ROZHOVOR | 35 let od protestů v Číně. Země tehdy byla v mnohém svobodnější než Československo, upozorňuje sinolog Klimeš

Jaká byla vnitřní politická a ekonomická situace v Číně na sklonku osmdesátých let? Tuto dekády si tuzemská veřejnost v souvislosti s Čínou patrně spojuje především s osobou Teng Siao-pchinga a jeho reformami. Jaký měly vliv na růst nespokojenosti, kterou část Číňanů nakonec od dubna 1989 neváhala dávat otevřeně najevo? 

Osmdesátá léta byla asi dosud nejuvolněnějším obdobím Čínské lidové republiky. Ekonomická situace se v důsledku reforem od konce sedmdesátých let výrazně zlepšila, až se ve společnosti začaly projevovat i negativní stránky takzvaného socialistického tržního systému, například inflace nebo korupce, které patřily mezi témata protestního hnutí. 

Odkud přicházely do čínské společnosti v roce 1989 liberalizační tendence? Byly především autochtonní, nebo lze vysledovat i výraznější vlivy ze zahraničí?

Uvolnění nastalo v osmdesátých letech i v politice, kultuře a dalších sférách života, a do společnosti pronikaly různé kulturní a ideové vlivy i „ze Západu“. Z dnešního pohledu je například těžko představitelné, že čínská společnost byla v této době spíše prozápadně naladěna a část společnosti chtěla demokratizaci země. Část Komunistické strany Číny naopak chtěla nadále udržet ideologickou i politickou kontrolu. Proto probíhaly například politické kampaně proti takzvané buržoazní liberalizaci a proti duchovnímu znečištění. Jedním ze strážců politického monopolu strany byl i zmíněný Teng Siao-pching.

Jako důležitý moment pro vystoupení formujícího se protestního hnutí bývá uváděna smrt jiného politika Chu Jao-panga dne 15. dubna 1989. Proč na ni nespokojená část čínské společnosti reagovala tímto způsobem a jaký proud v rámci komunistické strany Chu reprezentoval?

V letech 1981 až 1987 byl Chu Jao-pang formálně nejvyšším stranickým vůdcem. Spolu s Čao C´-jangem byl ztělesněním reforem a uvolnění čínských poměrů. Oba usilovali kromě ekonomických i o politické reformy. Oba byli populární, mnohé jejich kroky byly v kontextu myšlení komunistických elit i v politické kultury Čínské lidové republiky převratné. Přelomová byla například i jeho návštěva Tibetu v roce 1980, kdy kritizoval čínskou správu Tibetu a podpořil plnou autonomii oblasti podle platné legislativy. Tento projev byl impulsem k dodnes nevídanému uvolnění národnostní politiky a obnově kultury a náboženství nechanských národů. 

Zároveň však v komunistické straně existovala silná konzervativní klika, která změnám v politickém systému bránila a nakonec získala politicky navrch. Vynucená rezignace Chu Jao-panga v lednu 1987 a jeho smrt v dubnu 1989 byly oslabením těch, kteří požadovali změny. V čele strany Chu Jao-panga nahradil zmíněný Čao C´-jang, ale i ten byl v červnu 1989 sesazen. Zbytek života strávil v domácím vězení.

Co bylo hlavním požadavkem protestujících a z jakých segmentů čínské společnosti pocházeli? Platí, že se jednalo především o studenty, nebo to je zjednodušující pohled?

Studenti byli v roce 1989 hlavní silou protestů, ale zapojili se i lidé mnoha dalších společenských kruhů. Hlavní požadavky studentů v dubnu 1989 zahrnovaly například rehabilitaci Chu Jao-pangova reformního a demokratizačního kurzu, odsouzení politických kampaní, zveřejnění majetkových poměrů vedoucích kádrů, svobodu tisku, zlepšení financování vzdělávání, povolení demonstrací a pravdivé informování o nich. 

Různé protesty a nepokoje v Číně totiž vypukaly už dříve v průběhu osmdesátých let. Například v Sin-ťiangu demonstrovali v prosinci 1985 Ujguři a studenti dalších tamních etnik proti jaderným pokusům u jezera Lop Nor a proti etnické diskriminaci. V roce 1986 demonstrovali studenti ve velkých čínských městech za politické reformy, od roku 1987 probíhaly i rozsáhlé nepokoje v tibetských oblastech, v květnu 1989 pak v několika velkoměstech vypukly rozsáhlé protesty muslimů proti knize Sexuální zvyklosti urážející islám.

Rok 1989 přinesl pád komunistické moci ve východní Evropě. Protesty z Tchien-an-men tedy svádějí ke komparaci s tehdejším dění v našem regionu. V čem se podle Vás situace v Číně nejvíce odlišovala a v čem naopak nesla styčné rysy?

Rozdíl byl například v míře svobody. V osmdesátých letech byla Čínská lidová republika v mnohém svobodnější společností než Československo. Zároveň však bylo dění v něčem podobné, například obnovou náboženství, konzumerismem nebo politickou či enviromentální tematikou protestů.

Nakolik a jakým způsobem rezonuje protestní hnutí z Tchien-an-men a jeho násilné potlačení v současné čínské společnosti?

Téměř vůbec. Je to dáno i tím, že politická liberalizace nepřichází za současného vůdce Si Ťin-pchinga v úvahu. Probíhá naopak proces přesně opačný – komunistická strana si bere kontrolu, případně její možnost, nad státem a veřejným životem v Čínské lidové republice. V tomto smyslu směřuje zpět před uvolněná osmdesátá léta, zpět do období vlády Mao Ce-tunga. Probíhá posun od autoritářského modelu vládnutí zpět k modelu totalitárnímu, tato konsolidace moci je klíčová i pro případ války.

Jak se tedy Komunistická strana Číny dnes staví k událostem z jara 1989 ? Je její přístup založen spíše na zapomnění a mlčení, nebo jsou tehdejší neklid ve společnosti a následné krveprolití propagandisticky využívány jako pomyslné varování před výrazně reformními tendencemi?

Strana se snaží událost z veřejného prostoru vytěsnit. Od roku 1989 se jí víceméně daří nahrazovat ideologickou legitimitu nacionalismem a konzumerismem, a zároveň diskreditovat hodnoty demokracie, lidských práv, právního státu, odluku státu od strany a další klíčová témata osmdesátých let. S tím souvisí i to, že komunistická strana dnes přísněji posuzuje kromě kritiky současných poměru i takzvaný historický nihilismus, tedy zpochybňování správnosti vedení společnosti stranou.