Francouzský jaderný deštník u expertů narazil. Sloužit má jako pojistka, pokud selže jednotné evropské odstrašení

Pro Evropskou unii je tento krok vítanou, i když provokativní změnou. Francie je po odchodu Británie z EU jedinou jadernou mocností v bloku. Macronův koncept „pokročilého odstrašování“ (forward deterrence) znamená, že francouzský jaderný stín již nebude chránit pouze území „šestiboké hvězdy“, ale začne hrát aktivní roli v ochraně evropských partnerů.

Prezidentův projev je odborníky označován za možná nejvíce „eurofilní“ vystoupení v historii francouzských hlav státu. Macron sice nehodlá předat nikomu jinému pověstné „tlačítko“ k odpálení, ale nabízí partnerům něco, co bylo dříve nemyslitelné: hlubší zapojení do vojenského plánování, účast na jaderných cvičeních a v době krize i rozmístění francouzských letounů schopných nést jaderné zbraně na území spojenců.

Tento posun nabourává dekády tradice, kterou založil Charles de Gaulle. Ten budoval jadernou sílu (force de frappe) jako symbol přísné národní nezávislosti. Současná geopolitická situace však Francii nutí definovat své „vitální zájmy“ v širším, evropském kontextu. Útok na sousední zemi, například Německo, by totiž pro Francii představoval stejnou existenční hrozbu jako útok na její vlastní půdu.

Zatímco spojenci jako Polsko, Švédsko nebo Dánsko vyjádřili o tento nový druh spolupráce okamžitý zájem, v pozadí zůstávají nevyřešené otázky. Tou nejpalčivější je důvěryhodnost. Kritici se ptají, zda by Paříž skutečně „obětovala Paříž pro Tallinn“. Zastánci nové doktríny však kontrují, že Francie je k Evropě připoutána mnohem těsněji – geograficky i ekonomicky – než vzdálené Spojené státy.

Dalším otazníkem je velikost arzenálu. Francie disponuje přibližně 290 hlavicemi, což je sice srovnatelné s Čínou, ale v porovnání s tisíci ruských zbraní jde o zlomek. Macron proto oznámil plány na navýšení počtů, což je poprvé od konce studené války, kdy Francie k takovému kroku přistupuje. Dosavadní trend snižování počtu zbraní je tak definitivně u konce.

Nová doktrína se snaží propojit jadernou sílu s konvenčními armádami spojenců. Cílem je, aby protivník narazil na jednotný odpor evropských tanků, letadel a lodí dlouho předtím, než by vůbec muselo dojít k úvahám o jaderné eskalaci. Francie tak de facto nabízí rámec, ve kterém by Evropa mohla být schopna odradit agresora i v případě, že by se americká podpora v budoucnu oslabila.

Financování takto ambiciózního projektu však bude vyžadovat kreativitu. Francouzský jaderný program je nesmírně nákladný a spojenci by se na něm mohli podílet nepřímo – například převzetím většího břemene v jiných obranných projektech, jako je vývoj společného stíhacího letounu FCAS, nebo přímými příspěvky do evropských obranných fondů.

Zajímavou roli hraje i sousední Spojené království. Ačkoliv je Británie druhou evropskou jadernou mocností, její arzenál je technologicky silně závislý na USA. Francie tak zůstává jedinou zemí, která disponuje plně autonomním řetězcem velení i výroby, což jí v očích zastánců „evropské suverenity“ dává unikátní postavení.

Macronův tah má však i své odpůrce. Někteří analytici varují, že posilování jaderných arzenálů v Evropě může spustit novou vlnu zbrojení a narušit mezinárodní režim nešíření zbraní. Existují obavy, že pokud evropské země nebudou věřit francouzskému deštníku, mohly by začít usilovat o vlastní jaderné zbraně, což by bezpečnost kontinentu spíše oslabilo.

Vnitropoliticky se Macron snaží ukotvit tuto novou doktrínu dříve, než v roce 2027 opustí úřad. Chce vytvořit vazby a vojenské praxe, které by pro jeho nástupce – potenciálně z řad radikální pravice – bylo obtížné zrušit. Jaderná spolupráce se tak má stát pevnou součástí evropské obranné architektury.

Navzdory pozitivnímu ohlasu mnoha hlavních měst zůstává cesta k „evropskému odstrašování“ dlouhá. Vyžaduje nejen technickou integraci, ale především budování hluboké politické důvěry. Bez ní by francouzský arzenál zůstal jen národním symbolem, nikoliv skutečným štítem pro celý kontinent.

Macronova vize mění pravidla hry. I když Washington nadále zůstává klíčovým spojencem, Evropa pod francouzským vedením začíná budovat vlastní nástroje, jak v neklidném 21. století vnést „riziko do mysli Kremlu“.