ANALÝZA | Historie amerických speciálních sil. Zajetí Madura připomíná chvíle slávy i selhání

Americké zpravodajské složky měsíce sledovaly každý krok venezuelského prezidenta Nicoláse Madura. Podle vysoce postavených představitelů USA měli agenti k dispozici informace o jeho denním režimu, pohybu, stravovacích návycích – a údajně i o detailech tak marginálních, jako jsou domácí mazlíčci. Jedním z klíčových zdrojů měl být člověk přímo napojený na venezuelskou vládu.

Na základě těchto dat byla na začátku prosince dokončena příprava operace s názvem Absolute Resolve. Šlo o misi plánovanou s chirurgickou přesností: elitní americké jednotky dokonce postavily v USA věrnou repliku Madurovy „bezpečné rezidence“ v Caracasu, aby mohly do detailu nacvičit postupy v případě zásahu. Vojenské vedení zároveň přiznalo, že Kongres nebyl o akci předem informován, což už nyní vyvolává silnou politickou odezvu.

Velitelé čekali na jediné – ideální podmínky. Především počasí a zajištění maximálního momentu překvapení. Podle amerických zdrojů padl pokyn prezidenta Donalda Trumpa ke spuštění operace 3. ledna ve 22:46 místního času ve Washingtonu. „Čekali jsme týdny, přes Vánoce i Nový rok, připraveni vyrazit, jakmile bude splněna sada podmínek,“ uvedl předseda Sboru náčelníků štábů, generál Dan Caine. Informoval o tom například server Conversation.

Trump operaci nesledoval z Bílého domu, ale ze svého floridského resortu Mar-a-Lago, kde byl obklopen poradci včetně šéfa CIA Johna Ratcliffa a ministra zahraničí Marca Rubia. „Bylo to jako sledovat film – rychlost, násilí, přesnost,“ prohlásil prezident v televizním vystoupení.

Největší americká vojenská operace v regionu za desítky let

V posledních měsících se v okolí Venezuely shromáždily tisíce amerických vojáků, letadlová loď a desítky dalších plavidel. V noci na 4. ledna pak USA nasadily přes 150 letounů – od bombardérů po průzkumné stroje. Podle americké verze událostí šlo o komplexní kombinovanou akci po zemi, moři i ve vzduchu, která trvala něco přes dvě hodiny.

Krátce po druhé hodině ranní místního času otřásly Caracasem exploze. Obyvatelé města popisovali otřesy oken, výpadky proudu a nízko letící vrtulníky. Záběry sdílené na sociálních sítích ukazovaly kouř z několika míst – podle analýzy BBC šlo mimo jiné o letiště La Carlota, vojenský komplex Fuerte Tiuna a přístav La Guaira. USA tvrdí, že cílem byly hlavně protivzdušné systémy a klíčová vojenská infrastruktura.

Krátce po zahájení náletů dorazily do Caracasu elitní jednotky, přičemž podle amerických médií šlo konkrétně o Delta Force. Výsadek měl k dispozici vysoce specializované vybavení, včetně průmyslových řezáků na pancéřové dveře. Samotný objekt, kde se Maduro nacházel, Trump popsal jako „pevnost“.

Podle generála Cainea došlo při vniknutí do objektu ke střelbě ze strany strážních jednotek. Jeden z amerických vrtulníků byl zasažen, ale dokázal bezpečně pokračovat v letu. Zatímco probíhala střelba uvnitř komplexu, Maduro se pokusil ukrýt ve své ocelové bezpečnostní místnosti. Podle Trumpa se mu však nepodařilo dveře uzavřít včas a byl zadržen.

„Dostali ho dřív, než se uzamkl. Kdyby kladl odpor, mohlo to skončit jinak,“ uvedl Trump. USA zároveň potvrdily, že během akce byla zadržena i Madurova manželka Cilia Flores, která spolu se svým manželem stanula v pondělí před newyorským soudem.

Na americké straně došlo podle Trumpa k lehčím zraněním několika vojáků, ale nikdo nezemřel. Caracas však tvrdí, že bylo zabito více členů Madurovy ochranky a civilistů. Tyto údaje zatím není možné nezávisle ověřit.

Maduro byl podle amerických zdrojů odvezen vrtulníkem mimo venezuelské území a následně dopraven do USA, kde už nyní čelí obviněním z obchodování s drogami a terorismu, ke kterým před soudem v New Yorku prohlásil, že je nevinný. Washington za informace vedoucí k jeho dopadení dříve nabízel odměnu 50 milionů dolarů.

Operace vyvolala okamžitou vlnu mezinárodní kritiky. Brazilský prezident Lula da Silva ji označil za „extrémně nebezpečný precedens“. V USA se navíc ozývá odpor části Kongresu, která kritizuje obejití legislativní kontroly. „Maduro je diktátor. Ale zahájit vojenskou operaci bez souhlasu Kongresu a bez jasného plánu na další kroky je nezodpovědné,“ uvedl lídr demokratů v Senátu Chuck Schumer. Rubio naopak trvá na tom, že jakékoli informování Kongresu by misi ohrozilo. Trump to shrnul slovy: „Kongres prostě rád uniká.“

Dědictví Neptunova oštěpu

Operace proti Madurovi působí jako pokračování dlouhé tradice vysoce utajených zásahů amerických speciálních sil. Ty už v minulosti opakovaně prokázaly schopnost realizovat riskantní, precizně naplánované akce s dalekosáhlými politickými dopady. Nejvýraznějším precedentem zůstává bezpochyby operace z roku 2011, při níž byl v pákistánském Abbottábádu dopaden vůdce al-Káidy Usáma bin Ládin.

V noci z 1. na 2. května 2011 vzlétly z afghánského Dželálábádu dva vrtulníky s příslušníky SEAL Team Six, nejutajenější jednotky amerického námořnictva. Cíl byl jasný – vtrhnout do silně střeženého komplexu v pákistánském Abbottábádu a eliminovat vůdce al-Káidy. Tým tvořilo 23 operátorů, tlumočník a také bojový pes vybavený speciální taktickou vestou. Další vrtulníky letěly v závěsu jako záloha a létající čerpací stanice.

Výsadek probíhal v přísném utajení. Zvláštní ironie spočívala v tom, že vybraný „Red Squadron“ byl původně na dovolené – právě díky tomu se mohl tajně a intenzivně připravovat na konkrétní podobu operace, aniž by budil pozornost. Tým tvořili veteráni s rozsáhlými zkušenostmi z nejtěžších bojových misí.

Po příletu na cíl došlo ke komplikaci. Jeden z vrtulníků musel kvůli aerodynamickým problémům nouzově přistát přímo v areálu. Mise ale pokračovala. SEALové rychle pronikli do jednotlivých budov. V následných přestřelkách padli bin Ládinovi kurýři i jeho ozbrojený syn. Usáma bin Ládin byl zastřelen ve třetím patře svého domu, v ložnici, kde měl u sebe zbraň.

Současně tým pečlivě sbíral elektroniku, dokumenty a datová média – materiál, který se později stal klíčovým pro rozbití dalších struktur al-Káidy. Protože nebylo možné evakuovat poškozený vrtulník bez rizika odhalení jeho stealth technologií, byl na místě zničen. Po zhruba 45 minutách se jednotka stáhla i s tělem bin Ládina.

Identita byla potvrzena DNA analýzou, otisky prstů i biometrickým rozpoznáním obličeje. Tělo bylo podle amerických údajů pohřbeno na moři z paluby letadlové lodi USS Carl Vinson, aby se z hrobu nestalo poutní místo extremistů.

Z taktického pohledu spojuje zásah v Abbottábádu a aktuální operaci stejný rukopis – dlouhodobá příprava, maximální utajení, nasazení nejelitnějších složek, důraz na přesnou zpravodajskou přípravu a rychlý, rozhodný úder s omezeným časem na zemi. Rozdíl je v politickém prostředí. V Pákistánu šlo o úder proti globálnímu teroristovi, ve Venezuele o zadržení úřadující hlavy státu. Právě proto je dnešní operace ještě citlivější a geopoliticky výbušnější.

Americké speciální síly však tímto dávají jasně najevo, že schopnost provádět extrémně rizikové zásahy kdekoli na světě je nadále jejich doménou a že pokud se Washington rozhodne jednat, disponuje nástroji, které jen málokdo dokáže ignorovat.

Pomsta islamistům za zmařené nevinné životy

Dalším výrazným bodem na časové ose amerických speciálních operací je likvidace vůdce tzv. Islámského státu Abú Bakra al-Bagdádího v roce 2019. I tato akce nesla silný symbolický náboj. Pentagon ji pojmenoval „Operation Kayla Mueller“ – po mladé americké humanitární pracovnici, kterou islamisté unesli, věznili, mučili a podle svědectví ji opakovaně znásilňoval samotný Bagdádí. Muellerová v zajetí zemřela; okolnosti její smrti se dodnes nepodařilo plně objasnit.

Rodina o jejím utrpení mluvila otevřeně a právě tento lidský rozměr propůjčil celé operaci zvláštní morální rámec. Národní bezpečnostní poradce Robert O’Brien tehdy uvedl, že cílem bylo přivést spravedlnost muži, který stál za popravami amerických novinářů i humanitárních pracovníků. Předseda sboru náčelníků štábů Mark Milley na počest Kayly Muellerové nechal operaci oficiálně pojmenovat jejím jménem. Záměr byl zřejmý: spojit vysoce rizikový vojenský zásah s jasným etickým poselstvím.

Samotná akce proběhla na severozápadě Sýrie, opět s nasazením speciálních jednotek a za přísného utajení. Bagdádí se při pokusu o útěk odpálil v podzemním tunelu. Pro první Trumpovu administrativu šlo o potvrzení schopnosti zasáhnout s chirurgickou přesností i hluboko na nepřátelském území – a zároveň o signál, že pachatelé brutálních zločinů proti civilistům neuniknou.

Jako přes kopírák. Skoro

Pokud se hledá skutečná historická paralela k zásahu proti Madurovi, pak ji nenajdeme ani u Abbottábádu, ani u operace proti Bagdádímu. Nejblíže je rok 1989 a svržení panamského vůdce Manuela Noriegy. Tehdy Spojené státy rovněž tvrdily, že trestají autoritářského vládce obviněného z obchodu s drogami a ohrožení amerických občanů. A opět šlo o scénář, kdy Washington vojensky zasáhl na území suverénního latinskoamerického státu – a tamního vůdce jednoduše odvezl do USA před soud.

Rozdíl je především v měřítku. Zatímco dnešní operace proti Venezuele proběhla s nasazením stíhaček, bombardérů a dronů, v Panamě v roce 1989 došlo k otevřené invazi. Operace Just Cause znamenala nasazení přibližně 27 tisíc amerických vojáků, vrtulníků, bitevních letounů a těžké techniky. Akce byla odůvodněna nutností chránit americké občany a „postavit Noriegu před spravedlnost“. Ten byl již dříve obviněn americkými soudy z pašování drog a praní špinavých peněz, a přestože dlouhá léta spolupracoval s CIA, stal se postupně nepohodlným.

Události v Panamě měly rychlý spád: zrušené volby, násilné potlačování opozice, vyhlášení „válečného stavu“ a incidenty s americkým personálem. Krátce nato přišla invaze. Noriega uprchl do vatikánské ambasády, kde se Američané uchýlili i k psychologickému nátlaku – včetně nepřetržitého pouštění heavy metalu. Po deseti dnech se vzdal a byl převezen do USA. Odseděl si roky ve vězení, později byl vydán do Francie, a nakonec zpět do Panamy.

Ne každé nasazení znamená úspěch

Je však potřeba dodat i druhou stranu rovnice. Historie amerických speciálních operací totiž není jen sledem chirurgicky přesných zásahů, ale i dramatických selhání s těžkými civilními ztrátami. Symbolem se stal somálské Mogadišo v říjnu 1993, tedy událost, kterou pod názvem Black Hawk Down později zpopularizoval i Hollywood.

Původní záměr byl omezený: zadržet somálského válečného vůdce Mohameda Faraha Aideeda během krátké, devadesátiminutové operace. Realita byla jiná. Po sestřelení dvou vrtulníků Black Hawk se akce změnila v sedmnáctihodinovou bitvu uprostřed hustě obydleného města. Zahynulo 18 amerických vojáků, ale také stovky Somálců, mezi nimi civilisté, jejichž životy byly nenávratně poznamenány.

Osudy místních mluví samy za sebe. Lidé jako Binti Ali Wardhere přišli během jediné noci o rodiny, domovy i zdraví. Někteří přeživší dodnes reagují panickým strachem na zvuk letadel. A světová veřejnost viděla surové záběry z bojiště i zajetí pilota Michaela Duranta, což jsou záběry, které zásadně ovlivnily americkou politiku. Do šesti měsíců se USA ze Somálska stáhly. Od té doby panovala v americkém vedení výrazná opatrnost vůči africkým intervencím.

Pro Somálsko šlo o trauma, které přetrvává. Místní svědci dodnes hovoří nejen o zničených domech, ale i o pocitu, že jejich utrpení zůstalo bez náležitého uznání. Vznikl tak bolestný kontrast – tam, kde americká veřejnost viděla nešťastnou vojenskou operaci, Somálci vnímají nezhojenou ránu a zmařené životy, jak připomněla britská stanice BBC.

Od Panamy přes Abbottábád až po Caracas se rýsuje jasný vzorec: USA disponují unikátní schopností udeřit rychle a přesně, ale cena za takové kroky nebývá nikdy nulová. Někdy je výsledkem výrazný strategický zisk. Jindy „Black Hawk Down“ připomíná, že i elitní operace mohou skončit chaosem, civilními oběťmi a dlouhodobými politickými následky.