ROZHOVOR | Trumpovy kroky jako série nepromyšlených gest? Je za tím ale něco víc, říká pro EZ Shoup o amerických clech

Cla uvalená Trumpem působí jako jednostranný akt ekonomického populismu – často bez hlubšího analytického podkladu. Nakolik je takový přístup k mezinárodnímu obchodu z hlediska ekonomické stability bezpečný a dlouhodobě udržitelný?

Na první pohled mohou Trumpovy kroky působit jako série nepromyšlených gest. Jenže jakmile si odmyslíme rétoriku, vidíme spíš pokračování taktiky, kterou razil už během svého prvního mandátu. Jeho cílem je dlouhodobě oslabit čínský vliv – a cla se v tom stala nástrojem, který může zasáhnout bez přímé konfrontace. Záměrně šel cestou plošného zacílení, aby Čína nemohla jednoduše reagovat protiopatřením. Je to chytrá, i když velmi tvrdá strategie. Otázkou ale zůstává, co to udělá s důvěrou partnerů i s globální ekonomikou.

Trump sliboval návrat výroby „domů“, jako klíčový bod své ekonomické agendy. Je v éře globalizovaných trhů a složitých dodavatelských řetězců taková myšlenka vůbec realistická, nebo jde spíše o ekonomickou iluzi?

Vypadá to dobře na plakátech, ale v praxi jde o velmi složitou věc. Výroba dnes není otázkou jedné továrny na rohu – ale globálních řetězců, které jsou extrémně provázané. U některých odvětví, jako je zemědělství nebo těžba, může návrat výroby dávat smysl. Ale jakmile jde o technologie nebo průmyslové produkty složené z desítek komponent, začínají se cla projevovat spíš negativně – rostoucími náklady i ztrátou flexibility. V mnoha případech tak jde hlavně o politické gesto směrem k domácím voličům.

Z ekonomického hlediska cla ve výsledku platí domácí spotřebitelé. Jaké konkrétní dopady má tato politika na inflaci, kupní sílu a konkurenceschopnost amerického průmyslu? Může protekcionismus vést spíše ke zpomalení ekonomiky než k jejímu oživení?

Ve výsledku to vždycky zaplatí někdo doma. Cla sice mohou ochránit některé výrobce, ale spotřebitelům se to vrací v podobě vyšších cen. A v době, kdy už tak čelíme inflaci, to není zrovna šťastné. Navíc se tím snižuje konkurenceschopnost tam, kde firmy spoléhají na levnější vstupy ze zahraničí. Z amerického pohledu jde ale i o princip – vláda tvrdí, že musí reagovat na neférové praktiky, jako jsou dotace nebo technologická špionáž. Jenže protekcionismus má svoje náklady – a ty se časem mohou vracet v podobě slabší ekonomiky.

Trump často tvrdil, že jeho cla přinesla americké ekonomice prospěch. Existují objektivní data, která by takový výrok podporovala? Kdo na této politice skutečně vydělal – a kdo naopak prodělal?

Záleží na tom, jak dlouho se na to díváme. Z krátkodobého pohledu zatím vítězů moc není – především proto, že přenést výrobu zpět do USA nejde ze dne na den. Zdražení výroby logicky brzdí poptávku, a to se promítá do celé ekonomiky. Přesto existují odhady, že cla mohou přinést slušný příjem do státní pokladny – otázka ale zní, co s těmi penězi udělá vláda. Pokud by je investovala do infrastruktury nebo modernizace, mohlo by to mít smysl. Ale bez širší strategie hrozí, že lidé ucítí jen dražší zboží a žádný přínos.

Zvýšení cen způsobené cly dopadá výrazněji na nízkopříjmové domácnosti. Jaký vliv to má na sociální nerovnost a jaké mohou být dlouhodobé ekonomické i politické důsledky takového vývoje?

Nižší příjmové skupiny mají v těchto situacích většinou smůlu. Zvýšení cen se u nich projeví nejdřív a nejvýrazněji. Pokud by kvůli clům došlo k útlumu služeb nebo snížení zaměstnanosti, bude to mít nejtvrdší dopad právě na ně. Na druhou stranu – pokud by se podařilo vytvořit nová místa v průmyslu a zvednout mzdy, nemusí být bilance jen negativní. Ale jisté je, že v zemi s tak vysokou nerovností, jakou USA mají, si politika typu „všichni to nějak přežijí“ může vybrat dost bolestivou daň.

Protekcionismus není novinkou – máme tu historické příklady jako Smoot-Hawleyův tarif v meziválečném období nebo ropné krize v 70. letech. Můžete uvést konkrétní historické případy podobného obchodního uzavírání?

Historie je plná ochranářských experimentů – a jejich výsledky bývají dost rozpačité. Smoot-Hawleyho tarif je dodnes symbolem chyby, která pomohla prohloubit Velkou hospodářskou krizi. I novější příklady, třeba cla na čínskou ocel za Bushovy éry nebo pneumatiky za Obamy, přinesly spíš zklamání než očekávaný efekt. Většina studií ukazuje, že dopad na zaměstnanost byl buď minimální, nebo dokonce negativní. Dnes už víme, že cla musí být součástí promyšlené politiky, jinak se nám můžou rychle vymstít.

Jaké ekonomické dopady tehdy následovaly? Došlo k recesi, zhoršení vztahů mezi státy nebo k jiným krizím? Jaké poučení si z těchto událostí můžeme vzít pro současnou situaci?

Dá se říct, že ano – pokud máme chuť a odvahu se na minulost opravdu podívat. Z minulých případů vyplývá, že jednostranné uzavírání trhu většinou vede ke ztrátě důvěry, propadu investic a zpomalení růstu. Pokud ale stát zároveň investuje do veřejných projektů a má plán, jak transformovat ekonomiku, mohou i protekcionistická opatření sehrát svou roli. Ale nesmí to být jediná strategie. A právě v tom je současný přístup USA dost rizikový – pokud se opře jen o cla a vynechá zbytek, hrozí, že přínos nebude stát za to.

Může mít americký protekcionismus dominový efekt? Otevírá to dveře dalším zemím k tomu, aby zpochybňovaly pravidla volného obchodu a uchylovaly se ke stejné taktice?

Určitě. Když největší světová ekonomika zpochybní pravidla volného obchodu, spustí to lavinu. Další země mohou dojít k závěru, že když to může Amerika, proč ne my? Otázka ale je, kdo z toho opravdu vytěží. Dlouhodobě na tom většinou tratí všichni – obchody se zpomalí, ceny rostou a nedůvěra mezi partnery narůstá. Pokud se do tvrdého sporu pustí třeba USA a Čína, můžeme být svědky turbulence, která zasáhne i Evropu. Trump sází na to, že USA to ustojí nejlépe. Ale i taková strategie má své hranice – a rizika jsou oboustranná.

Světová ekonomika čelí řadě výzev: inflace, rostoucí zadlužení, narušené dodavatelské řetězce, klimatické otřesy, technologická deglobalizace. Vidíte v tomto kontextu reálné riziko příchodu velké ekonomické krize? Jaký charakter by taková krize mohla mít – recese, stagflace, nebo systémový kolaps?

V tuto chvíli je těžké něco předvídat s jistotou – ale rizika tu rozhodně jsou. Inflace, zadlužení, klimatické výzvy, geopolitické napětí, to všechno jsou faktory, které mohou přerůst v hlubší krizi. Záležet bude hlavně na tom, jak budou vlády reagovat. Pokud zvládnou vyjednávat, hledat dohody a stabilizovat trhy, můžeme krizi předejít. Ale pokud převládne rétorika silových řešení, hrozí recese nebo i systémové problémy. Vše je teď o rovnováze – a schopnosti státníků myslet dál než za vlastní volební období.