KOMENTÁŘ | Sociální demokraté se zničili. Strana už nedává žádný smysl, spolčení s komunisty je posledním hřebíčkem do rakve

Po intenzivních jednáních došlo k uzavření Memoranda o spolupráci mezi levicovým vlasteneckým hnutím STAČILO! a sociální demokracií. Tato dohoda znamená, že hnutí SOCDEM Jany Maláčové a prvního místopředsedy Lubomíra Zaorálka se připojuje k hnutí STAČILO!. Oba tak budou na společné kandidátce s KSČM, SD-SN a ČSNS. EuroZprávy.cz o tom informovaly ve čtvrtek dopoledne zde.

Sledujeme v přímém přenosu pozoruhodný – a zároveň tragický – proces zániku tradiční levicové politiky v českém kontextu. Česká sociální demokracie, svého času jedna z nejvlivnějších a nejrespektovanějších politických sil v zemi, se dnes nachází ve stavu pokročilé politické marginalizace a ideové vyprázdněnosti. Kdysi mohutná strana s hlubokými kořeny v dělnickém hnutí, spjatá s ideály sociální spravedlnosti, emancipace a modernizace státu, se dnes jeví jako stín svého bývalého já. Výsledky, které v posledních letech vykazuje – ať již volební, nebo organizační – nelze nazvat jinak než katastrofálními.

Jedna z nejstarších českých politických stran, jejíž historie sahá až do roku 1878, již v současnosti nemá žádného zástupce ani v jedné z komor Parlamentu České republiky. Absence v Poslanecké sněmovně je známa již od voleb v roce 2021. V červenci letošního pak došlo k definitivnímu konci jejího zastoupení v Senátu, když z jejího klubu vystoupil dlouholetý senátor Petr Vícha. O Evropském parlamentu už ani nelze mluvit. V současnosti tak SOCDEM nemá žádnou institucionální reprezentaci na žádné z klíčových úrovní politického systému.

Strana, která po desetiletí spoluurčovala směr vývoje českého politického diskurzu a dlouhodobě sloužila jako pilíř levicového smýšlení, dnes zcela postrádá jakýkoli relevantní hlas. Přitom právě ona nesla po celé generace ideový odkaz boje za spravedlivější společnost, důstojné pracovní podmínky, občanská práva a rovnost šancí. Založena jako Sociálně demokratická strana českoslovanská v roce 1878 coby součást širší rakouské sociální demokracie, stála u zrodu moderní české politiky jako takové. V meziválečném období se vyšvihla mezi nejvlivnější politické síly – roku 1920 se dokonce stala nejsilnější českou stranou v rámci první republiky. Byla respektovaným hlasem reformní levice.

Tato éra však skončila dramatickým zlomem v roce 1948, kdy byla sociální demokracie násilně sloučena s Komunistickou stranou Československa. Sloučení nebylo výsledkem dobrovolné politické syntézy, nýbrž důsledkem brutálního nátlaku nastupující totality. Vstup do KSČ byl umožněn jen těm členům ČSSD, kteří již dříve projevil ochotu podřídit se komunistickému vedení. Do 4. ledna 1949 přešlo do KSČ až 118 tisíc někdejších sociálních demokratů – tedy zhruba třetina tehdejší členské základny. Zbylí členové byli z politického života eliminováni, umlčeni nebo donuceni k pasivitě.

Obnova strany nastala až po roce 1989. Pod vedením Miloše Zemana se Česká strana sociálně demokratická v devadesátých letech vyprofilovala jako hlavní alternativa k pravicovým a liberálním silám. Během následujících dvou desetiletí se opakovaně podílela na vládě, střídavě soupeřila s Občanskou demokratickou stranou o pozici hegemonní síly domácí politiky. ČSSD byla stabilním účastníkem veřejného života a hlavním reprezentantem levicového spektra.

Avšak s nástupem nových politických subjektů – zejména hnutí ANO pod vedením Andreje Babiše, ale také Pirátské strany, hnutí STAN či TOP09 – se začal tradiční stranický systém zásadním způsobem měnit. ČSSD nedokázala na tyto změny adekvátně reagovat. Nejprve je zcela podcenila, později reagovala chaoticky a nekonzistentně. V roce 2017 se ještě dokázala dostat do Poslanecké sněmovny – avšak s krajními obtížemi. V roce 2021 z ní definitivně vypadla. Tím se završil pád, který však měl začátek hluboko před tímto bodem – v neschopnosti uchopit nové společenské výzvy a přetavit je v politicky nosný program.

Strana měla po svém pádu z vrcholných pater mocenské struktury ještě několik příležitostí k obnově. Každá z nich však byla promarněna. Namísto důsledné rekonstrukce ideového základu, hledání moderní levicové agendy a hledání důvěryhodných reprezentantů přišla prázdnota. Komunikační chaos. Programová bezradnost. Zmatek, jenž vedl k úplné ztrátě identity. Politické vakuum, které sociální demokracie vytvořila, rychle zaplnili jiní – zejména Piráti, menší progresivní subjekty nebo Andrej Babiš, který levicovou rétoriku obratně převzal, přestože jeho politický projekt zůstává strukturálně populistický a technokratický.

Zřejmě posledním výraznějším pokusem o resuscitaci byla radikalizace rétoriky pod vedením Jany Maláčové. Místo důvěryhodného návratu na scénu však přišel další ústup. SOCDEM se začala profilovat antisystémově, koketovala se spojenectvím s rebrandovanými komunisty sdruženými pod značkou STAČILO!, a zjevně se snažila oslovit voliče na samé periferii politického spektra. Výsledkem byl hlubší rozklad. Stranu začali hromadně opouštět její tradiční členové i ti, kteří v ni dosud vkládali naděje. Důvěra vyprchala. SOCDEM se v tomto stavu stala formací menší než SPD Tomia Okamury.

Z kdysi silné, důstojné a vlivné politické strany, která reprezentovala dělnickou třídu, sociální zájmy a emancipační hodnoty, se stal prázdný kabátek. Bez obsahu. Bez důvěry. Bez kontaktu s realitou. V současné podobě je sociální demokracie nejen mimo hru – je de facto politicky mrtvá. Zbývá jediná otázka. Nezní, zda se tato strana ještě někdy vrátí do vysoké politiky. Zní mnohem naléhavěji: přeje si vůbec ještě někdo její návrat?

Z někdejší silné, respektované a vlivné politické strany, která po desetiletí artikulovala zájmy dělnické třídy, prosazovala sociální spravedlnost a nesla prapor emancipačních hodnot, dnes zbyla jen vyprázdněná politická schránka. Bez ideového obsahu, bez důvěry veřejnosti a bez jakéhokoli reálného kontaktu se společenskou skutečností.

V současné podobě není sociální demokracie pouze mimo hlavní proud politického dění – je fakticky vyřazena ze hry. Otázka už dávno nezní, zda se tato strana někdy vrátí mezi relevantní politické síly. Ta skutečně naléhavá je jiná: existuje ještě vůbec někdo, kdo si její návrat upřímně přeje?