Před osmdesáti lety kapitulovaly poslední německé jednotky na území tehdejšího Československa. Tím definitivně skončila druhá světová válka v Evropě, nejničivější konflikt v dějinách našeho kontinentu. Výročí této události není jen historickou připomínkou, nýbrž výzvou k tomu, abychom znovu a znovu promýšleli význam porážky nacismu a cenu svobody, kterou tehdy naši předkové vybojovali.
Německo oficiálně kapitulovalo 8. května 1945 ve 23:01 středoevropského času (v Moskvě už byl 9. květen). Jednalo se o bezpodmínečnou kapitulaci všech německých ozbrojených sil, podepsanou nejprve v hlavním štábu spojenců ve francouzském Remeši a následně, na žádost Sovětského svazu, znovu potvrzenou 8.–9. května v obsazeném Berlíně.
Druhá světová válka měla představovat definitivní zlomení éry extremismu, agresivního nacionalismu a státem organizovaného násilí. Měla otevřít cestu k novému světovému řádu založenému na míru, spolupráci a spravedlnosti. Již na počátku roku 1945 vznikla Organizace spojených národů jako naděje, že civilizované národy dokážou vytvořit rámec, který zabrání opakování minulých katastrof. Postupně vznikaly instituce kolektivní bezpečnosti, především Rada bezpečnosti, s cílem udržet světový mír.
Jak se však záhy ukázalo, podobně jako ve 20. a 30. letech, ani nejpromyšlenější mezinárodní architektura nedokáže zaručit univerzální a trvalý mír. Historické vzorce se vracejí. To, co vedlo svět do válek v letech 1914 a 1939, se opakuje. Národní zájmy, často prosazované silou a bez ohledu na ostatní, znovu převládají nad principy mezinárodní spolupráce. Kodifikovaná pravidla ustupují logice síly. Ti, kdo ji mají, určují pravidla. Slabší se musí přizpůsobit. Velmoci, ať už šlo o Spojené státy nebo Sovětský svaz, zasahovaly vojensky tehdy, když to považovaly za nutné – bez ohledu na mandát Rady bezpečnosti a bez ohledu na to, zda šlo o porušení mezinárodního práva.
Lidstvo ve 20. století obdrželo dvě ničivé lekce v podobě světových válek. O obou se naivně věřilo, že budou „válkami, které ukončí všechny války“. Nestalo se. Dnes čelíme situaci, která je, v mnoha ohledech, ještě vážnější než ta, která předcházela roku 1939. A opět hrozí, že varování historie zůstanou nevyslyšena.
Zatímco prezident Spojených států trvá na tom, že udělá Ameriku „znovu velkou“ a jeho administrativa se postupně izolacionisticky odvrací od tradičních spojenců a multilaterálních závazků, Rusko soustavně přepisuje dějiny, vede agresivní válku proti Ukrajině a vyhrožuje světu jadernou destrukcí. Komunistická Čína mezitím rozšiřuje svůj vliv téměř na všech kontinentech. Pomocí dluhových pastí, rozsáhlých infrastrukturních investic a promyšlené nátlakové diplomacie buduje systém, který v mnohém připomíná novodobý, jakýsi postmoderní kolonialismus.
V ohrožení se dnes ocitá samotná podstata demokratického zřízení, mezinárodního právního řádu, globální ekonomické stability i kolektivní bezpečnosti. Země, které kdysi stály v čele boje proti nacistické agresi, se dnes samy podílejí na podvracení světového pořádku – a to způsoby, které jsou v některých ohledech srovnatelné, ne-li závažnější než metody autoritářských režimů 30. a 40. let. Na rozdíl od ideologických fanatiků z Berlína a Říma však dnešní aktéři disponují alespoň elementárním pudem sebezáchovy. Vědí, že ve světové válce už není co vyhrát. Ale právě tato racionalita je nebezpečně vratká.
Po druhé světové válce jsme si v Evropě začali stavět pomyslný dům – dům míru, stability a společných hodnot. Nebyl dokonalý. Mnohokrát potřeboval opravy, úpravy i zásadní rekonstrukce. Fasáda se olupovala, základy se místy otřásaly, střechu poškodil déšť i vítr událostí. Ale přesto stál. Přesto poskytoval ochranu. Přesto se v něm dalo žít. Dokázali jsme překonat poválečný chaos, studenou válku i bolestné rozpady a transformace východní Evropy. Dařilo se nám, byť s obtížemi, vytvářet prostor, kde platí pravidla, kde se konflikty řeší jednáním, ne silou, a kde slabší nejsou automaticky vydáni napospas silnějším.
Dnes se však základy tohoto domu znovu otřásají. Trhliny ve zdech už nejsou jen kosmetické, nýbrž strukturální. Sílí hlasy, které zpochybňují smysl samotné stavby, které by raději bouraly, než opravovaly. Zvenčí na dům útočí ti, kdo nikdy nesdíleli jeho hodnoty. Zevnitř ho podkopávají ti, kteří se v něm sice usadili, ale odmítají respektovat jeho pravidla.
V tomto historickém okamžiku, osmdesát let po konci největšího konfliktu moderní doby, není úkolem pouze připomínat minulost. Naší povinností je chránit to, co z ní vzešlo jako ponaučení – a co se dnes znovu ocitá v ohrožení. Mír není stav, který jednou nastane a trvá. Je to každodenní úsilí a každodenní volba. A je to úsilí, které si nemůžeme dovolit přestat vyvíjet. Jinak se opět vřítíme do pekla, z něhož už nemusí být nikdy návratu.
Související

Netrpělivý a vzteklý Trump je to nejlepší, v co Moskva může doufat. Válku na Ukrajině ukončit nedokáže

Cintula dostal 21 let. Zbytek života zaslouženě stráví ve vězení, Slovensko je právní stát
komentář , II. světová válka , historie , oslavy konce války Vítkov , nacisté
Aktuálně se děje
před 2 hodinami

Jak mohli zloději vykrást Louvre? Prostor hlídala jediná kamera, navíc mířila úplně jinam
před 4 hodinami

ICJ: Izrael je povinen podporovat UNRWA. Neprokázal, že zaměstnanci jsou členy Hamásu
před 5 hodinami

Britská armáda u pobřeží Spojeného království spatřila ruskou válečnou loď
před 6 hodinami

Francie spočítala cenu ukradených klenotů z Louvre. Je astronomická
před 7 hodinami

Exprezident Sarkozy bude mít ve vězení stálou policejní ochranu
Aktualizováno před 8 hodinami

V Nehvizdech u Prahy hoří hala, vyhlášen třetí stupeň poplachu
před 8 hodinami

Příměří v Gaze je jen začátek. Vance řekl, co bude následovat
před 9 hodinami

Další politička přiznala problémy. Komunistka Konečná zápasí s nemocí
před 10 hodinami

Ministr Dvořák měl autonehodu po cestě do televize. Utrpěl zlomeninu
před 10 hodinami

Zelenskyj vítá Trumpův kompromis, který by mohl vést ke konci války
před 11 hodinami

Demokraticky legitimizovaní nacisté? AfD nabírá na síle a zpochybňuje poválečný konsenzus
před 11 hodinami

Tragická dopravní nehoda na Plzeňsku se překvalifikovala. Je z ní pokus o vraždu
před 12 hodinami

Do důchodu v 65 letech? Neudržitelné, tvrdí Jurečka. Prozradil, proč u voleb nefungovaly eDoklady
před 12 hodinami

Ruské útoky opět zabíjely na Ukrajině. Mezi mrtvými jsou i děti
před 13 hodinami

Proč Trump uspěl v Gaze, ale mír na Ukrajině zajistit nedokázal?
před 14 hodinami

Ukrajina zasáhla chemickou továrnu v Rusku střelami Storm Shadow
před 15 hodinami

Co odhalilo zrušení setkání s Putinem? Trumpova snaha nastolit mír naráží na vlastní vnitřní limity
před 16 hodinami

Počasí přinese do Česka silný vítr
včera

Loupež století v Louvru: Co vše o krádeži francouzských korunovačních klenotů víme?
včera
Netrpělivý a vzteklý Trump je to nejlepší, v co Moskva může doufat. Válku na Ukrajině ukončit nedokáže
Šéf Bílého domu Donald Trump se chtěl stát mužem, který ukončí válku na Ukrajině. Místo toho ale začíná působit jako politik, který absolutně nerozumí její povaze. Během setkání s Volodymyrem Zelenským údajně prohlásil, že Rusko může Ukrajinu zničit, a ztratil nervy natolik, že hodil mapou konfliktu. Jenže americký prezident si nemůže dovolit být netrpělivý – v jeho případě může každý výbuch podráždění otřást samotnou stabilitou Západu.
Zdroj: Jakub Jurek