Je konflikt zažehnán? Naopak, pokud příměří mezi Indií a Pákistánem vydrží, čeká svět nový boj

Reportování z tohoto konfliktu bylo zvláštní. V horských údolích, v nadmořských výškách spíše pro horolezce než vojáky, dopadaly těžké granáty na ledové vrcholky a pěchota se připravovala na bodákové útoky. V pákistánském bunkru si dělostřelecký důstojník četl paměti anglických kriketových hvězd i Korán, zatímco střepiny a úlomky kamení vyvržené indickými granáty narážely na stěny vojenského stanu. Jeho velitel tehdy hovořil o „historické národní a náboženské povinnosti“ Pákistánu osvobodit Kašmír – region rozdělený od rozdělení Indie – a čekal na dezert.

Válka z roku 1999 byla čtvrtou válkou mezi Indií a Pákistánem a třetí, kterou rozpoutal Kašmír. Přestože technologie i regionální politika od té doby značně pokročily, poslední dny ukázaly, že nepřátelství živené tímto dlouhotrvajícím sporem stále přetrvává. I když sobotní příměří zatím umlčelo zbraně, nikdo nepochybuje, že znovu promluví.

Pro Pákistán, jehož zakladatelský princip byl založen na vytvoření domova pro muslimy indického subkontinentu, je muslimská většina v Kašmíru důkazem historické nespravedlnosti i pokračující újmy. Krátce po oznámení příměří zveřejnil pákistánský ministr zahraničí Ishaq Dar příspěvek na síti X, kde zdůraznil, že „Pákistán vždy usiloval o mír a bezpečnost v regionu“, ovšem „aniž by se vzdal své územní integrity“.

Na druhé straně Indie vnímá Kašmír jako víc než jen malebné prostředí pro bollywoodské filmy. Ztráta tohoto území by podle mnoha Indů znamenala amputaci důležité části jejich rozmanité a rozsáhlé země. První pováleční vůdci Indie, převážně sekulární a levicově orientovaní, Kašmír bránili – a jak ukázaly poslední týdny, současní pravicoví nacionalisté v tom pokračují.

Pokud příměří vydrží, začne podle očekávání nový boj – nikoli se zbraněmi, ale o interpretaci příběhů.

Indie tvrdí, že za masakrem 25 turistů a jejich průvodce před třemi týdny v indické části Kašmíru stála skupina Laškar-e-Taiba, kterou označuje za nástroj pákistánské státní politiky. Pákistán obvinění odmítá. Udržování napětí v Kašmíru, oslabování indické kontroly a mezinárodní zviditelňování konfliktu byly po desetiletí strategickými cíli mocné pákistánské armády. Islámské militantní skupiny – některé sídlící přímo v Kašmíru, jiné jinde – byly dlouho klíčovým nástrojem této strategie. Není příliš uvěřitelné, že by o dubnovém útoku nikdo z pákistánského bezpečnostního aparátu nic nevěděl.

Pákistánští činitelé se snaží upozorňovat na hlubší příčiny násilí: potlačování obyvatelstva v Kašmíru, zrušení autonomního statusu regionu v roce 2019 ze strany Dillí a další křivdy.

Stejně jako v roce 1999 vedla vyhrocená rétorika z obou hlavních měst k obavám z přímé války dvou jaderných mocností. A stejně jako tehdy, i nyní obava z následků, byť v rámci konvenčního konfliktu, přiměla vůdce obou zemí k ústupu.

Před dvěma desetiletími vedl k příměří úspěch indické armády v kombinaci s americkým tlakem. Mírové období, i když napjaté, přetrvalo až do další eskalace o deset let později.

Také tentokrát hrály Spojené státy klíčovou roli v uklidnění situace. To se nebude líbit Rusku a Číně, které usilují o větší vliv v regionu. Zprávy o zapojení Turecka a Saúdské Arábie však naznačují, že doba jednostranné americké dominance skončila.

Tentokrát byly ztráty na životech relativně nízké a ekonomické škody omezené. Právě obava z vážnějšího ekonomického dopadu mohla být hlavním důvodem přerušení bojů. Ani jedna ze zemí si nemůže dovolit plnohodnotnou válku. Ačkoliv Indie pozastavila důležitou dohodu o sdílení vodních zdrojů, formálně ji nezrušila – což mnozí vnímají jako signál ochoty k alespoň minimální spolupráci.

Stejně jako v roce 1999 vedoucí představitelé obou zemí ustoupili včas. Donald Trump to v sobotu komentoval svým typickým způsobem jako projev „zdravého rozumu a velké inteligence“. Všichni totiž vědí, co mohou ztratit.