KOMENTÁŘ | Sociální sítě pod tíhou nevkusu. Umělá inteligence ničí odkaz japonského studia

Virtuální prostor sociálních sítí už delší dobu okupují nejen mamutí počty falešných profilů. Při bezmyšlenkovitém projíždění fotek a krátkých videí jsme zahlcení digitálním smogem, který často generuje umělá inteligence. Původně nástroj k utužení vztahů a socializaci se stává hlásnou troubou algoritmického balastu. Výtvarně odporně generované obrázky s přemrštěně kýčovitou estetikou, která parazituje na základech lidské práce, naše receptory zaplavují v lepším případě podbízivou rozomilostí, v horším případě nenávist budícími výjevy vůči minoritám, případně bizarními religionistickými motivy.

Dochází k devalvaci umění. Každý si může cokoliv a kdykoliv vygenerovat, nástroje umělé inteligence pro tuto absurdní zábavu se stále zdokonalují. Jakkoliv na tomto příkladu lze vystavět podnětnou polemiku, většina veřejnosti nad úlohou umění ve společnosti mávne rukou. Inteligence a umělci jsou neustále pod palbou, řada internetových diskusí je shledává zbytečnými. Současné světové směřování vzývající volný trh, kde má kvalitu uměleckých děl určovat komerční úspěch, akorát podtrhuje skepsi a bezvýchodnost uměleckého sektoru.

Jistě, může jít v širokém kontextu turbulentní doby o pomyslné křičení na mrak. Kultura, jakožto pilíř a statutární aspekt civilizace, se mění ve vyprázdněné jedničky a nuly. Důsledkem je emocionální otupělost, kterou obsah generovaný umělou inteligencí umocňuje. A ať si to chceme připustit, nebo ne, brzy z toho bude problém. Laciná líbivost a především konformnost ženou vkus do propasti. Stále klesající laťku intelektuální náročnosti, kdy nejvíce vyzdvihujeme po srsti jdoucí obsah, teď hořce dokresluje nejnovější trend sociálních sítí. Nová verze generátoru obrázků GPT-4o totiž umí předělat jakoukoliv fotku do stylu animovaných filmů studia Ghibli, jež vytvořilo snímky jako Můj soused Totoro, Hrob světlušek nebo Cesta do fantazie. 

Věhlasná estetika v čele s tvůrcem Hajako Mijazakim byla vždy v opozici hlavní proud určující disneyovské stylistiky. Imaginativní světy podporující dětskou fantazii, jež se nevyhnutelně střetává s hořkostí reálného života, vznikají díky autorské vizi. To, že se z unikátního animovaného stylu na sociálních sítích stal generický balast, je skutečně absurdním paradoxem, neb samotný Mijazaki několik let nazpět umělou inteligenci v umění odsoudil. Samotný fakt, že virtuální prostor redukuje kouzelné filmové světy na bezduchý vizuální gimmick, jako by to byla jediná součást jejich osobitosti, vypovídá o absolutní rezignaci na jakoukoliv soudnost.

Že jde o roztomilou blbost? Ano, pouze však do určité míry. V kontextu samotné debaty o vlivu umělé inteligence na umění a vnímání světa i faktu, že známý cynik Mijazaki technologii označil za urážku samotného života, jde spíše o naše smutné zrcadlo. Hřejivý a útulný filtr “ghiblifikující” fotky z našich dovolených, libovolné dějinné události či scény z jiných filmů bezpáteřně vykrádá celoživotní dílo studia a duševní vlastnictví umělců, kteří několik desetiletí rozšiřují náš cit pro imaginaci, jež teď pozvolna a nemilosrdně umírá. 

Vrcholem nevkusu a zvráceným příkladem je pak fotka na oficiálním účtu X Bílého domu, který zveřejnil “ghiblifikovaný” obrázek zatčení stíhané kriminálnice. Jaký to má celé smysl? Opravdu chceme denně vídat Andreje Babiše, jenž na svém oficiálním instagramovém účtu zveřejnil svou AI předělanou fotku se slepicí? Politické subjekty na těchto trendech parazitují a za nic si tak zvyšují dosah. Pokud se podíváme na humanistickou a hluboce empatickou tvorbu, kterou teď internet przní, nelze se ubránit rezignovanému nářku nad zoufalým stavem digitálního světa.

Fakt, že studio Ghibli teď četné množství lidí bude vnímat primárně skrze haldy parazitujících kreací, udusává jakoukoliv důstojnost. Více než o cokoliv jiného jde o názorný úkaz, jak content generovaný umělou inteligenci nedosáhne na nic jiného, než na obludně povrchní nápodobu lidské práce a kreativity. Mávnout nad tím rukou, že o nic nejde, je až příliš líné. “Ghiblifikovaný” obsah není zhoubou kultury, nýbrž docela hlasitou součástí širšího problému. A pokud budeme nadále tento typ bezpáteřní krádeže podporovat, za chvíli se v lavině obdobných produktů utopíme. A je otázkou, zda to někomu vůbec vadit.