ANALÝZA | Buď žijeme třetí světovou válku, nebo nejnebezpečnější krizi od roku 1945. Pravdu ukáže až čas

Když v roce 1914 vypukla první světová válka, nikdo ji takto neoznačoval. Nešlo o „první“ konflikt v řadě, ale o Velkou válku – událost, která měla být výjimečná svou ničivostí i rozsahem a která byla naivně chápána jako „válka, jež ukončí všechny války“. Toto označení nebylo jen jazykovou konvencí, ale výrazem tehdejšího přesvědčení, že svět vstoupil do bodu zlomu, po němž se podobná katastrofa nebude opakovat.

Stejná logika platí i pro druhou světovou válku. Když Japonsko roku 1937 zahájilo agresi proti Číně a když Německo v roce 1939 napadlo Polsko a následně rozpoutalo válku v západní i východní Evropě, pojem „druhá světová válka“ prakticky neexistoval. Aktéři i současníci vnímali tyto události jako sérii regionálních konfliktů nebo jako pokračování nedořešených problémů po roce 1918, nikoli jako další „světovou válku“. Označení „druhá“ je tedy retrospektivní konstrukt, který dává smysl až zpětně – teprve ve chvíli, kdy selhala představa, že Velká válka byla skutečně poslední.

Podívejme se nyní na současnost. Lidstvo je posedlé představou třetí světové války – konfliktu, který je apriori chápán jako synonymum konce civilizace. Tento strach není nový ani iracionální; existuje minimálně od počátku studené války, tedy od okamžiku, kdy se Spojené státy a Sovětský svaz ocitly ve stavu permanentní konfrontace pod jaderným prahem. Přímému střetu se sice vyhýbaly, avšak vedly zástupné války, do nichž byly zataženy desítky států a miliony lidí.

Tyto konflikty nebyly náhodné ani okrajové. Šlo buď o systematické soupeření velmocí o geopolitický vliv, nebo o chaotické a často násilné doznívání kolonialismu – zejména v případě britských a francouzských impérií. Jinými slovy, svět byl po desetiletí ve válečném stavu, aniž by si to chtěl otevřeně přiznat.

A právě zde se vrací klíčová historická lekce. Jak nás učí obě dosavadní světové války, jejich začátek nelze v daném okamžiku přesně pojmenovat. Světové války nejsou vyhlášeny jedním rozhodnutím ani jedním výstřelem; vznikají postupně, splýváním konfliktů, eskalací závazků a selháním představivosti politických elit. Označit válku za „světovou“ je možné až zpětně – ve chvíli, kdy už je rozsah destrukce neoddiskutovatelný.

Studenou válku by bylo možné teoreticky označit za třetí světovou válku. Rozsahem, globálním dosahem i mírou zapojení velmocí by tomu odpovídala. Chyběla jí však klíčová proměnná: přímá vojenská konfrontace hlavních aktérů. Spojené státy a Sovětský svaz si byly vědomy, že otevřený konflikt by s vysokou pravděpodobností znamenal jadernou eskalaci, a tedy vzájemnou destrukci. Výsledkem nebyl mír, ale trvalé napětí řízené zdrženlivostí, strachem a nepřímým násilím.

Tato absence „horké“ fáze však neznamená, že by šlo o méně skutečnou válku. Spíše odhaluje zásadní skutečnost, která je dnes ještě zřetelnější: válka se proměňuje. Už během studené války bylo patrné, že ozbrojený konflikt není jediným ani nutně hlavním nástrojem soupeření. Přesto tehdejší uvažování zůstávalo z velké části uvězněno v představě rozsáhlých front.

Dnešní realita tuto iluzi definitivně rozbíjí. Konvenční boj je už jen jednou z vrstev války, často tou nejviditelnější, nikoli však rozhodující. Vedle něj existují hybridní formy konfliktu: kybernetické útoky, informační a psychologické operace, ekonomický nátlak, obchodní války, energetická vydírání či systematické narušování institucí a důvěry ve stát. Tyto nástroje neprodukují okamžitě miliony mrtvých, ale o to účinněji erodují stabilitu společnosti.

Chceme-li uchopit pojem třetí světové války, musíme zvolit zcela odlišnou perspektivu. Pohled současníka je nutně zkreslený: jsme příliš blízko událostem, příliš investovaní a příliš svázaní dobovými kategoriemi. Studenou válku už máme detailně prozkoumanou, archivně uzavřenou a terminologicky ukotvenou. Ať už byla jakkoli globální a destruktivní, oficiální označení „třetí světová válka“ pro ni neexistuje. Empiricky vzato tedy třetí světovou válkou nebyla.

Jenže právě zde se odhaluje slabina empirického přístupu. Historické pojmy nevznikají v reálném čase. Události se nejprve odehrají, teprve poté jsou analyzovány, tříděny a pojmenovány. Empirie vždy přichází se zpožděním, protože vyžaduje odstup, srovnání a znalost důsledků. Jinak řečeno, dokud konflikt probíhá, nemáme k dispozici kritéria, která by nám umožnila spolehlivě určit jeho skutečný charakter.

Proto má smysl položit si nepohodlnou, ale metodicky správnou otázku: jak budou dnešní události popsány za padesát či sto let v učebnicích dějepisu? Ne podle našich obav, novinových článků nebo politických prohlášení, ale podle dlouhodobých strukturálních změn, přeskupení moci a kumulativních dopadů. Právě z této perspektivy se může ukázat, že to, co dnes označujeme jako krize, soupeření nebo „novou studenou válku“, bude zpětně čteno jako součást jediného, souvislého globálního konfliktu.

Vcítíme-li se do role historika píšícího za padesát až sto let, čeká ho mimořádně obtížný úkol. Ne proto, že by trpěl nedostatkem pramenů, ale proto, že bude muset oddělit strukturální příčiny od nahodilých událostí. Přesto se už dnes rýsují určité souvislosti, které nelze ignorovat. Nabízí se například paralela mezi obdobím těsně po první světové válce a lety 2019–2021.

Epidemie španělské chřipky na sklonku první světové války a krátce po ní masivně decimovala evropskou populaci a hluboce narušila hospodářskou i sociální stabilitu kontinentu. Nešlo jen o zdravotní katastrofu, ale o akcelerátor existujících krizí – oslabené státy, traumatizované společnosti a rozpad důvěry v instituce. Podobně pandemie koronaviru, která propukla v roce 2019, zasáhla globální populaci v okamžiku již tak zvýšeného geopolitického napětí a ekonomické křehkosti.

Je nezbytné zdůraznit, že nejde o mechanické srovnání ani o tvrzení, že pandemie „způsobují“ světové války. Taková zkratka by byla nepoctivá. Podstatné je něco jiného. Epidemie fungují jako stresový test systému. Odhalují slabiny států, zvyšují sociální napětí, urychlují zadlužování, posilují autoritářské tendence a oslabují mezinárodní spolupráci. Jinými slovy – nezakládají krizi, ale dramaticky mění její dynamiku.

Právě tento kumulativní efekt bude pro budoucí historiky klíčový. Pandemie nebude čtena izolovaně, ale jako jedna z událostí, která posunula svět do nové fáze nestability. Pokud se ukáže, že po ní následovalo období dlouhodobého globálního konfliktu, bude zpětně vnímána nikoli jako epizoda, ale jako předěl. A přesně takto dnes nahlížíme na španělskou chřipku – nikoli jako na příčinu druhé světové války, nýbrž jako na jeden z faktorů, který oslabil svět natolik, že další katastrofa byla jen otázkou času.

Krátce po pandemii koronaviru došlo k události, která z hlediska historické struktury nápadně připomíná německou invazi do Polska v roce 1939. Dne 24. února 2022 Rusko zahájilo otevřený vojenský útok na Ukrajinu. Tento konflikt – dnes trvající již téměř čtyři roky – nelze redukovat na bilaterální válku mezi dvěma státy. Takový výklad je pohodlný, ale nebezpečně nedostatečný.

Stejně jako v roce 1939 nešlo „jen“ o Polsko, nejde dnes „jen“ o Ukrajinu. Válka od samého počátku přerostla svůj geografický rámec. Zasáhla globální energetické trhy, potravinové řetězce, bezpečnostní architekturu Evropy i strategické uvažování velmocí. Především však eskalovala dlouhodobý konflikt mezi Západem a Ruskou federací do nové, otevřenější fáze.

Tato eskalace neprobíhá výhradně na bojišti. Vojenské operace jsou doprovázeny bezprecedentní ekonomickou válkou, sankčními režimy, informačními kampaněmi, kybernetickými útoky a systematickým přetvářením aliancí. Jde o učebnicový příklad hybridního konfliktu, v němž je fronta rozprostřena napříč kontinenty a každodenním životem civilních společností.

Z pohledu budoucího historika může právě tato válka představovat moment, kdy se latentní globální konflikt stal neoddiskutovatelným. Ne nutně začátek „třetí světové války“ v tradičním smyslu, ale bod zlomu, po němž už nebylo možné tvrdit, že svět žije v mírovém uspořádání. Stejně jako rok 1939 nebyl tehdy vnímán jako začátek světové války, může se rok 2022 zpětně jevit jako okamžik, kdy se iluze stability definitivně rozpadla.

Po roce 2022 eskalovalo prakticky vše, co eskalovat mohlo. Ne nutně formou otevřených válek, ale především rozsahem, intenzitou a ochotou riskovat, která se v mezinárodní politice zřetelně posunula. Od začátku loňského roku je tento trend ještě výraznější. Svět vstoupil do fáze, v níž se krize už neřeší, ale vrství.

Návrat Donalda Trumpa do Bílého domu tento vývoj nezpomalil, spíše jej dále destabilizoval. Přestože jeho rétorika dlouhodobě pracuje s příslibem „ukončování válek“, v praxi se opírá o tvrdý nátlak, jednostranné kroky a demonstrativní porušování zavedených zvyklostí mezinárodní politiky. Výsledkem není deeskalace, ale eroze norem, na nichž byl poválečný řád postaven.

Zásadní není počet konkrétních vojenských zásahů, ale skutečnost, že hranice přijatelného jednání se dramaticky posunuly. Otevřeně se hovoří o preventivních úderech, o změnách režimů, o využívání ekonomických a právních nástrojů jako zbraní. To, co ještě před několika lety patřilo do roviny extrémních scénářů, se dnes objevuje v oficiálním politickém diskurzu.

Po roce 2022 se eskalace neprojevovala jen množstvím krizí, ale především tím, že se posouvaly hranice toho, co si státy dovolí udělat otevřeně. V červnu 2025 se tento posun zhmotnil v přímé konfrontaci kolem Íránu. Po izraelských úderech z 13. června přerostl konflikt do krátké, ale zásadní fáze, v níž se Spojené státy přidaly přímými leteckými a námořními údery na tři íránská jaderná zařízení. Tento krok je klíčový právě proto, že spojil izraelskou bezpečnostní logiku – vnímající íránský jaderný program jako existenční hrozbu – s americkou ochotou zasáhnout vojensky na íránském území, a to pod rámcem „omezené“ operace, nikoli formálně vyhlášené války.

Současně platí, že důsledky takových zásahů se okamžitě přelévají do širšího systému, jako je spor o přístup inspektorů IAEA k bombardovaným lokalitám ukazuje nebo jak rychle se vojenský akt mění v dlouhodobou institucionální a právní krizi s globálními dopady na režim nešíření jaderných zbraní.

A stejný princip „normalizace extrému“ je patrný i mimo Blízký východ. Na začátku ledna došlo k americké operaci, při níž byl venezuelský prezident Nicolás Maduro zadržen a převezen do USA, aby čelil obviněním; krok, který má povahu bezprecedentního zásahu do suverenity státu a otevírá otázku, zda se režimová změna a extraterritoriální operace nestávají znovu legitimním nástrojem velmocenské politiky.

Dalším výrazným znakem této fáze globální nestability je rozpad západní bezpečnostní architektury, který se naplno projevil za Trumpovy vlády. Nejde pouze o rétorické výpady či transakční přístup k aliancím, ale o otevřené zpochybnění samotných základů poválečného bezpečnostního uspořádání. Symbolickým, avšak mimořádně výmluvným příkladem se staly Trumpovy opakované hrozby, že Spojené státy převezmou Grónsko silou, pokud to bude považováno za nutné pro americkou národní bezpečnost.

Z čistě strategického hlediska není tato obava zcela iracionální. V případě ozbrojeného konfliktu by trajektorie ruských mezikontinentálních balistických raket skutečně vedly přes arktický prostor, což dává Grónsku mimořádný vojensko-strategický význam. Právě zde však končí racionální rovina úvahy a začíná politicky destruktivní důsledek. Ve chvíli, kdy americký prezident veřejně připustí použití síly vůči území spojence, rozpadá se základní předpoklad aliancí: důvěra.

Tento krok nepředstavuje jen diplomatickou provokaci, ale kvalitativní zlom. Spojenci Spojených států jsou postaveni před nepříjemnou otázku, zda je bezpečnostní garance skutečně chrání před vnějšími hrozbami – nebo zda se mohou stát jejich obětí. Z historického pohledu jde o přesně ten typ jednání, který signalizuje konec jednoho systému a nejistý přechod k jinému. Bezpečnostní architektury se totiž nerozpadají náhle, ale erodují ve chvíli, kdy hlavní garant přestane být předvídatelný.

Pro budoucí historiky tak nemusí být klíčové, zda k faktickému převzetí Grónska došlo, ale že myšlenka použití síly uvnitř západního bloku byla vyslovena nahlas. A právě vyslovení takových možností je často prvním krokem k tomu, aby se nemyslitelné stalo myslitelným – a následně i proveditelným.

Zda bude toto období jednou označeno jako světová válka, nebude záležet na tom, zda došlo k formálnímu vyhlášení války mezi velmocemi. Historická zkušenost ukazuje, že označení „světová“ není odvozeno od právních aktů, ale od strukturálních důsledků. První i druhá světová válka byly zpětně definovány tím, že zásadně přetvořily mezinárodní řád, ekonomiku, politické systémy i samotné chápání války a míru. Pokud dnešní období povede k podobně hluboké transformaci, název se dostaví sám.

Klíčovým kritériem pro budoucí historiky tak nebude počet padlých na jednom konkrétním bojišti, ale míra globality konfliktu. Jinými slovy, zda se jednalo o souběh izolovaných krizí, nebo o provázaný systém, v němž se rozhodnutí učiněná v jedné části světa okamžitě a nevratně promítala do ostatních. Energetická bezpečnost, potravinové řetězce, technologická infrastruktura, měnové systémy i informační prostor dnes vykazují znaky právě takovéto provázanosti. V tomto smyslu svět už nyní funguje jako jedno bojiště, byť s různými formami násilí.

Dalším rozhodujícím faktorem bude rozpad dosavadních brzd. Světové války nejsou definovány jen eskalací konfliktů, ale selháním mechanismů, které měly eskalaci zabránit. Pokud se zpětně ukáže, že období po roce 2020 znamenalo konec účinné kolektivní bezpečnosti, konec respektu k mezinárodnímu právu a konec důvěry v aliance jako stabilizační prvek, pak půjde o zlom srovnatelný s lety 1914 nebo 1939 – bez ohledu na to, zda proběhla jediná „velká“ bitva.

Je rovněž možné, že budoucí historici dospějí k závěru, že třetí světová válka nezačala jedním rokem, ale obdobím. Stejně jako dnes hovoříme o „meziválečné éře“, může být současnost chápána jako přechodová fáze, v níž se starý řád rozpadal dříve, než byl nahrazen novým. V takovém výkladu by pandemie, válka na Ukrajině, konfrontace kolem Íránu, rozklad západní soudržnosti i normalizace hybridního násilí tvořily jednu souvislou kapitolu, nikoli nahodilý sled krizí.

Nelze však vyloučit ani opačný závěr. Pokud se podaří zabránit přímé konfrontaci velmocí, stabilizovat mezinárodní instituce a obnovit předvídatelnost globálního systému, může být toto období hodnoceno „jen“ jako nejnebezpečnější krize po druhé světové válce, nikoli jako válka sama. I to by byl historicky relevantní výsledek – a zároveň důkaz, že lidstvo dokázalo poučit se alespoň částečně ze své minulosti.

Z dnešního pohledu však platí jediné jisté tvrzení: pokud toto období jednou ponese označení třetí světové války, nebude to proto, že jsme ji neviděli, ale proto, že jsme ji vidět nechtěli. Stejně jako generace před námi jsme hledali válku tam, kde měla podobu obrovských front, a přehlédli ji tam, kde se odehrávala jako rozpad řádu. A právě to je lekce, kterou dějiny opakují nejvytrvaleji – a my ji aktivně přehlížíme.