ROZHOVOR | Pokud Babiš nevyřeší střet zájmů, musel by se vylučovat z rozhodování tak často, že by funkci premiéra nezvládl, říká právník

Jak velké právní a politické riziko podstupuje Andrej Babiš tím, že dosud nepředložil konkrétní řešení svého střetu zájmů, a je podle vás realistické, že ke skutečnému oddělení jeho vlivu nad holdingem nedojde ani po případném jmenování premiérem?

Podle mne patří k normální politické kultuře, že člověk, který se uchází o takto exponovanou veřejnou funkci, si dopředu připraví vše tak, aby v okamžiku, kdy je jmenován, nevzbuzoval pochybnosti o možném střetu zájmů. To, že dosud Andrej Babiš nepředložil konkrétní řešení svého střetu zájmů, pro něj nepředstavuje žádné právní riziko. To by nastalo až v případě, že by byl jmenován a stále vlastnil či ovládal Agrofert.

Pro jeho podnikání by to znamenalo, že by dle zákona jeho společnosti nesměly dostávat dotace a investiční pobídky a nesměly by se účastnit zadávacích řízení o veřejné zakázky (nesměly by dokonce získat od zadavatele ani zakázku malého rozsahu). Problémem ale je, že by tímto de facto přenesl svůj problém na příslušné orgány – ty by totiž musely hlídat, aby k tomu nedošlo: nevyplácet dotace, vylučovat jeho společnosti ze zadávacích řízení. V politické rovině Andrej Babiš podstupuje riziko, že nebude jmenován předsedou vlády, případně k tomu dojde později, než by si přál.

Řešení pro skutečné oddělení vlivu nad holdingem existují, předpokládám, že Andrej Babiš k němu nakonec přistoupí, je však otázkou, jak rychle k tomu po jeho jmenování předsedou vlády dojde.

Za jakých okolností by bylo možné považovat jeho případné setrvání v kontrole nad skupinou Agrofert za přímé porušení zákona o střetu zájmů a jaké konkrétní právní, finanční či reputační následky by z toho mohly plynout pro stát i pro něj osobně?

K přímému porušení zákona o střetu zájmů by došlo v případě, kdyby Andrej Babiš figuroval ve statutárních či podobných orgánech svých společností nebo kdyby vlastnil televizi, rozhlasovou stanici či nějaké noviny. Tak tomu ale není, toto dnes již problém pro Andreje Babiše ve vztahu k zákonu o střetu zájmů není.

To, že vlastní 100 % akcií Agrofertu však představuje systémové či strukturální riziko: vlastníte-li holding, jehož obchodní aktivity skrze více než 200 společností zasahují tak velké množství různých odvětví českého hospodářství, jen velmi složitě můžete dostát základnímu požadavku zákona o střetu zájmů – upřednostňovat při rozhodování veřejný zájem před soukromým.

On ten zákon počítá s tím, že každý se může ocitnout ve střetu zájmů při rozhodování o nějaké dílčí otázce. A pak má takový veřejný funkcionář říci – podívejte se, tady mám střet zájmů, musím se vyloučit z rozhodování. Jenže u Andreje Babiše hrozí, že toto řešení selže – musel by se vylučovat z rozhodování tak často, že by de facto nemohl řádně naplňovat svoji funkci předsedy vlády. Proto ten tlak prezidenta, aby řešil přímo i vlastnictví Agrofertu.

Shrnu-li to, zůstal-li by vlastníkem či ovládající osobou Agrofertu, přišel by o dotace, investiční pobídky, veřejné zakázky, musel by se velmi často vylučovat z rozhodování na vládě, přičemž by neustále hrozilo, že příslušné orgány špatně vyhodnotí nějakou situaci a vznikne spor nejen na naší lokální úrovni, ale i úrovni evropské.

Jaké parametry musí podle českého práva i evropské legislativy splňovat efektivní a nezpochybnitelné oddělení veřejné moci a soukromého zájmu – například formou prodeje, svěřenských fondů či jiných struktur – aby bylo jisté, že Babišův vliv nad podnikáním skutečně skončil?

Klíčové je úplné vzdání se kontroly a vlivu nad skupinou Agrofert. Prakticky to znamená, že Andrej Babiš by musel buď prodat Agrofert nezávislému subjektu, nebo jej vložit do důvěryhodné svěřenské struktury, v níž však nebude mít žádná rozhodovací práva. Svěřenské fondy mohou být řešením, ale pouze pokud jsou nastaveny jako „slepé trusty“ (blind trust) – tedy že zakladatel nemá žádnou možnost ovlivňovat správu majetku ani přístup k informacím o jeho správě. České právo ovšem takový skutečně slepý svěřenský fond v podstatě nezná. Z tohoto důvodu by muselo případné svěřenské uspořádání být ošetřeno například podle zahraniční legislativy, která blind trust umožňuje.

Parametry spolehlivého řešení tedy musí zahrnovat trvalé vzdání se všech práv spojených s vlastnictvím Agrofertu, a to tak, aby Babiš nemohl ovlivnit management, neměl informace o obchodních rozhodnutích a neměl jistotu, že holding v budoucnu znovu získá. Jen tak lze zajistit, že soukromý byznys již žádným způsobem nezasáhne do výkonu jeho veřejné funkce.

Do jaké míry může Petr Pavel při jmenování premiéra podmiňovat svůj krok tím, že bude existence střetu zájmů předem vyřešena? Narazil by postup takové podmíněnosti na limity ústavy, nebo má prezident v tomto prostoru určité uvážení?

Prezident Pavel dal najevo, že nepřipustí jmenování premiéra zatíženého střetem zájmů, dokud neuvidí plán řešení. Výslovně podmínil jmenování Andreje Babiše tím, že ten nejprve veřejně oznámí, jak konflikt zájmů odstraní. Tím využívá svého ústavního manévrovacího prostoru na maximum. Opírá se o nález Ústavního soudu z roku 2020, podle nějž má prezident povinnost při výběru premiéra přihlížet k možnému střetu zájmů kandidáta, a zda bude takový střet řešitelný zákonným postupem.

Jinými slovy, prezident Pavel argumentuje, že nesmí jmenovat někoho, kdo by se ocitl hned v kolizi se zákonem, aniž by věděl, jak tomu kandidát hodlá zabránit. V tomto ohledu má prezident určitý diskreční prostor: může jmenování odsunout a klást podmínky, protože jeho ústavní slib chránit ústavnost mu velí nedopustit vznik protiprávního stavu. Nicméně ani prezident není všemocný. Ústava po něm vyžaduje, aby vláda nakonec vznikla. Nemůže jmenování blokovat věčně.

Pokud by prezident vyhodnotil, že kandidát na premiéra není schopen vykonávat funkci bez závažného rizika pro veřejný zájem, jakými právními nebo ústavními prostředky by mohl reagovat? A existuje judikatura či doktrinální opora, která takový postup připouští?

Pokud by prezident došel k závěru, že konkrétní kandidát na premiéra není schopen vykonávat funkci bez závažného rizika pro veřejný zájem, má k dispozici velmi omezené, leč zásadní prostředky. Prakticky by mohl odmítnout daného kandidáta jmenovat a vyzvat politickou stranu, aby navrhla někoho jiného. Toto je krajní krok, protože Ústava sice dává prezidentovi pravomoc premiéra jmenovat, ale není obvyklé, aby svévolně nejmenoval vítěze voleb.

Přesto existuje judikatura, jež takový postup do jisté míry připouští. Zmíněný nález Ústavního soudu z roku 2020 stanoví, že prezident má povinnost přihlížet ke střetu zájmů při zvažování, koho pověřit sestavením vlády. To dává hlavě státu oporu, aby v extrémní situaci, když by jmenováním kandidáta vznikl neřešitelný střet zájmů, zasáhl a odmítl takového premiéra jmenovat. Nicméně je nutné dodat, že takový postup by byl na hraně ústavních zvyklostí. Žádný předchozí prezident nepřistoupil k trvalému odmítnutí vítěze voleb

A naopak, pokud by prezident při posuzování střetu zájmů překračoval své pravomoci, vyvíjel nepřiměřený tlak na kandidáta či zasahoval nad rámec ústavního mandátu, jaké právní brzdy, protiváhy a kontrolní mechanismy podle ústavy a ústavních zvyklostí mohou takové chování korigovat, a jaký dopad by to mělo na stabilitu státu, veřejné zakázky, férovou soutěž i celkovou reputaci České republiky?

V demokratickém systému existují právní brzdy a protiváhy, které korigují jednání prezidenta, pokud by při řešení střetu zájmů překročil své pravomoci. Pokud by prezident Pavel při posuzování Babišova střetu zájmů zašel nad rámec ústavy (například by neúměrně dlouho odmítal jmenovat vládu či vyvíjel nepřiměřený tlak neodůvodněnými požadavky), může zasáhnout Parlament.

Prvním stupněm by byl politický tlak: veřejná kritika, usnesení Poslanecké sněmovny, že prezident má konat, či třeba hrozba omezení rozpočtu Kanceláře prezidenta republiky. Krajním, ale ústavně zakotveným nástrojem je ústavní žaloba pro hrubé porušení ústavy. Typicky by k tomu mohlo dojít, kdyby prezident ignoroval svou povinnost jmenovat premiéra a nechával zemi bez řádné vlády nepřiměřeně dlouho. Ústavní soud by pak posoudil, zda prezident jednal mimo své pravomoci, a mohl by rozhodnout o jeho odvolání z funkce.

Samozřejmě platí, že jakýkoli dlouhý konflikt mezi prezidentem a budoucí vládou by narušil stabilitu vládnutí. Neobsazené či dlouho provizorní vládní posty by omezily schopnost státu přijímat rychlá rozhodnutí. Chod státu by tím trpěl. A je na prezidentovi, aby poměřoval, co je pro veřejný zájem větší riziko: řádná vláda vzešlá z výsledku voleb s předsedou, který nemá dobře vyřešený střet zájmů, nebo dlouhodobé ponechání vlády v demisi, která nemá mandát k ničemu zásadnímu, čímž se odsouvá řada rozhodnutí, která je třeba učinit.