KOMENTÁŘ | 35 let po sametové revoluci potřebuje Česko další transformaci

Česko se během uplynulých tří dekád stalo standardní pluralitní demokracií s vysokou mírou politických práv i občanských svobod. V aktuálním hodnocení neziskové organizace Freedom House předčí s 94 ze 100 možných bodů i historické západní demokracie jako Spojené státy či Velkou Británii. Podle globálního mírového indexu také patří mezi nejbezpečnější země světa. Rovněž pohled na index kvality života naznačuje, že polistopadový vývoj byl v mnoha směrech pozitivní a tuzemsko zařadil k lepším lokalitám pro život, a to nejen celosvětově, ale i v rámci Evropy. 

Uvedené statistiky by zároveň neměly upozadit skutečnost, že od posledního kulatého výročí listopadu 1989 zažilo Česko dvě velké krize. Patříme k těm zemím, které koronavirová pandemie i následný energetický a inflační šok poškodily mimořádně silně. Měli bychom to vnímat jako signál, že pilíře, na nichž stála naše polistopadová strategie rozvoje, čelí dramatickým výzvám dynamicky se proměňujícího světa. Chceme-li v něm být úspěšní, musíme na tyto změny reagovat. Nestačí obracet se k minulosti a ujišťovat se, že současný model je lepší než ten předlistopadový. 

Existuje celá řada ukazatelů, které odhalují, že Česko trápí nezanedbatelné problémy, jejichž řešení se patrně neobejde bez přehodnocení některých dosavadních politik. Při vědomí, že jde o arbitrární výběr, lze pro účely tohoto komentáře zmínit míru bezdomovectví a s tím spojenou dostupnost bydlení, úroveň vzdělanosti a s ní související výše příjmů. 

Podle aktuální statistiky Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) se Česko dostalo na nelichotivou třetí příčku z 38 členských zemí v počtu osob bez domova na 10 tisíc obyvatel. Ačkoliv je bezdomovectví složitý fenomén, jehož příčiny nelze redukovat na několik málo faktorů, jeho nezanedbatelný nárůst v posledních letech indikuje, že některé důležité socioekonomické trendy v Česku se pohybují po nepříliš optimistické trajektorii. 

Ačkoliv nejde o jedinou příčinu, nelze v této souvislosti nezmínit smutné prvenství, kterého Česko letos dosáhlo: vzhledem k našim reálným příjmům se pro nás bydlení stalo nejméně dostupné v celé Evropě. Krize bydlení sice ve veřejném prostoru v posledních letech rezonuje stále více, u diskuze a lamentování však končí. Jedná se totiž systémový problém, který si žádá systémové řešení. Na straně politické reprezentace k němu není velká chuť; patrně i z důvodu, že by s sebou neslo přehodnocení některých po listopadu vzývaných přístupů. 

Špatná dostupnost bydlení se do značné míry váže k výši reálných příjmů. S tou zase úzce souvisí úroveň vzdělanosti populace. Ani v tomto směru si Česko nevede příliš slavně. Podíl vysokoškolsky vzdělaných obyvatel je v naší zemi čtvrtý nejmenší v OECD. Do vzdělávací oblasti ostatně náš stát dlouhodobě vydává znatelně nižší částku, než je průměr v této organizaci.  

Je paradoxní, že i za této situace tuzemským veřejným prostorem opakovaně znějí apely zájmových zaměstnavatelských sdružení, aby se zvýšil poměr dětí, které míří do praktických škol a učilišť. Česko má přitom dle statistiky z roku 2018 nejnižší míru mezigenerační vzdělanostní mobility ze všech zemí OECD. Je zjevné, že podpora vzdělanosti je zde především otázkou rodinného prostředí, nikoliv cílevědomé státní politiky. Jde o praktickou ukázku toho, že ochota a chuť transformovat polistopadový ekonomický model, který stavěl konkurenceschopnost Česka z velké části na levné pracovní síle, není v klíčových politických a hospodářských kruzích velká. 

Tuzemská ekonomika tak stojí i 35 let po sametové revoluci na málo kvalifikované práci bez vyšší přidané hodnoty. Zatímco podle Eurostatu průměrná cena hodiny práce v EU téměř 32 eur, v Česku stojí 18 eur. Tuzemský HDP na hlavu přitom není průměru sedmadvacítky tak vzdálený, dosahuje 91 %, tedy nejvíce z bývalých zemí východního bloku. Lze se chlácholit jinou statistikou, podle které má Česko nejnižší míru chudoby ze zemí OECD. Bližší pohled na to, jak je tato chudoba definovaná, již tolik povzbudivý není. Navíc patříme mezi tři státy OECD, kde je díky nízkým výdělkům nejtěžší dostat se pomocí práce z chudoby. 

Je paradoxní, že téměř rok před sametovou revolucí vznikla pod taktovkou komunisty řízeného ministerstva zahraničního obchodu koncepce obchodní a hospodářské spolupráce se západní Evropou, která do značné míry předjímala, jakým směrem se ubíral polistopadový vývoj. Kalkul zněl, že tuzemské hospodářství nedokáže konkurovat finálními produkty, a proto by se mělo orientovat na výrobu subkomponentů pro západní firmy. Jednalo se o rezignaci na ambici být součástí globálního ekonomického jádra, o přijetí pozice semiperiferie. Zdá se, že tento přístup nebyl klíčovými politiky a ekonomickými aktéry nikdy skutečně opuštěn. 

S odstupem 35 let od listopadu 1989 tedy nazrála potřeba další strukturální transformace. Nedávná pandemie a energetická krize nám ukázaly, jaké problémy přináší ekonomický model postavený na průmyslové produkci s nízkou přidanou hodnotou, která silně závisí na nízké ceně práce a vstupních nákladů. Česku by prospěla nová dlouhodobá realistická vize, která bude cílevědomě sledována, podobně jako kdysi polistopadová přeměna státně-socialistického modelu. Relevantní politické síly v zemi – přinejmenším ty, které budou s největší pravděpodobností v příštích parlamentních volbách soupeřit o možnost sestavit vládu – ji naneštěstí momentálně nenabízejí. 

Autor je historik.