KOMENTÁŘ | Trump už konečně pochopil to, co všichni ostatní věděli roky

Každý, kdo někdy usedl k vážnému jednání s Ruskem, zpravidla velmi brzy pochopil, že nemá co do činění se standardním diplomatickým aktérem, nýbrž s režimem, který staví svou politiku na systematické lži, strategickém vydírání a bezohledné manipulaci. V Moskvě nesedí partner, nýbrž rigidní mocenská struktura, jejímž základem není loajalita ani stabilita, ale cynická vypočítavost a okamžitý zisk. Toto zlo – a je namístě používat právě toto slovo – se opakovaně projevuje nejen vůči nepřátelům, ale i vůči těm, kteří Rusku věřili, hledali v něm oporu, nebo se k němu přimkli z pragmatických důvodů.

Velmi konkrétní a bolestivou lekci si nyní osvojuje i Trump, přestože dlouhé měsíce naznačoval, že s Kremlem lze najít cestu k míru. Putin ale nadále pokračuje v brutálním ničení ukrajinské infrastruktury a civilních oblastí s razancí, jaká nemá v dosavadním průběhu války obdoby. Trump, konfrontovaný s tímto vývojem, nakonec oznámil změnu přístupu vůči Moskvě – ale učinil tak až po šesti měsících v úřadu, kdy byla Ukrajina výrazně oslabena právě americkou nečinností a vyčkáváním.

Jeden z nejnovějších příkladů nabízí situace z června tohoto roku, kdy Írán čelil útokům ze strany Izraele. Ačkoli Teherán patří mezi nejdůslednější spojence Moskvy – dodává jí drony, sdílí vojenské know-how a pokrývá její operace diplomaticky i zpravodajsky – v klíčový okamžik nezískal nic než prázdné prohlášení. Kreml nabídl pouze zprostředkování příměří, což byl vzkaz jasný: ruské spojenectví končí tam, kde začíná riziko nebo náklady. Stejně jako v mnoha jiných případech Moskva ukázala, že i ti nejbližší partneři jí slouží jen do chvíle, kdy přestanou být výhodní.

Tato strategie má hluboké historické kořeny. V 80. letech minulého století se o tom přesvědčil Afghánistán. Sovětská intervence, vydávaná za pomoc „bratrskému národu“, se v praxi proměnila v desetiletí trvající okupaci, brutální boje, plošné ničení infrastruktury a masové porušování lidských práv.

Sovětské jednotky po sobě zanechaly statisíce mrtvých, miliony vysídlených a naprostou destabilizaci státu, který se dodnes z této katastrofy nevzpamatoval. A když už se Moskva stáhla, nezůstalo po ní nic než rozvrácená země a prázdné sliby. Tento vzorec – intervence, využití a opuštění – se stal charakteristickým rysem ruského geopolitického chování.

Ukrajina tento vzorec zažila dvakrát během jediné generace. V roce 1994 se v rámci Budapešťského memoranda dobrovolně vzdala svého jaderného arzenálu – tehdy třetího největšího na světě – výměnou za záruky územní integrity a suverenity ze strany Ruska, Spojených států a Velké Británie.

Moskva však tyto závazky bez rozpaků porušila. V roce 2014 anektovala Krym, rozdmýchala válku na Donbasu a v roce 2022 rozpoutala plnohodnotnou invazi, jejímž cílem bylo de facto zničení ukrajinské státnosti. Tím Kreml veřejně popřel nejen mezinárodní právo, ale i vlastní podpisy a přiznal, že žádná dohoda s Ruskem nemá jinou hodnotu než okamžité politické pohodlí Moskvy.

Není to výjimka, ale pravidlo. Sýrie, další „spojenec“, sice získala ruskou vojenskou ochranu, ale za cenu naprosté závislosti. Místo rekonstrukce či politické stability přišla totální kontrola klíčových rozhodovacích procesů, ekonomických toků i zahraničněpolitické orientace. Moskva pomohla Bašáru Asadovi udržet se u moci, ale výměnou za to přetvořila zemi v nástroj svých vlastních zájmů.

A Arménie? Tradiční partner Ruska v Zakavkazsku, dlouhá léta člen Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti, se v roce 2020 ocitla tváří v tvář ázerbájdžánské ofenzivě zcela osamocená. Ačkoli má Rusko v Arménii vojenskou základnu a oficiálně ji považuje za svého strategického spojence, během konfliktu v Náhorním Karabachu Kreml neudělal nic. Mlčel. Nepohnul jednotkami, neposlal výzbroj, neposkytl diplomatické krytí. Proč? Protože by to ohrozilo jeho vztahy s Ankarou – a právě ty byly v danou chvíli důležitější.

Z těchto příkladů vyplývá jediná lekce: spoléhat se na Rusko znamená riskovat vlastní suverenitu a vůbec existenci. Kreml uzavírá dohody, které vnímá jako nástroje, nikoliv závazky. A pokud se geopolitická kalkulace změní, nebude váhat je zradit. Důsledky pak nesou ti, kteří se nechali přesvědčit, že v Moskvě sídlí partner. Ve skutečnosti tam sídlí imperiální síla, která po desetiletí systematicky klame, destabilizuje a zrazuje.