KOMENTÁŘ | Křídou proti práskačství. Fico a spol. se na Slovensku se bojí o moc

Až padesát tisíc lidí zaplnilo v neděli bratislavské ulice. Přestože se 17. listopad na Slovensku nově oficiálně nepřipomíná, veřejnost si nenechala odebrat prostor pro vyjádření nesouhlasu s postupy kabinetu Roberta Fica. Demonstrace měla jednoznačně výraznou sílu a překvapivou dynamiku. Nestrhávala ji emotivnost, nýbrž odhodlanost. A nesla ji zejména mladá generace, která odmítá mlčky přihlížet postupnému zhoršování politického prostředí a narůstajícímu napětí, jež už nelze přehlížet.

Do centra pozornosti se přitom dostal případ devatenáctiletého studenta Michala z 9. listopadu. Jeho jednání, tedy několik křídových vzkazů před popradským gymnáziem v den plánované premiérovy návštěvy, představuje projev občanského postoje, který je v demokratické společnosti natolik banální, že by neměl vyvolat žádnou oficiální reakci, natož zásah státních orgánů. To, co by mělo být zcela marginální epizodou, se však proměnilo v symbol širšího problému.

Místo běžné tolerance se student ocitl v situaci, kdy jej školní ředitelka natočila na telefon, přivolala policii a mladík byl následně podroben výslechu. Taková reakce není pouze nepřiměřená, ale zároveň připomíná praktiky minulého režimu, kdy se běžnou součástí mocenského aparátu stávalo práskačství a horlivé udávání. Vzniká atmosféra, v níž i neškodné gesto vyvolává přehnanou represivní odezvu. Ačkoli premiér Fico odmítá jakoukoli souvislost mezi Michalovým jednáním a následným zrušením své návštěvy, je zřejmé, že klima strachu a přebujelé ostražitosti mezi slovenským vládnoucím establishmentem výrazně sílí.

Studenti, kteří se Michala otevřeně zastali, tím vyslali jednoznačný signál. Odmítají tolerovat postupy, které připomínají politicky motivované zastrašování a vytváření příkladů z jednotlivců s cílem odradit ostatní. Jejich hlas se v Bratislavě ozýval silně a srozumitelně. A je dobře, že zazněl právě takto odhodlaně, sebevědomě a bez obav. Pokud má demokracie zůstat životaschopná, pak jsou to právě podobné okamžiky, kdy se testuje její skutečná odolnost, síla občanské společnosti a schopnost jednotlivců odmítnout sklouznutí k autoritářským praktikám.

Premiér Fico mezitím v posledních dnech předvedl způsob komunikace, který mnohým připomíná styl lídrů usilujících spíše o upevňování moci než o kultivaci demokratické politické kultury. Namísto důstojné připomínky boje za svobodu a odporu proti autoritářským režimům zorganizoval cosi, co nazval „Dnem respektu k jinému názoru“. Ironie tohoto označení je v kontextu současného vývoje až hmatatelná. Pod heslem respektu k odlišnosti se totiž skrývá koncept, který je ve skutečnosti uplatňován selektivně – a zpravidla tak, aby posiloval narativ vlády a oslaboval kritiku.

Je zřejmé, že „jiný názor“ je v tomto pojetí vyhrazen především těm postojům, které odporují západnímu směřování a které zdůrazňují politické či kulturní sympatie vůči Rusku. Fico a jemu blízcí aktéři v celé Evropě interpretují pluralitu názorů způsobem, jenž podezřele připomíná logiku, v níž se demokratické instituce stávají pouhou kulisou. Cílem je prosadit představu, že skutečný respekt k odlišnosti spočívá v toleranci vůči proruské orientaci, zatímco kritika či odlišný výklad politické reality jsou okamžitě označovány za hysterii, extremismus či údajné ohrožení státu.

Ficovo současné politické fungování nese všechny znaky člověka, který se bojí ztráty kontroly. Není náhodou, že svou mocenskou pozici upevňuje především rétorikou o ohrožení a vnějším nepříteli, ať už jde o „bruselské elity“, nezávislá média nebo údajné zahraniční vlivy, což většinou schytávají neziskové organizace jakéhokoli charakteru. Tato strategie je typická pro lídry, kteří chtějí působit pevně, ale jejich reálné mocenské zázemí se začíná drolit. Společenské protesty, stále aktivnější občanský sektor a nové generace voličů představují sílu, kterou nelze umlčet ani bagatelizovat.

Ficův silácký styl se tak postupně mění v karikaturu sebe sama. Místo projevu síly působí jako obranná reakce politika, jenž si uvědomuje, že nad společenskou atmosférou přestává mít kontrolu. Vláda, která ještě nedávno směřovala k absolutní dominanci, začíná přešlapovat a reaguje chaoticky. Právě proto je tak citlivá na kritiku, byť i tu nejmírnější, kterou představoval Michalův křídový vzkaz.

Když se silový politik začne chovat úzkostlivě, když začne pozorovat nebezpečí i tam, kde žádné není, když běžné občanské projevy vyhodnocuje jako hrozbu – je to jasný signál. Takový lídr už ve skutečnosti nepůsobí silně. Působí nejistě. A právě tato nejistota může být počátkem konce celé mocenské konstrukce, která byla po dlouhé dekády založena na sebevědomé póze neotřesitelnosti.