KOMENTÁŘ | Ve stínu nemohoucího Brežněva. O intervenci v Afghánistánu se v Moskvě rozhodlo před 45 lety

Zmíněná schůzka z 12. prosince 1979 plně odhaluje jeden z projevů celkové stagnace, která charakterizovala poslední roky vlády sovětského vůdce Leonida Brežněva. Jeho zdravotní stav se od poloviny 70. let dramaticky zhoršoval, což vytvářelo prostor pro mocenské ambice dalších příslušníků nejvyšších pater sovětské vládnoucí hierarchie. Úměrně tomu oslabovala efektivita klíčových oficiálních grémií. 

Brežněv – navenek nadále nezpochybnitelný lídr Sovětského svazu – se ve skutečnosti po dvou záchvatech mrtvice nezřídka nemohl účastnit důležitých porad. Období Brežněvovy indispozice přicházela nepředvídatelně. Navíc je prodlužovala jeho závislost na opiátových sedativech, kterými léčil svou silnou nespavost a které nezřídka užíval v kombinaci se svou oblíbenou vodkou zubrovkou.  

Stále větší slovo v praktické domácí i zahraniční politice tak po roce 1975 získával pomyslný triumvirát tvořený předsedou KGB Jurijem Andropovem, ministrem obrany Dmitrijem Ustinovem a ministrem zahraničí Andrejem Gromykem. Jejich spolupráce však probíhala za zády stárnoucího Brežněva, jehož postavení mu nadále umožňovalo odstranit své potenciální rivaly z vrcholných funkcí, pojal-li by podezření, že proti němu intrikují. 

Přestože v otázkách zemí „Třetího světa“, mezi něž spadal i Afghánistán, měl podstatné slovo také sovětský ideolog Michail Suslov, vojenskou akci na pomoc tamnímu promoskevskému levicovému režimu prosazovala především výše zmíněná trojice. Brežněv se hlavních debat, které intervenci v Kremlu předcházely, neúčastnil. Silové řešení navíc zpočátku spíše odmítal. 

Na rozhodující schůzi politbyra byla přítomná pouze polovina řádných členů tohoto nejvyššího mocenského orgánu. Brežněv se k nim připojil se značným zpožděním. Podle svědků se zjevně nacházel ve špatném fyzickém rozpoložení. Několik minut jen mlčky seděl, načež označil afghánského komunistického vládce Hafizulláha Amína za „nezdvořáka“ a jednání opustil. Netušil, že tím otevřel cestu k mnohaleté válce, která si vyžádala přes milion lidských životů – včetně nejméně čtrnácti tisíc příslušníků sovětských ozbrojených sil – a dramaticky zkomplikovala mezinárodní pozici Moskvy. 

Intervence nebyla zamýšlena jako expanze 

Navzdory dobovému přesvědčení neodrážela sovětská vojenská intervence expanzivní záměry. Jejím cílem bylo udržet u moci afghánské prosovětské levicové radikály, kteří nedokázali čelit odporu značné části tradiční kmenové společnosti v této muslimské zemi. I díky bilaterální smlouvě z roku 1978 vnímalo kremelské vedení Afghánistán za součást své zájmové sféry a změnu stavu vnímalo z geopolitického i ideologického hlediska za nežádoucí. 

Svou roli sehrála obava sovětských vládců z islámského fundamentalismu, který se v regionu šířil spolu s íránskou revolucí v letech 1978 až 1979. Vnímali jej jako možný zdroj destabilizace sovětských středoasijských republik. Výmluvná jsou v tomto směru slova Jurije Andropova, který interně varoval, že v případě pádu Afghánistánu bude Sovětský svaz nucen bránit své hranice v Tádžikistánu a Uzbekistánu proti „muslimským hordám“. 

Přidávala se také podezíravost Kremlu vůči afghánskému vůdci Amínovi, která odrážela obecnou studenoválečnou nedůvěru. Sovětské tajné služby hlásily, že tento navenek Moskvě loajální politik možná ve skutečnosti hraje dvojí hru a postranně vyjednává se Spojenými státy. V tomto směru v paměti moskevských vládců stále rezonovala zkušenost s Egyptem, letitým důležitým sovětským spojencem, který pod vedením prezidenta Anvara Sádáta ve druhé polovině 70. let provedl razantní geopolitický obrat k Washingtonu. 

Zahájení sovětské ozbrojené intervence v Afghánistánu pak odráželo celkový charakter rozhodovacích procesů v pozdní brežněvovské éře. Debaty nezřídka neprobíhaly na oficiálních grémiích, ale v uzavřených kruzích vybraných funkcionářů. Byly tím upozaděny spory v kremelském vedení a vytvářel se zavádějící dojem jednoty. Absence otevřené a kritické výměny názorů však vedla nejen ke zmíněné stagnaci, ale především k chybným rozhodnutím, za které Sovětský svaz platil vysokou cenu. 

Dalším faktorem byla absence realistických podkladů pro příslušná rozhodnutí. Andropov – podobně jako v případě pražského jara v roce 1968 – podával Brežněvovi a dalším členům sovětského vedení o dění v Afghánistánu zkreslené zprávy. Spolu s Ustinovem také předkládali alarmistické scénáře možného vývoje. Oba se snažili v tomto směru umlčet námitky armádní velení, které bylo ve vztahu k vojenské akci v hornaté a kulturně specifické zemi přinejmenším zdrženlivé. 

Důsledky jsou všeobecně známé. Z omezené intervence, jejímž cílem bylo mimo jiné nahrazení brutálně vládnoucího Amína umírněnějším politikem, který by promoskevskému režimu dokázal získat podporu větší část afghánské společnosti, se stala téměř desetiletá krvavá válka. Snahu zvítězit postupně nahrazovalo úsilí o alespoň trochu důstojný odchod. Západ na Sovětský svaz uvalil bolestivé sankce a konflikt umně využíval k další diskreditaci Moskvy v očích světové veřejnosti. Kombinace těchto aspektů v následujících letech svazovala kremelskému vedení ruce při řešení dalších palčivých problému, například vzestupu nekomunistické opozice v Polsku na počátku 80. let. 

Zpětný pohled za zdi Kremlu v prosinci 1979 staví interpretaci sovětské války v Afghánistánu do odlišného světla. Ukazuje, že se nejednalo o promyšlený expanzivní krok velmoci reflektující její sílu. Naopak, tehdejší rozhodovací proces odrážel zásadní problémy, které v té době oslabovaly akceschopnost vedení Sovětského svazu a které o několik let později přerostly v jeho celkovou krizi. 

Bude zajímavé, pokud se s odstupem času dozvíme víc o tom, jak probíhal rozhodovací proces v Moskvě v případě jiného ozbrojeného konfliktu, který se neodvíjel podle původních představ svých strůjců, tedy současné ruské války proti Ukrajině. I ta byla zjevně rozpoutána na základě chybných odhadů a namísto rychlé vítězné operace přinesla mnoholetý vyčerpávající konflikt. Nezkreslené informace o tom, kdo a za jakých okolností o zahájení plnohodnotné invaze do sousední země rozhodl, by byly mimořádně cenným vhledem do skutečného stavu a charakteru Putinova režimu.   

Autor je historik.