KOMENTÁŘ | Pochmurnost ruských dějin. Zdroje nostalgie po brežněvismu 60 let po převratu v Kremlu

Průzkumy veřejného mínění provedené v post-sovětském prostoru v posledním čtvrtstoletí konstantně ukazují značnou nostalgii po brežněvismu. V roce 1999 jej označilo suverénně nejvíce ruských respondentů (51 %) za období, kdy se v Rusku ve dvacátém století "žilo běžným lidem nejlépe". O sedm let později ještě o 10 % více respondentů v Rusku považovalo tuto éru za přínosnou pro jejich zemi. Průzkum v roce následujícím odhalil, že největší část ruské populace by chtěla ve dvacátém století žít právě v této etapě. 

Oblibě se netěší pouze doba samotná, ale i její čelní představitel. Z průzkumu popularity sovětských a post-sovětských lídrů v roce 2013 vyšel Brežněv s 56 % jako vítěz. Průzkum z roku 2018 naznačil, že Brežněv se těší nezanedbatelným sympatiím nejen v Rusku, ale také na své rodné Ukrajině. Přestože se jako Ukrajinec neidentifikoval a jeho identita byla rusko-sovětská, pozitivně jej vnímalo 47 % ukrajinských respondentů, což byl nejlepší výsledek z historických osobností. 

V čem hledat příčinu, že období, které je v odborné literatuře i západním veřejném prostoru spojováno se stagnací, nehybností a v neposlední řadě také vojenskými zásahy Moskvy v Československu a Afghánistánu, vnímá obyvatelstvo post-sovětských zemí jako nejzářnější léta nedávné minulosti? Odpověď může paradoxně spočívat právě ve zdánlivé nehybnosti brežněvismu, která v kontextu moderních ruských dějin neznamenala jen tolik vyzdvihovanou stagnaci, ale především vzácnou stabilitu. 

Brežněv se sice k moci dostal díky převratu, který ale neměl výraznou krvavou stopu. Svržený Chruščov byl pod argumentem vysokého věku a podlomeného zdraví odstaven z veřejného života, nové vedení země fungovalo víceméně až do Brežněvovy smrti na kolektivní bázi. Na rozdíl od boje o nástupnictví po Stalinovi nyní nenásledoval žádný z vrcholných činitelů osud Lavrentije Beriji, který byl v roce 1953 popraven a jeho okolí vystaveno represím.  

Od svých předchůdců v čele komunistické strany se Brežněv odlišoval mimo jiné snahou nastolovat konsensus mezi jednotlivými mocenskými klikami sovětského systému. Jako zkušený aparátčík zpravidla neprosazoval opatření, proti kterým existovala ve vládnoucí skupině významná opozice. Ačkoliv počátkem 70. let posílil natolik, že určoval linii sovětské politiky, dokázal naslouchat radám svého okolí. Na rozdíl od Stalina – ale i Chruščova – umožňoval spolupracovníků, aby mu oponovali a projevovali odlišný názor. Brežněvův osobní kult sice v postupem času dosáhl mimořádných rozměrů, neměl však despotický charakter. 

Neznamená to, že by brežněvismus nevyužíval represe. Eliminoval ostatně část liberalizačních trendů Chruščovovy vlády. Nedošlo sice k restaurování stalinismu, nicméně mocenský a ideologický monopol komunistické strany zesílil. Například chruščovovský modelu cenzury vystřídala přímá perzekuce kritických autorů a umělců. Pod tlak se dostal i disent, který se v Sovětském svazu začal formovat koncem 50. let. 

Na rozdíl od minulosti, kterou nezanedbatelná část obyvatel Sovětského svazu stále pamatovala, nemělo násilí během Brežněvovy vlády bezohledný a plošný ráz. Užívalo se cíleně, proti kritikům a odpůrcům statutu quo. Existovala snaha, aby nebylo přítomné ve veřejném životě. Svéráznou (a pochopitelně velmi krutou) taktikou se stalo zavírání nepohodlných osob do psychiatrických léčeben. Sovětské disidentské hnutí navíc bylo v této době v poměru k celkové populaci malé, roztříštěné a tvořili jej zpravidla intelektuálové, kteří byli specifickým segmentem sovětské společnosti. 

Běžný sovětský občan tak represe nepociťoval přímo, vnímal především snahu brežněvovského vedení o stabilitu, která kontrastovala s otřesy předchozího období. Chruščovovu impulzivní vládu charakterizoval sled radikálních a rychle, ne-li chaoticky se střídajících vnitropolitických kampaní. Brežněvova politika – obzvlášť po roce 1968, kdy i na základě zkušenosti s pražským jarem bylo tabuizováno jakékoliv hlubší reformní úsilí – usilovala o kontinuitu. V první polovině 70. let pak sovětské hospodářství kladlo do té doby nevídaný důraz na spotřební průmysl a zvyšování životní úrovně se stalo jedním z klíčových bodů Brežněvovy domácí politiky. 

Jistě, brežněvovská snaha o údržbu měla za následek mimo jiné skutečnost, že Sovětský svaz začal ještě více ztrácet ekonomický a technologický krok se Západem. Z dlouhodobé krize se nedařilo vyvézt ani zemědělství. Stát, který se prezentoval jako světová supervelmoc, si tak nedokázal zajistit potravinovou soběstačnost. Obrovské výdaje nadále proudily do vojenské oblasti a na mamutí, problematicky realizovatelné projekty. Růst produkce zaostával za zvyšováním mezd, což vytvářelo poptávku po zboží, které chybělo. Důsledkem byl rozmach korupce a černého trhu, do něhož se zapojili i Brežněvovi blízcí příbuzní. Absence inovací a efektivnějších technologií byla suplována extenzivním růstem, který vedl mimo jiné ke značným ekologickým škodám. 

I tak šlo ve srovnání s tím, co zažívalo sovětské obyvatelstvo v minulosti – a následně v posledních, řekněme, třinácti letech 20. století – o dobu prosperity, byť nikterak vysoké. Byla rovněž vzácným obdobím míru v sovětských dějinách. Prvních patnáct let Brežněvovy vlády Moskva nevadla žádnou válku (nepočítáme-li rychlou intervenci v Československu v roce 1968 a omezené pohraniční střet s Čínou v roce následujícím). Brežněvovská diplomacie také na dlouhou podstatně zmírnila studenoválečné napětí. Velké krize, během kterých hrozil i v důsledku Chruščovova avanturismu globální jaderný konflikt, se zdály záležitostí minulosti, aniž by Sovětský svaz přišel o všeobecně respektovaný status supervelmoci. 

V uvedeném světle není těžké identifikovat zdroje nostalgie po brežněvismu v post-sovětském prostoru. Jsou v banální: v kontextu bouřlivých a pochmurných dějin dvacátého století nabídl tamnímu obyvatelstvu o něco lepší životní podmínky, stabilitu a jistoty okořeněné pocitem příslušnosti k velké a silné zemi. Na druhou stranu, následný postupný propad do materiální nouze, chaosu a s ním spojený úpadek světového vlivu však měl své kořeny i v tolik zmiňované stagnaci, kterou byl tento dočasný "komfort" vykoupen. Tato souvislost obdivovatelům Leonida Brežněva a jeho doby zpravidla uniká. Brežněvova popularita paradoxně odráží i deziluzi z pozdějších problémů, ke kterým svou politikou nezanedbatelně přispěl.