje vánoční příměří. Podstatnější je, zda pro něj má moderní válka vůbec ještě strukturální prostor. Současné konflikty již nejsou pouze střetem armád v terénu, ale komplexními systémy, v nichž se prolíná vojenská síla s politikou, ekonomikou, informačním prostorem a technologickou infrastrukturou. Válka se vede kontinuálně a nepůsobí jen na frontě, nýbrž současně v médiích, diplomacii, kyberprostoru i v každodenním životě civilního obyvatelstva.

V takovém prostředí ztrácí příměří svůj původní význam. Nejde již o krátkou pauzu v bojích, která by poskytla prostor pro oddech či elementární lidský kontakt, ale o zásah do fungování celého válečného aparátu. Každé přerušení palby je okamžitě interpretováno strategicky, jako příležitost k přeskupení sil, k doplnění zásob, k posílení obranných linií nebo k informační manipulaci. Příměří se tak stává rizikem, nikoli přirozenou součástí válečného rytmu.

Moderní válka je navíc výrazně centralizovaná. Rozhodování se přesouvá od jednotlivých velitelů a lokálních situací k úzkým politicko-vojenským centrům, která operují s dlouhodobými scénáři, statistikami a predikcemi. Prostor pro autonomní jednání jednotlivců se zmenšuje úměrně s rostoucí mírou kontroly, dohledu a digitalizace. To, co bylo v roce 1914 možné díky selhání komunikace a pomalému toku informací, je dnes prakticky vyloučeno.

Zásadní roli hraje také ideologický rámec konfliktu. Současné války jsou prezentovány jako existenční zápasy, v nichž není prostor pro neutralitu ani ambivalenci. Jazyk kompromisu ustupuje jazyku přežití. V takovém narativu nemá lidská výjimka legitimitu; každé gesto smíření narušuje pečlivě budovanou dichotomii „my“ a „oni“, na níž je mobilizace společnosti závislá.

Nejde tedy o to, že by jednotlivci ztratili schopnost empatie či potřebu klidu. Jde o to, že moderní válečný systém je nastaven tak, aby tyto impulzy systematicky potlačoval. Je efektivnější, disciplinovanější a odolnější vůči spontánním poruchám. Ticho, které si první světová válka na okamžik dovolila, je dnes považováno za chybu v systému – a chyby se v moderním konfliktu neodpouštějí.