KOMENTÁŘ | Trump lže světu do očí. Sliboval konec válek, jenže teď by se ho měla bát i Evropa

Spojené státy pod Trumpovým vedením zaútočily na Írán. Prostřednictvím stealth bombardérů B-2 byla vážně poškozena íránská jaderná zařízení. Oficiálním zdůvodněním byl preventivní úder proti íránskému jadernému programu. Tento krok však představoval otevřenou vojenskou eskalaci vůči suverénnímu státu Írán, a to bez mandátu mezinárodních institucí a bez jasného plánu, jak zabránit dalšímu rozšíření konfliktu. Namísto snižování napětí Trump zvolil cestu demonstrace síly – přesně ten typ jednání, který historicky vede k nekontrolovatelným řetězovým reakcím.

Ještě více alarmující je skutečnost, že Spojené státy zaútočily také na Venezuelu. Na začátku roku americké speciální jednotky ve spolupráci s armádou a složkami ministerstva spravedlnosti (DEA, FBI) provedly operaci přímo v Caracasu. Jejím výsledkem bylo násilné odvlečení venezuelského prezidenta Nicoláse Madura. Bez ohledu na hodnocení jeho režimu šlo o bezprecedentní zásah do suverenity Venezuely, který fakticky znamenal použití vojenské síly k politické změně vlády. To je definice intervenční politiky a popření Trumpových vlastních slibů.

Tyto kroky nelze omlouvat tvrzením, že „nejde o války v tradičním smyslu“, přestože americký prezident svá rozhodnutí o jednotlivých intervencích relativizuje. Právě naopak, problémem Trumpovy zahraniční politiky je rozostření hranice mezi mírem a válkou. Vojenské údery, únosy zahraničních lídrů a operace na cizím území jsou prezentovány jako technické či bezpečnostní kroky, nikoli jako válečné akty. Tím se ale násilí stává běžným nástrojem politiky – a odpovědnost za jeho důsledky se systematicky vytrácí.

Znepokojivý trend Trumpovy zahraniční politiky se naplno projevuje i ve vztahu k tradičním spojencům. Trump otevřeně a opakovaně hovoří o snaze zmocnit se Grónska, které je nedílnou součástí Dánského království. 

Zpočátku byla tato prohlášení v evropských metropolích vnímána jako bizarní exces, který nevyžaduje vážnou reakci. Právě tento moment je však klíčový, protože Evropa byla zvyklá brát Spojené státy jako předvídatelného aktéra, jehož chování se pohybuje v jasně vymezených mantinelech mezinárodního práva a alianční loajality. Trump tuto základní jistotu systematicky rozbíjí. Ve chvíli, kdy americký prezident začne otevřeně zpochybňovat územní integritu spojeneckého státu, přestává jít o kuriozitu a začíná jít o bezpečnostní problém první kategorie.

Tvrzení o „získání“ Grónska je normalizací imperiální logiky, kdy si silnější může nárokovat území slabšího, pokud to považuje za strategicky výhodné. Takový přístup přímo podkopává principy, na nichž stojí poválečný mezinárodní řád – zejména nedotknutelnost hranic a respekt k suverenitě všech uznaných států. Pokud tyto zásady přestávají platit uvnitř západního bloku, přestávají platit kdekoliv. Trump tím poskytuje legitimitu přesně tomu chování, které Západ po desetiletí kritizoval u autoritářských režimů.

Důsledky jsou hmatatelné. Evropské státy, poprvé po ohromně dlouhé době, začínají reálně zvažovat možnost konfrontace se Spojenými státy, a to nikoli proto, že by ji chtěly, ale proto, že si nemohou dovolit ji vyloučit. To je dramatický zlom. Transatlantické spojenectví vždy stálo na důvěře, že Washington může být obtížný partner, ale nikdy nepřátelský aktér. Trump tuto hranici rozmazává do té míry, že se z USA stává strategická neznámá.

A právě zde se ukazuje plná destruktivita Trumpovy politiky. Nejde jen o jednotlivé konflikty, vojenské údery či agresivní výroky. Jde o rozklad základní architektury mezinárodní bezpečnosti, v níž Spojené státy hrály roli stabilizačního pilíře. Nahrazení této role logikou transakce, nátlaku a územních nároků vytváří prostředí permanentní nejistoty. Svět, v němž ani spojenci nemohou spoléhat na respekt k hranicím a závazkům, je světem strukturálně nestabilním.