KOMENTÁŘ | Turek, nebo Macinka? Je to vlastně jedno, Babiš riskuje národní bezpečnost

Ministr jakéhokoli resortu musí splňovat elementární předpoklady, jako slušné vystupování, základní morální integritu a schopnost nakládat s veřejnými financemi. U šéfa diplomacie je tento požadavek násoben, protože reprezentuje stát navenek, vyjednává v mezinárodním prostředí a nese odpovědnost za obraz země v zahraničí. Přesto se předseda hnutí ANO Andrej Babiš zjevně zabývá úvahami, že do čela české diplomacie postaví jednoho ze dvou představitelů hnutí Motoristé sobě, Filipa Turka nebo Petra Macinku.

Ve vztahu k Turkovi je problémů celá řada. Dlouhodobě působí jako člověk, který má obtíže zvládat formální vystupování i základní parametry veřejné komunikace. Navíc je veřejně doloženo, že musel opakovaně upravovat své majetkové a příjmové údaje v rámci povinných přiznání. Jeho předchozí tvrzení o vysokých pravidelných příjmech z firem, které nevykazovaly zisk, vyvolalo oprávněné otázky nejen ohledně jeho finanční gramotnosti, ale i důvěryhodnosti. Pro kandidáta na člena vlády je to mimořádně špatná vizitka.

Dalším závažným problémem je způsob vedení politické kampaně. Turek oslovuje voliče konfliktně, vymezováním se vůči odpůrcům Motoristů sobě a často pracuje s konfrontační rétorikou. Ministr zahraničí ale nemá být žádný výkonný propagandista, je to vyjednavač, který musí zvládnout diplomacii, nikoli podněcovat polarizaci.

V českém prostředí je navíc samozřejmým standardem, že ministři dodržují jisté hranice veřejného chování. U politika, který má reprezentovat Českou republiku, je jakákoli vizuální asociace s extrémistickými gesty absolutně nepřijatelná. To, že se v minulosti objevily záznamy zachycující Turka při hajlování, je samo o sobě dostatečným důvodem k pochybnostem, i kdyby jejich interpretace byla předmětem sporů.

Znepokojivé jsou i signály, že se může chystat politická rošáda: náznaky napětí mezi prezidentem republiky Petrem Pavelem a Babišem ohledně jmenování Turka naznačují, že by mohlo dojít k výměně resortů mezi ním a právě Macinkou. To by však ve skutečnosti dál potvrzovalo, že odborné předpoklady nehrají pro ANO klíčovou roli a že jde především o personální improvizaci a testování, co projde.

Stačí si připomenout, jak byla svého času kritizována nominace Zbyňka Stanjury (ODS) na ministra financí. Ačkoli nevystudoval ekonomii, měl za sebou něco, co v politice nelze ošidit – dlouhou, prověřenou a institucionálně ukotvenou praxi. Vedení jiného resortu, zkušenost s komunální i krajskou politikou, roky v Poslanecké sněmovně, každodenní práce s rozpočtovými zákony, výbory, kontrolními mechanismy. To vše představuje kompetence, které se získávají jen časem.

A právě tady vzniká zásadní kontrast vůči Turkovi a Macinkovi. Oba vstoupili do politiky bez předchozí hlubší účasti na řízení jakékoli instituce, bez zkušenosti s legislativním procesem, s tvorbou státních strategií, bez kontaktu s úřednickým aparátem a bez znalosti toho, jak se rozhoduje uvnitř vlády. To není maličkost, jelikož ministerstvo není fanouškovská stránka na sociálních sítích ani veřejná tribuna pro vlastní názor, ale složitý byrokratický stroj, který běží dvacet čtyři hodin denně a vyžaduje přesnost, disciplínu, a především schopnost nést odpovědnost.

Ano, ministerstva mají své odborné aparáty a rutinní agendy. Ale představa, že ministr „jen podepisuje papíry“ nebo že skutečnou práci obstará daný aparát za něj, je naprosto mylná. Ministr musí být tím, kdo udává směr. Je to právě on, kdo nese konečnou odpovědnost za politická rozhodnutí, krizové řízení, komunikaci s ostatními resorty, se zahraničními partnery, s parlamentem i s veřejností. Úřední aparát poskytuje podklady, analýzy, varování, návrhy. Ale ministr musí být schopen těmto materiálům porozumět, vyhodnotit jejich dopady a rozhodnout, často i pod časovým tlakem a za politické ceny.

Tuto schopnost nelze získat přes noc. Vzniká jen kombinací zkušeností, zvládnutých krizí, přečtených spisů, stovek jednání, kompromisů, nepopulárních kroků a tisíců hodin strávených v prostředí, které má svou vlastní logiku.

Proto mohli lidé jako Marian Jurečka z KDUČSL nebo Karel Havlíček z hnutí ANO v určité fázi řídit i několik resortů současně. Nebylo to díky genialitě, ale díky tomu, že už byli v politickém a byrokratickém prostředí orientovaní. Chápali procesy, znali lidi a pojmy, věděli, co je priorita a co detail, kde jsou limity státu a kde se dá naopak postupovat energicky.

Návrh svěřit zásadní resort osobám bez zkušeností a bez jasné odborné nebo manažerské minulosti a s problémovým veřejným vystupováním proto nepůsobí jako odvážný tah, ale jako hazard. Je to signál, že na odbornost se rezignuje úplně a stačí být loajální, hlasitý a mediálně viditelný. A občas si zahajlovat.

Takový krok vysílá slabý signál nejen do zahraničí, ale i dovnitř země. Ukazuje, že výběr klíčových postů se může řídit spíše improvizací a politickým cynismem než odpovědností a kompetencí. A právě to je pro stát mimořádně nebezpečné, protože diplomacie je výkladní skříň země a zároveň první linie její strategické bezpečnosti.

Pokud do jejího čela postavíme osobu bez autority, zkušeností a respektu, dopady nejsou jen symbolické. Mezinárodní prostředí je tvrdé, racionální a často nemilosrdné. Partneři i soupeři okamžitě vyhodnocují sílu či slabost jednotlivých vládních představitelů. Ministr zahraničí bez kompetencí je čten jako slabý prvek systému a jako někdo, kdo nedokáže dojednat závazky, nerozumí detailům a může být snadno manipulován nebo obcházen. V praxi to vede k tomu, že stát ztrácí vliv u jednacího stolu, jeho připomínky jsou brány méně vážně a pozice v aliancích se oslabuje.

Zahraniční reputace se přitom buduje důvěryhodností. A důvěryhodnost je založena právě na profesionalitě lidí, kteří stát navenek reprezentují. Pokud je ministrovo vystupování chaotické a nepůsobí stabilně nebo odborně, zahraniční partneři se automaticky uchylují k opatrnosti. Začnou si dělat vlastní závěry, zda v zemi panuje politická nestabilita, nemají stát obcházet jinými kanály a zda jeho závazky budou platit i za pár měsíců. A takové pochybnosti mohou být toxické.

Reputační oslabení navíc může přerůst v oslabení bezpečnostní. Mezinárodní bezpečnostní architektura stojí na tom, že státy chápou jeden druhého jako předvídatelného a spolehlivého partnera. Pokud však klíčovou pozici obsadí člověk, který nedokáže efektivně komunikovat, není schopen držet strategickou linii, nebo dokonce zpochybňuje hodnoty, ke kterým se země dlouhodobě hlásí, začnou ostatní státy logicky uvažovat o alternativách. Buď posílí bilaterální vazby mimo nás, nebo se budou snažit minimalizovat rizika plynoucí ze spolupráce s námi.

A tím se dostáváme k podstatě problému. Slabý ministr zahraničí neškodí jen reputaci. Otevírá dveře k tomu, aby se země stala méně relevantní, méně respektovanou a tím i méně chráněnou. V době, kdy se evropská bezpečnost mění nejrychleji za posledních třicet let, je to hazard nejvyššího řádu. Reputace totiž je integrální součástí naší obrany. A pokud ji oslabíme vlastní touhou po prostém postu, dopady pocítíme všichni.