KOMENTÁŘ | Pád Berlínské zdi před 35 lety je symbol. Studenou válku ale neukončil

Pád berlínské zdi, která od roku 1961 bránila útěkům nespokojených obyvatel „tábora socialismu“ za vidinou lepšího života na Západě, byl jistě významnou událostí. Symbolika však hrála prim. Záběry východoněmeckých občanů proudících přes otevřené přechody donedávna téměř neprostupné bariéry oddělující od sebe příslušníky stejného národa a často i konkrétních rodin obletěly svět. Stejně jako pozdější reportáže ze spektakulární likvidace této ikonické součásti železné opony vyslaly jasný vzkaz, že v Evropě dochází k zásadním změnám, které se nesmazatelně zapíšou do jejích dějin.

Podobné symboly i jejich vizualizace jsou důležité a ze své podstaty atraktivní. Pokud však chceme porozumět příčinám a důsledkům konkrétních historických událostí, sotva si s nimi vystačíme. Pozornost soustředěná na konkrétní moment zužuje naše zorné pole, z něhož následně mizí podstatné okolnosti, které nezřídka staví dobové dění do poněkud jiného světla.

Z interpretace pádu Berlínské zdi se tak například často vytrácí skutečnost, že šlo o jedno z vyústění reformní politiky ve východním bloku, kterou od poloviny 80. let prosazoval sovětský vůdce Michail Gorbačov. Narativ o spontánním vítězství touhy po svobodě a jednotě také příliš nereflektuje fakt, že rezignace horlivých východoněmeckých pohraničníků, kteří dříve neváhali po prchajících spoluobčanech střílet, odrážela především politické rozhodnutí vládnoucích špiček komunistické moci v NDR snížit sociální napětí podstatnou liberalizací cestovního režimu.

Problematický je především výklad, že pád Berlínské zdi napsal tečku za studenou válkou. Je pozoruhodné, že bipolární soupeření dvou bloků vedených Washingtonem a Moskvou bylo sice prakticky od svého počátku intenzivně zkoumáno nepřeberným množství odborníků, přesto dodnes nepanuje jasný konsensus, kdy přesně skončilo. Část historiků a politologů tvrdí, že konec studené války předcházel zhroucení komunistické moci ve státech východního bloku, jiní tyto události víceméně ztotožňují, zatímco další za ukončení světové bipolarity považují až následný rozpad Sovětského svazu a nastolení unipolárního mezinárodního řádu se Spojenými státy coby jedinou světovou supervelmocí.

Odpověď na tuto zdánlivě marginální otázku má závažnější význam, než se může na první pohled zdát. Může totiž napomoci identifikovat faktory, které definovaly podobu post-studenoválečného uspořádání, jež výrazně určuje i současné dění ve světě. Není ostatně náhoda, že odkazy na průběh ukončování studené války a následné mezinárodní transformace a jejich svérázná interpretace jsou silně zastoupeny v rétorice představitelů současného Putinova režimu, která se snaží ospravedlnit ruskou agresi vůči Ukrajině.

Upřeme-li svůj pohled výhradně na spektakulární události přelomu 80. a 90. let minulého století, typicky právě pád Berlínské zdi, sotva pochopíme, jaké dlouhodobé strukturální změny stály v jejich pozadí. Proč například část zemí východního bloku – především Maďarsko a Polsko, ale v menší a méně přiznané míře i Československo – začala přehodnocovat již před rokem 1989 svou zahraniční politiku, která dlouhá léta vycházela z bipolární perspektivy? Proč tak souběžně činily země, kde vládli reformní komunisté i konzervativci stylu Miloše Jakeše?

Jedno z možných vysvětlení spočívá právě ve strukturálních změnách, které se začaly odehrávat dlouho před otevřením přechodů Berlínské zdi. Charakterizovala je stále zřetelnější převaha neoliberálního ekonomického uspořádání a rostoucí přitažlivost západního modernizačního modelu. Sílící dojem, že alternativa není životaschopná nebo přinejmenším konkurenceschopná, podněcoval nejpozději od poloviny 80. let přerod bipolárního mezinárodního řádu v řád unipolární. Menší státy (a nejen ty na východ od železné opony v Evropě) začaly upínat naděje na řešení svých problémů především k západním hospodářským strukturám.

Události v Berlíně před 35 lety bychom tedy neměli interpretovat jako příslovečný bod nula, ale spíše jako podstatný akcelerátor již probíhajících procesů, které vedly k zásadní transformaci mezinárodního řádu a výrazně formovaly podobu současné Evropy. Platí to ostatně o celém „roku zázraků“ 1989.

Autor je historik.