KOMENTÁŘ | 80 let po konci války se hroutí představa trvalého míru. Opakujeme totiž chyby z minulosti

Německo oficiálně kapitulovalo 8. května 1945 ve 23:01 středoevropského času (v Moskvě už byl 9. květen). Jednalo se o bezpodmínečnou kapitulaci všech německých ozbrojených sil, podepsanou nejprve v hlavním štábu spojenců ve francouzském Remeši a následně, na žádost Sovětského svazu, znovu potvrzenou 8.–9. května v obsazeném Berlíně.

Druhá světová válka měla představovat definitivní zlomení éry extremismu, agresivního nacionalismu a státem organizovaného násilí. Měla otevřít cestu k novému světovému řádu založenému na míru, spolupráci a spravedlnosti. Již na počátku roku 1945 vznikla Organizace spojených národů jako naděje, že civilizované národy dokážou vytvořit rámec, který zabrání opakování minulých katastrof. Postupně vznikaly instituce kolektivní bezpečnosti, především Rada bezpečnosti, s cílem udržet světový mír.

Jak se však záhy ukázalo, podobně jako ve 20. a 30. letech, ani nejpromyšlenější mezinárodní architektura nedokáže zaručit univerzální a trvalý mír. Historické vzorce se vracejí. To, co vedlo svět do válek v letech 1914 a 1939, se opakuje. Národní zájmy, často prosazované silou a bez ohledu na ostatní, znovu převládají nad principy mezinárodní spolupráce. Kodifikovaná pravidla ustupují logice síly. Ti, kdo ji mají, určují pravidla. Slabší se musí přizpůsobit. Velmoci, ať už šlo o Spojené státy nebo Sovětský svaz, zasahovaly vojensky tehdy, když to považovaly za nutné – bez ohledu na mandát Rady bezpečnosti a bez ohledu na to, zda šlo o porušení mezinárodního práva.

Lidstvo ve 20. století obdrželo dvě ničivé lekce v podobě světových válek. O obou se naivně věřilo, že budou „válkami, které ukončí všechny války“. Nestalo se. Dnes čelíme situaci, která je, v mnoha ohledech, ještě vážnější než ta, která předcházela roku 1939. A opět hrozí, že varování historie zůstanou nevyslyšena.

Zatímco prezident Spojených států trvá na tom, že udělá Ameriku „znovu velkou“ a jeho administrativa se postupně izolacionisticky odvrací od tradičních spojenců a multilaterálních závazků, Rusko soustavně přepisuje dějiny, vede agresivní válku proti Ukrajině a vyhrožuje světu jadernou destrukcí. Komunistická Čína mezitím rozšiřuje svůj vliv téměř na všech kontinentech. Pomocí dluhových pastí, rozsáhlých infrastrukturních investic a promyšlené nátlakové diplomacie buduje systém, který v mnohém připomíná novodobý, jakýsi postmoderní kolonialismus. 

V ohrožení se dnes ocitá samotná podstata demokratického zřízení, mezinárodního právního řádu, globální ekonomické stability i kolektivní bezpečnosti. Země, které kdysi stály v čele boje proti nacistické agresi, se dnes samy podílejí na podvracení světového pořádku – a to způsoby, které jsou v některých ohledech srovnatelné, ne-li závažnější než metody autoritářských režimů 30. a 40. let. Na rozdíl od ideologických fanatiků z Berlína a Říma však dnešní aktéři disponují alespoň elementárním pudem sebezáchovy. Vědí, že ve světové válce už není co vyhrát. Ale právě tato racionalita je nebezpečně vratká.

Po druhé světové válce jsme si v Evropě začali stavět pomyslný dům – dům míru, stability a společných hodnot. Nebyl dokonalý. Mnohokrát potřeboval opravy, úpravy i zásadní rekonstrukce. Fasáda se olupovala, základy se místy otřásaly, střechu poškodil déšť i vítr událostí. Ale přesto stál. Přesto poskytoval ochranu. Přesto se v něm dalo žít. Dokázali jsme překonat poválečný chaos, studenou válku i bolestné rozpady a transformace východní Evropy. Dařilo se nám, byť s obtížemi, vytvářet prostor, kde platí pravidla, kde se konflikty řeší jednáním, ne silou, a kde slabší nejsou automaticky vydáni napospas silnějším.

Dnes se však základy tohoto domu znovu otřásají. Trhliny ve zdech už nejsou jen kosmetické, nýbrž strukturální. Sílí hlasy, které zpochybňují smysl samotné stavby, které by raději bouraly, než opravovaly. Zvenčí na dům útočí ti, kdo nikdy nesdíleli jeho hodnoty. Zevnitř ho podkopávají ti, kteří se v něm sice usadili, ale odmítají respektovat jeho pravidla.

V tomto historickém okamžiku, osmdesát let po konci největšího konfliktu moderní doby, není úkolem pouze připomínat minulost. Naší povinností je chránit to, co z ní vzešlo jako ponaučení – a co se dnes znovu ocitá v ohrožení. Mír není stav, který jednou nastane a trvá. Je to každodenní úsilí a každodenní volba. A je to úsilí, které si nemůžeme dovolit přestat vyvíjet. Jinak se opět vřítíme do pekla, z něhož už nemusí být nikdy návratu.