Trumpův paradox: Celoživotní odpůrce jaderných zbraní může rozpoutat nejrychlejší nukleární zbrojení od studené války

Přesto je velmi překvapivé, že během pouhých tří měsíců druhého prezidentského období Trump odstartoval proces, který by mohl vést k nejrychlejšímu a nejnebezpečnějšímu šíření jaderných zbraní od počátků studené války. Tato dynamika nezahrnuje jen notoricky sledované státy jako Írán a Severní Korea, ale nově také tradiční spojence USA, například Německo, Jižní Koreu, Japonsko nebo Saúdskou Arábii.

Důvodem této změny je narůstající nejistota ohledně amerického závazku k obraně těchto zemí. Stále více států otevřeně diskutuje o možnosti vyvíjet či rozmístit jaderné zbraně, pokud by vypukly ozbrojené konflikty. Trumpova administrativa přitom podle všeho nemá dostatečný personál ani jasnou strategii, jak tomuto trendu čelit, uvedl server Politico.

Mluvčí Rady národní bezpečnosti James Hewitt sice uvedl, že prezident Trump „opakovaně varoval před jaderným zničením jako největší hrozbou lidstva“ a je „odhodlán podporovat politiku nešíření jaderných zbraní“, ale realita na Západě i Východě tomu zatím příliš neodpovídá. Například post šéfa pro kontrolu zbrojení v Radě národní bezpečnosti zatím není obsazen. Také mnozí nominanti pro klíčové posty v Pentagonu nebo na ministerstvu zahraničí čekají na potvrzení.

Podle Matta Costlowa, který během prvního Trumpova období pracoval na ministerstvu obrany, je situace v oblasti jaderné politiky chaotická. „Je to tam jako ve městě duchů,“ řekl. „Nikdo vlastně neví, co si administrativa myslí o tom, že by spojenci vlastnili jaderné zbraně.“

Trumpův posun směrem k menší angažovanosti USA na mezinárodní scéně podle mnohých analytiků vyvolal novou vlnu zájmu o jaderné zbraně. V Číně panují obavy, že regionální bezpečnost v Asii se drolí a že bude nutné počítat s více státy, které budou disponovat jadernými zbraněmi nebo k tomu budou mít technologické předpoklady. Podle Francescy Giovannini z Harvardovy univerzity čínští činitelé nemají ponětí, kdo v Trumpově administrativě povede agendu kontroly zbraní.

Někteří čerstvě jmenovaní činitelé, jako například Elbridge Colby, zastávají názor, že spojenci USA by měli nést větší odpovědnost za svou obranu – včetně možnosti vlastních jaderných arzenálů. Colby například uvedl, že není racionální „obětovat americká města kvůli Severní Koreji“ a že by Jižní Korea neměla být sankcionována, pokud se rozhodne jít jadernou cestou.

Výroky dalších vlivných postav potvrzují, že Trumpova politika se řídí principem „sfér vlivu“, kde velmoci jako Rusko nebo Čína mají svobodné ruce ve svém okolí. Ministr zahraničí Marco Rubio tento přístup otevřeně přiznal v lednovém rozhovoru, kde uvedl, že americká hegemonie po skončení studené války byla „anomálií“.

Někteří odborníci na bezpečnost varují, že se tím vytváří prostředí podobné nejistotě na začátku studené války – s tím rozdílem, že dnes hrozí větší počet států s jaderným potenciálem. Karl Friedhoff z chicagské Rady pro globální záležitosti upozornil, že „mimo USA to lidé vidí mnohem jasněji“.

Na rozdíl od Trumpova uvolněného přístupu k zbrojním dohodám se jeho předchůdci snažili šíření jaderných zbraní zastavit. Už v 50. a 60. letech vzniklo několik programů, které vedly k vytvoření Smlouvy o nešíření jaderných zbraní z roku 1970. V 90. letech se USA podílely na odzbrojení Ukrajiny, Kazachstánu a Běloruska, které po rozpadu SSSR zdědily sovětský jaderný arzenál. Clintonova administrativa přesvědčila řadu států, aby se vzdaly ambicí na jaderné zbraně – mezi nimi byla Jižní Korea, Švédsko nebo Jihoafrická republika.

V současnosti existuje jen devět jaderných mocností: USA, Velká Británie, Francie, Rusko, Čína, Indie, Pákistán, Izrael a Severní Korea. Ale státy, které se dříve programu vzdaly, začínají své rozhodnutí přehodnocovat. Trump se při diskuzích o „denuklearizaci“ stále zaměřuje hlavně na velmoci, avšak dnešní realita ukazuje, že se jaderné ambice přesouvají do regionální roviny – od Evropy po Blízký východ.