Odchod z EU stojí Británii miliardy liber. Lidé brexitu hořce litují

Miliband přirovnal finanční dopady Brexitu ke každodenní trestající dani a vyzval současnou labouristickou vládu, aby urychleně dodala nový politický impuls k budování užších vazeb s unií, jinak Británie zaplatí ještě vyšší cenu.

Nynější šéf humanitární organizace International Rescue Committee upozornil, že rostoucí globální chaos činí spojenectví s evropskými partnery důležitějším než kdy dříve, jelikož společně čelí hrozbě anarchie ve světě. V souvislosti s hospodářským vývojem dodal, že obyvatelé Spojeného království jsou v průměru o šestnáct tisíc liber ročně chudší, než by byli při zachování tempa růstu z doby před rokem 2008.

Výzkumy několika univerzit a britské centrální banky navíc ukazují, že firemní investice jsou kvůli Brexitu o dvanáct až osmnáct procent nižší, zatímco zaměstnanost i produktivita klesly o tři až čtyři procenta. Miliband zároveň připomněl, že unijní členství poskytovalo Londýnu právo vracet migranty z malých člunů zpět do první země EU, na jejíž půdu vstoupili, takže odchod z bloku nevyřešil ani problémy s imigrací.

Téma evropské integrace se v Británii vrací do popředí i v souvislosti s vnitrostranickým děním u vládnoucích labouristů. Premiér Keir Starmer po nedávných neúspěšných místních volbách prohlásil, že Brexit omezil příležitosti pro mladou generaci a že užší vazby s kontinentem budou středobodem jeho další politiky. Vzhledem k očekávanému boji o křeslo stranického lídra však někteří jeho rivalové zacházejí ještě dále.

Wes Streeting, který po volebním neúspěchu rezignoval na vládní post, již otevřeně vyzval k opětovnému vstupu země do Evropské unie. Podobně se v minulosti vyjádřil i starosta Manchesteru Andy Burnham, který sice návrat do unijních struktur dlouhodobě podporuje, ale v nadcházejících doplňovacích volbách v obvodu Makerfield, kde voliči v roce 2016 hlasovali pro odchod, tuto kartu prozatím aktivně neprosazuje.

Deset let poté, co se britští voliči v referendu vyslovili pro odchod z Evropské unie, vystřídaly tehdejší naděje pocity rozčarování, hořkosti a zrady. Kampaň tábora za odchod, vedená Nigelem Faragem a Borisem Johnsonem pod heslem „Vezměme si zpět kontrolu“, slibovala obnovení národní suverenity, omezení migrace a hospodářský rozkvět.

S blížícím se desátým výročím hlasování z 23. června 2016 se však Spojené království nachází v pozici rozdělené, oslabené a zklamané země, přičemž většinu společnosti ovládá fenomén, který sami Britové překřtili na „Bregret“ tedy litování brexitu.

Výsledek referenda, ve kterém zastánci odchodu zvítězili s 51,9 % hlasů, znamenal pro britské i světové dějiny obrovský šok, který tehdejší průzkumy veřejného mínění nepředpovídaly. Pro populistické a protievropské myšlenky tehdejšího lídra strany UKIP Nigela Farage to znamenalo zásadní politické vítězství.

Témata jako boj proti imigraci a obrana britské identity se následně stala dominantními prvky celonárodní debaty a tehdejší konzervativní politici v čele s Borisem Johnsonem je posunuli přímo do středu hlavního politického proudu. Referendum, které v roce 2013 vyhlásil premiér David Cameron s cílem upevnit svou moc a oslabit populisty, tak mělo přesně opačný efekt, vedlo k jeho pádu a k hluboké polarizaci společnosti.

Rozčarování britské veřejnosti začalo bezprostředně po oznámení výsledků, kdy Nigel Farage v televizním rozhovoru přiznal, že klíčový slib kampaně pravděpodobně nebude splněn. Jednalo se o závazek, že peníze posílané do rozpočtu Evropské unie budou místo toho směřovat do britského zdravotního systému NHS. Symbol kampaně v podobě červeného autobusu s nápisem tvrdícím, že unii uniká 350 milionů liber týdně, sice oslovil obrovské množství voličů obávajících se o stav podfinancovaného zdravotnictví, Faragův okamžitý obrat však lidé pochopili jako zradu.

K hlubokému odporu přispěl také vývoj v otázce migrace, která byla pro brexitové hnutí klíčovým tématem, což demonstroval i kontroverzní plakát s uprchlíky z Blízkého východu a nápisem, že unie selhala. Zastánci odchodu prezentovali imigraci jako existenční hrozbu pro britskou identitu, avšak realita po oficiálním vystoupení z unie 31. ledna 2020 přinesla pravý opak. Čísla čisté migrace nadále stoupala a v březnu 2023 dosáhla rekordních hodnot blížících se jednomu milionu, což u protimigračně laděné veřejnosti vyvolalo dojem, že vláda nemá situaci pod kontrolou.

V kombinaci s pomalým hospodářským růstem a vysokou inflací tak současné průzkumy ukazují, že přibližně 56 % Britů odchodu z Evropské unie lituje. Tato situace podkopala důvěru v tradiční politické strany a vedla k nárůstu popularity krajně pravicového uskupení Reform UK pod vedením Nigela Farage. Přestože ekonomické problémy země částečně ovlivnila i pandemie covidu-19 a válka na Ukrajině, byl to právě brexit, který britskou společnost rozštěpil na dva nepřátelské tábory a položil základy pro přetrvávající kulturní války o národní identitu.