Blíží se klíčový summit EU-Čína. Obě strany chtějí vytvořit tlak, nesmějí to ale přehnat

Tento týden bude Čína hostit klíčový summit s představiteli Evropské unie – setkání, které přichází v období mimořádného geopolitického napětí a hospodářských rozepří. Čínské vedení chce od Bruselu jednoznačný ústupek: zrušení nedávno uvalených cel na čínská elektrická auta, která unie označila za neférově dotovaná. Současně Peking tlačí na zmírnění dalších restrikcí, jež EU v poslední době zavedla v rámci obrany svých trhů. Informoval o tom americký list New York Times.

Na druhé straně však evropští lídři přistupují k Číně se stále rostoucí nedůvěrou. Vnímají ji nikoli jako neutrálního hráče, ale jako faktického podporovatele Ruska, který se navzdory umírněné veřejné rétorice podílí na udržování kremelské válečné ekonomiky. Obavy panují zejména z toho, že Čína dodává Moskvě zboží s uměle stlačenou cenou, a de facto jí pomáhá přežít mezinárodní sankce.

Taktika Pekingu je přitom zřetelná. Snaží se využít současného globálního chaosu, oslabených institucí a slábnoucí autority Západu. „Peking vnímá, že globální řád je v pohybu. Z jeho pohledu jsou Spojené státy přetížené a zaměstnané mnoha konflikty po celém světě a domácí polarizací. A s náznaky rozkolu nebo únavy v transatlantické alianci vidí čínské vedení větší prostor pro prosazování svých zájmů, zejména v oblasti obchodu, technologií a bezpečnosti,“ vysvětlila Simona Granová, expertka na Čínu z Curyšské univerzity.

Evropa je ale v nepříjemném rozkolu. Na jedné straně chce udržet spolupráci se Spojenými státy, na druhé straně se však snaží neztratit vliv a přístup k čínskému trhu. Přístup Bruselu k Pekingu tak osciluje mezi pragmatismem a konfrontací. Přesvědčení, že je nutné postupovat tvrdě i vůči Číně, však sílí. „Čína zaplavuje světové trhy levným, dotovaným zbožím s cílem zničit konkurenty,“ varovala předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová.

Peking však nenechává kritiku bez odpovědi a reaguje podrážděně. „Je to myšlení Evropské unie, které potřebuje vyrovnat, a ne obchodní vztahy Číny s Evropou,“ prohlásila mluvčí čínské diplomacie Mao Ning.

Navzdory ostrým výrokům si však Čína nemůže dovolit zatlačit na Brusel příliš tvrdě. Potřebuje evropské trhy pro odbytiště svých strategických produktů – zejména elektromobilů, baterií a solárních panelů. Jak upozornila Granová, „Evropa zůstává pro Čínu nepostradatelným ekonomickým partnerem. Pokud však Peking přehraje, mohl by se ocitnout v ještě větší izolaci.“

V kontrastu k těmto obavám přichází z čínské strany sebevědomí. Victor Gao, někdejší čínský diplomat a současný viceprezident think tanku Center for China and Globalization, neskrývá pohrdavý pohled na evropské ambice. „Region by se měl v zásadě starat o své vlastní záležitosti a soustředit se na zlepšování života svých občanů. Z čínského pohledu nejsou kvalifikovaní jako geopolitický rival. Mají o sobě příliš vysoké mínění,“ uvedl Gao.

Zároveň ale přiznal, že čínská diplomacie vůči Evropě používá promyšlenou strategii „rozděl a panuj“. Podle něj se Čína soustředila na klíčové evropské hráče, zejména Německo a Francii, a snažila se přetavit jejich ekonomický pragmatismus ve výhodné bilaterální vztahy. „Čína vnímala Evropskou unii jako jestřábí a snažila se minimalizovat dopad jejích politik, zatímco se snažila získat si přízeň předních evropských podniků,“ poznamenal.

Mezitím sílí skepse na obou stranách. Analytik Philippe Le Corre z Asia Society Policy Institute varoval, že naděje, že Peking bude ochoten vyvinout nátlak na Moskvu ve prospěch ukončení války na Ukrajině, jsou iluzorní. „Naděje, že Peking někdy pomůže Evropě vyvinout tlak na Kreml, aby ukončil válku, vyprchaly. Mezi oběma stranami není žádná důvěra,“ konstatoval Le Corre.

Nadcházející summit mezi Evropskou unií a Čínou bude představovat nejen diplomatický test vzájemné trpělivosti, nýbrž i strategickou křižovatku pro budoucí uspořádání mezinárodních vztahů. Ve světle hlubokých geopolitických rozdílů, vzájemného ekonomického provázání a narůstající nedůvěry bude záležet na schopnosti obou stran formulovat realistická očekávání a zaujmout konzistentní, avšak současně pragmatický postoj. Selhání v tomto ohledu by mohlo prohloubit současné napětí, ohrozit stabilitu transatlantických i euroasijských vazeb a dále podkopat křehkou rovnováhu mezi ekonomickými zájmy a hodnotově zakotvenou zahraniční politikou.