Existuje riziko jaderné války mezi Indií a Páksistánem?

Podle nedávné studie vědců z roku 2019, na kterou se odkazuje server BBC, může teroristický útok na indický parlament v roce 2025 spustit jadernou výměnu mezi oběma státy. A přestože k podobnému scénáři zatím nedošlo, nedávná krize, zažehnaná až intervencí amerického ministra zahraničí Marca Rubia, oživila obavy z možného kolapsu stability v regionu.

Pákistán během eskalace podnikl vojenské protiakce a současně svolal zasedání své Národní kontrolní autority (NCA), která dohlíží na jaderný arzenál země. Zda šlo o strategické gesto, nebo skutečné varování, není zcela jasné, ale signalizace byla jednoznačná: jaderný potenciál je ve hře.

Prezident Donald Trump označil zprostředkované příměří za odvrácení „jaderného konfliktu“. Indický premiér Nárendra Módí následně ve svém projevu zdůraznil, že jeho země se nenechá zastrašovat jaderným vydíráním a bude cílit na každé teroristické útočiště.

Podle údajů Stockholmského mezinárodního institutu pro výzkum míru (SIPRI) disponují Indie i Pákistán přibližně 170 jadernými hlavicemi. Většina jejich jaderného potenciálu je soustředěna v pozemních raketových systémech, avšak obě země zároveň vyvíjejí tzv. jadernou triádu – schopnost úderu ze země, vzduchu i moře.

Indie má navíc navrch v oblasti jaderných ponorek, což jí podle expertů jako Christopher Clary zajišťuje kvalitativní výhodu v námořní oblasti. Pákistán totiž do vývoje této složky investoval mnohem méně.

Zatímco Indie veřejně přijala doktrínu „no-first-use“, tedy závazek nepoužít jaderné zbraně jako první, její pozice se v posledních letech poněkud rozvolnila. V roce 2003 si Indie vyhradila právo na jadernou odvetu v případě chemického nebo biologického útoku. Další nejistotu přinesl výrok někdejšího ministra obrany Parrikara, který zpochybnil závaznost této politiky – i když později uvedl, že šlo o jeho osobní názor.

Pákistán sice formální doktrínu nikdy nevyhlásil, ale v roce 2001 stanovil čtyři „červené linie“, jejichž překročení by mohlo vést k jadernému útoku: ztráta území, zničení klíčových vojenských kapacit, ekonomické zhroucení a politická destabilizace. Bývalý prezident Parvíz Mušaraf pak upřesnil, že jaderné zbraně budou použity pouze v případě ohrožení existence státu.

Ne všechny hrozby je ale třeba brát doslovně. Například Mike Pompeo, bývalý americký ministr zahraničí, popsal ve svých pamětech situaci z roku 2019, kdy jej probudil telefonát od indického představitele, který měl obavy z pákistánského jaderného útoku. Indičtí i pákistánští analytici však tvrdí, že reálná hrozba tehdy neexistovala.

Naproti tomu v roce 2022 Indie omylem odpálila jaderně schopnou řízenou střelu, která dopadla na pákistánské území. Incident neskončil tragédií, ale ukázal, jak snadno může lidská chyba, technické selhání či kybernetický útok vést k nechtěné eskalaci.

Odborníci jako Christopher Clary však tvrdí, že dokud nedojde k rozsáhlému pozemnímu konfliktu, riziko jaderné války zůstává nízké. Největší nebezpečí by hrozilo v situaci, kdy by jedna ze stran čelila rychlé ztrátě území a mohla by se rozhodnout použít jaderné zbraně podle logiky „použij je, nebo o ně přijdeš“.

Zatímco obě země posilují své arzenály – Pákistán míří k hranici 200 hlavic do konce dekády, Indie může mít mezi 130 až 210 hlavicemi – současná strategie obou vlád je spíše odstrašující než agresivní. Jak uvádí Sumit Ganguly ze Stanfordovy univerzity, žádná ze stran nechce být první, kdo poruší „nukleární tabu“ po Hirošimě.

Přesto přítomnost jaderných zbraní znamená trvalé, i když latentní nebezpečí. I při malé pravděpodobnosti eskalace zůstává riziko „nepřijatelně vysoké“, připomíná John Erath z Centra pro kontrolu zbrojení.

Indie a Pákistán se tak i nadále pohybují po tenkém ledě. A i když dosavadní historie ukazuje, že dokáží zvládat krize bez použití jaderných zbraní, jistotu, že se to podaří i příště, jim nedá žádná doktrína ani žádný arzenál.
4o