ROZHOVOR | Válku mezi Ruskem a NATO nelze smést ze stolu. Invaze do Pobaltí nehrozí bezprostředně, říká Kraus

Stále častěji se vyskytují informace o tom, že by Rusko mohlo vyvinout agresi proti pobaltským zemím v následujících letech, nejnovější předpoklady dokonce zmiňují horizont jednoho roku až dvou let. Je to podle vás realistické, nebo jde spíše o zbytečné šíření paniky?

V horizontu jednoho či dvou let bych „velkou válku“ Ruska proti Pobaltí nepovažoval za pravděpodobný scénář, ale zároveň není zodpovědné ho úplně smést ze stolu. Moskva je stále hluboce uvázlá ve válce na Ukrajině, utrpěla extrémně vysoké ztráty a musí obnovovat kapacity, což snižuje její schopnost vést paralelní velkou kampaň proti NATO. 

Na druhé straně je zcela zjevné, že ruská vojenská doktrína i politická rétorika dlouhodobě počítají s NATO, zejména s východním křídlem, jako s hlavním protivníkem, a aliance právě proto zásadně posílila plány obrany Baltu, buduje obrannou linii a trvalé jednotky v regionu. Část „alarmistického“ tónu od politiků a generálů je upřímná starost o budoucnost, ale část je i vědomý tlak na vlády a veřejnost, aby se opravdu přeorientovaly na vážnou obrannou politiku. Není to tedy čistá panika, spíš snaha zabránit tomu, aby nás případná krize zastihla nepřipravené.

Jakou formu by tato agrese mohla mít? Rusové totiž nemusí sáhnout přímo po ozbrojené invazi, ale rozjet různé sabotážní akce nebo využít ruskou menšinu k tomu, aby v malých pobaltských zemích rozdmýchali konflikty například ve společnosti.

Krátkodobě je nejrealističtější pokračování a stupňování toho, co už vidíme: sabotáže, kyberútoky, operace pod cizí vlajkou a práce s informačním prostorem, tedy hybridní působení či hybridní válka a stupňování agresivity. Lze si představit také lokální provokace v pohraničí, například v oblasti Narvy, či zkoušení odolnosti Baltského moře vůči blokádám a incidentům. 

Využití ruskojazyčných menšin ve stylu „Donbas 2.0“ je v Pobaltí méně pravděpodobné než v roce 2014 na Ukrajině. Státy EU mají mnohem silnější instituce, bezpečnostní složky a integrační politiky. Nicméně informační manipulace, zastrašování a pokusy rozehrávat kulturní a socioekonomické štěpné linie směrem k těmto komunitám určitě uvidíme dál.

Kdyby přece jen došlo k vojenské invazi do Pobaltí, existuje šance, že se tyto země za podpory NATO ubrání? Nebo je více realistické, že je Rusové prostě budou okupovat a válka proběhne spíše u hranic Polska a Skandinávie?

Pokud by přesto došlo k otevřené vojenské invazi do Pobaltí, šlo by od první minuty o válku Ruska s NATO, nikoli jen s Estonskem, Lotyšskem nebo Litvou. Tyto státy samy o sobě nejsou schopny dlouhodobě čelit celé ruské armádě, ale právě proto tam už dnes jsou předsunuté jednotky aliance, včetně nově budované německé brigády v Litvě a mnohem robustnějších regionálních obranných plánů než před rokem 2022. 

Krátkodobě by Rusko mohlo těžit z geografické blízkosti svých sil, ale každá „rychlá okupace“ by se velmi rychle změnila v konflikt, kde by NATO mělo převahu ve vzduchu, v přesné munici a v průmyslovém zázemí. To, že se v analytických textech diskutuje o bojích u Suvalského koridoru a ve Skandinávii, neznamená, že Pobaltí je odepsané. Naopak, právě tato zranitelná místa jsou dnes v centru plánování, infrastruktura i schopnost rychle přesouvat těžké síly se výrazně zlepšují.

Je současná administrativa v Bílém domě ochotna bránit pobaltské státy? Už vzhledem k tomu, jak rozmazaná je hranice v naplňování požadavků na investice do obrany – Trump už může jednoduše argumentovat tím, že nenaplňují 5 % HDP, tak je bránit nebude. I když ještě před půl rokem by pobaltské země byly právě tím, koho by USA bránily.

Současná administrativa v Bílém domě je výrazně skeptičtější ke spojencům než ta před rokem 2021 a Trump velmi otevřeně používá bezpečnost jako páku, aby donutil Evropany zvedat výdaje. Zároveň ale platí dvě věci. Zaprvé, pobaltské státy patří mezi úplné premianty NATO, už dnes dávají kolem 3 % HDP na obranu a zavázaly se k růstu až nad 5 %, tedy přesně k tomu, co Washington požaduje. Zadruhé, závazek kolektivní obrany podle článku 5 není něco, co může prezident jedním tweetem „vypnout.“ 

Jedná se také o Kongres, vojenskou byrokracii, alianci samotnou i prostý fakt, že kolaps NATO by zásadně poškodil i americkou globální pozici. Je reálné, že Trump bude uplatňovat výrazně transakčnější přístup „platíte málo, dostanete méně“, že bude tlačit Evropu k převzetí větší části břemene a že rétorika může působit destabilizačně. Ale politické i vojenské náklady explicitního „nebránění“ Pobaltí by byly pro USA enormní, takže bych spíše čekal nátlak na vyšší výdaje a reorganizaci rolí než otevřenou abdikaci.

Teď bych se rád podíval na druhou stranu pomyslné barikády. Rusko vede válku proti Ukrajině už téměř čtyři roky a za tu dobu utrpělo značné ztráty, a to jak v personální rovině, tak napříč technikou a morálkou. Skutečně si Moskva může dovolit další kampaň, ať už by byla hybridní nebo přímo vojenská? 

Z hlediska racionální kalkulace by bylo pro Moskvu logičtější válku na Ukrajině co nejdříve zmrazit než otevírat další frontu, protože ruské ztráty jsou skutečně extrémní. Ekonomika je de facto ve válečném režimu, rozpočet se opírá o mimořádné příjmy a prodej rezerv, sociální napětí v některých regionech roste. 

Na druhou stranu režim zatím prokazuje ochotu platit za své cíle obrovskou krevní i ekonomickou daň a hybridní aktivity typu sabotáží, kyberútoků, operací tajných služeb jsou relativně levné, často dobře popiratelné, a navíc dlouhodobě budující obraz Ruska jako hráče, kterého je nutné se bát. 

Je tedy málo pravděpodobné, že by Kreml v dohledné době rozjel druhou velkou konvenční invazi na území NATO, ale je velmi realistické, že bude agresivní těmi levnějšími prostředky a bude testovat odhodlání aliance všude, kde uvidí slabinu.

Když si představím scénář agrese proti Pobaltí, dá se asi očekávat, že přijdou různé formy krize, od ekonomické až po celospolečenskou. Dokázali bychom se v Česku jednoznačně postavit na stranu našich spojenců, navzdory tomu, že by to znamenalo přímý konflikt s Ruskem? Jde mi zejména o ten vládnoucí establishment, co tady v dalších letech bude – Andrej Babiš a Tomio Okamura v nejvyšších ústavních pozicích, SPD, Motoristé a ANO v čele důležitých výborů. Prezidentovo slovo nemusí být vyslyšeno.

V případě akutní krize v Pobaltí by Česká republika čelila kombinaci tvrdých mezinárodněprávních závazků a měkkých domácích politických dilemat. Jako členský stát NATO má Česko jasnou povinnost podílet se na kolektivní obraně. Tato linie je zakotvena ve strategických dokumentech, vláda se k ní opakovaně hlásí a veřejnost stále v převážné většině považuje Alianci za potřebnou. 

Zároveň je ale pravda, že případná vláda složená z ANO a radikálně populistických stran typu SPD či Motoristů, které jsou mírně řečeno nepříliš tvrdé ve svém přístupu vůči Rusku, by byla vystavena silnému pokušení hrát na neutralistické nálady části voličů, relativizovat závazky a pokoušet se z krize politicky těžit. 

V takové situaci by byl rozhodující tlak mnoha dalších aktérů – zahraničních spojenců, domácí opozice, prezidenta a bezpečnostní komunity. Proto bych spíše očekával vnitropolitické konflikty o rozsah a podobu české účasti, ale nakonec potvrzení základního kursu po boku spojenců, už jen proto, že jakmile někdo nechá padnout Pobaltí, nemůže si být jistý vlastní bezpečností v další fázi.