Ukrajinci nacházejí způsoby, jak se vyrovnat s výpadky proudu kvůli ruským útokům

Lidé jako čtyřicetiletá Ludmila Šramková, která s malými dcerami utekla z Kyjeva na západ země, zjišťují, že před výpadky nelze zcela uniknout. Ludmila se snažila najít bydlení s plynovým sporákem, aby mohla dětem uvařit i v době, kdy nejde proud. Její děti si na neustálý hluk generátorů v ulicích zvykly natolik, že při něm dokážou klidně spát, což jen dokládá, jak hluboko se válka zapsala do každodenní normality.

Život Ukrajinců se nyní řídí podle harmonogramů odstávek, které se staly hlavním organizátorem času. Matky malých dětí spěchají s praním hor prádla v krátkých okamžicích, kdy elektřina naskočí. Starší lidé zase trpělivě vyčkávají u výtahů, aby mohli sejít dolů a nakoupit si, protože šlapat desítky pater v temných chodbách panelových domů je pro ně nadlidský úkol.

Restaurace a kavárny se situaci přizpůsobily po svém – mění jídelní lístky i ceny podle toho, zda zrovna čerpají proud ze sítě, nebo musí startovat drahé naftové generátory. V Oděse, kde ruské rakety v polovině prosince vyřadily z provozu i dodávky vody, se obyvatelé museli uchýlit k naprosté improvizaci. Sólista tamní opery Pavlo Smyrnov například na sociálních sítích sdílel video své „nepřemožitelné sprchy“, kterou si vyrobil z barelu na vodu a powerbanky.

Navzdory těžkým podmínkám pokračují i volnočasové aktivity a vzdělávání. Oksana Daniluková z Kyjeva popisuje, jak její sedmiletý syn dál chodí na šerm. Přestože profesionální senzory, které zaznamenávají zásahy, bez proudu nefungují, trenér body prostě počítá ručně. Školy a kroužky se nevzdávají a dál připravují budoucí šampiony i umělce v osvětlených „bodech neporazitelnosti“ nebo při svitu baterek.

Nejistota zůstává pro mnohé tím nejtěžším břemenem. Neustálé obavy z toho, zda se podaří nabít přenosné baterie nebo co se stane, pokud výpadek potrvá několik dní v kuse, provázejí každou domácnost. Přesto mezi lidmi panuje silné přesvědčení, že nedostatek světla a tepla není důvodem k tomu, aby přestali žít své životy naplno.

Mezinárodní společenství je ze strany Ukrajinců vyzýváno spíše k podpoře než k lítosti. Ludmila Šramková k tomu dodává, že čtyři roky války jsou sice příliš dlouhá doba, během níž lidé zapomněli na své staré životy, ale zároveň je tato zkušenost učinila neuvěřitelně vynalézavými a odolnými. Ukrajina se nyní upíná k pomoci spojenců v oblasti protivzdušné obrany a k rozvoji decentralizované energetiky, která by byla vůči útokům odolnější.

Dokud se energetický systém nepodaří plně stabilizovat, zůstávají Ukrajinci národem, který se naučil tančit ve tmě. Odmítají se podvolit strategii, která má za cíl zlomit jejich morálku skrze mráz. Jak říká Oksana Daniluková, život nezastaví nic – ani šestnáctihodinové ticho v zásuvkách.