Obstruovat jednání nemusí jen Rusko, ale i Ukrajina. Jak reagovat na bezvýchodné situace?

V případě Vladimira Putina je třeba počítat s možností záměrného zdržování nebo sabotování diplomatických snah z důvodu strategického přesvědčení, že pokračující válečný stav je pro jeho režim výhodný. Nejedná se přitom o zájem Ruské federace jako takové, nýbrž o existenční závislost samotného režimu na pokračování války. 

Politické a ideologické cíle, které byly Kremlem deklarovány nejen před invazí, ale opakovaně i v průběhu více než tří let trvajícího konfliktu, představují pro Putinovu mocenskou strukturu základní pilíře. Pokud by nedošlo k jejich naplnění, mohlo by to ohrozit samotné přežití režimu.

Na druhé straně stojí Volodymyr Zelenskyj, který čelí opačnému druhu tlaku. Jako demokraticky zvolený představitel suverénního státu je odpovědný za zajištění spravedlivého, dlouhodobě udržitelného míru. V důsledku toho nemůže přistoupit na žádné řešení, které by odporovalo tomuto základnímu cíli. I ze strany ukrajinského vedení tak může vzniknout neochota ke kompromisům, které by byly v rozporu s představou o spravedlivém ukončení války.

Z těchto důvodů nelze vyloučit, že k obstrukcím v jednáních o příměří může docházet nejen ze strany Ruské federace, ale rovněž ze strany Ukrajiny – byť z rozdílných motivací a v odlišných kontextech.

Co Rusko chce a proč by mohlo obstruovat?

Spektrum problémů, které může Ruská federace během jednání vyvolat, je značně široké a jejich podrobná analýza by si vyžádala rozsáhlý společenskovědní výzkum. V zásadě však tyto obtíže vycházejí z povahy samotných ruských požadavků.

Klíčovým bodem ruské pozice je snaha o definitivní anexi čtyř částečně okupovaných ukrajinských oblastí, které Putin ve druhé polovině roku 2022 formálně začlenil do Ruské federace ústavní cestou. Tato anexe – stejně jako anexe Krymského poloostrova v roce 2014 – není z hlediska mezinárodního práva uznána a představuje zásadní bod konfliktu. Moskva bude usilovat o to, aby tyto územní zisky byly nejen potvrzeny v rámci jakékoli dohody, ale také mezinárodně legitimizovány.

Dalším požadavkem je tzv. „demilitarizace“ Ukrajiny – tedy odstranění její obranyschopnosti. Tento požadavek je zcela neakceptovatelný z hlediska mezinárodního práva i hlediska Kyjeva. Ukrajina totiž jako suverénní stát disponuje legitimním monopolem na užití síly a právem na vlastní obranu. Vzhledem k těmto zásadám nelze očekávat, že by na takový požadavek přistoupil jakýkoli legitimní ukrajinský představitel, aniž by tím zcela zpochybnil státní suverenitu a připustil rozsáhlé a dlouhodobé ohrožení vlastního území.

Z výše uvedeného je zřejmé, že již samotné výchozí požadavky Moskvy představují zásadní překážku pro dosažení smysluplného a vyváženého mírového urovnání. Klíčový problém spočívá v tom, že Putin, stejně jako jeho bezprostřední okolí, dosud neprojevili sebemenší náznak ochoty ze svých maximálních požadavků ustoupit. Tato neústupnost výrazně snižuje prostor pro konstruktivní diplomatické řešení a signalizuje, že ruská strana mír vnímá primárně jako prostředek k dosažení jednostranných strategických cílů, nikoli jako výsledek vzájemně akceptovatelného kompromisu.

Proč hrozí obstrukce u Ukrajiny?

Ukrajinský prezident Zelenskyj od počátku konfliktu v roce 2022 jednoznačně deklaruje strategickou orientaci země směrem k evropským a euroatlantickým strukturám – konkrétně ke členství v Evropské unii a Severoatlantické alianci. Právě otázka vstupu Ukrajiny do NATO představuje pro Moskvu zásadní bod odporu. Ruská federace nejenže odmítá jakoukoli možnost ukrajinského členství v Alianci, ale zároveň si klade podmínky i vůči samotnému NATO. Požaduje mimo jiné, aby se Aliance stáhla z území států, které do ní vstoupily po roce 1997.

Tento požadavek je nejen v rozporu s realitou bezpečnostní architektury Evropy, ale je rovněž zcela neakceptovatelný pro drtivou většinu evropských lídrů. Nelze očekávat jeho přijetí ani ze strany Spojených států, a to včetně politických představitelů, kteří vůči Alianci vystupují kriticky. Dokonce i prezident Donald Trump – známý svým pragmatickým a často až bezohledným postojem vůči evropským spojencům – oceňuje spolehlivé partnery, jakými jsou pobaltské státy či Polsko, právě kvůli jejich odpovědnému přístupu k obranným závazkům.

Z pohledu Ukrajiny představují klíčový prvek jakéhokoli budoucího uspořádání především důvěryhodné bezpečnostní záruky. Vzhledem k naprosté absenci důvěry mezi Moskvou a Kyjevem – a k minimální pravděpodobnosti, že by se tato situace v dohledné době změnila – je zřejmé, že takové záruky nemohou vycházet z bilaterální dohody mezi těmito dvěma aktéry. Jejich poskytnutí by tak mělo být garantováno třetími stranami.

V tomto kontextu se jako realistická možnost nabízí tzv. „koalice ochotných“, zahrnující například Francii a Spojené království. Tato iniciativa počítá mimo jiné s tím, že po dosažení trvalého mírového urovnání by mohlo dojít k (stále přesně nedefinovanému) omezenému nasazení vybraných jednotek západních států přímo na území Ukrajiny, a to s cílem posílit obranyschopnost země a zaručit dodržování mírových dohod. 

Takový krok by nepochybně představoval nejen významný vojenský prvek odstrašení, ale také jednoznačný politický signál o závaznosti přijatých ujednání a ochotě Západu je v krajním případě i vojensky garantovat. Pro Moskvu je však již samotná představa tohoto scénáře krajně nepřijatelná. Návrh jakékoli formy přímé západní vojenské přítomnosti na Ukrajině nese Kreml mimořádně nelibě a nelze očekávat, že by jej akceptoval, zejména pokud by měl být podpořen jasně definovanými mandáty a pravidly nasazení.

Jak pro západní spojence sdružené v tzv. koalici ochotných, tak pro Ruskou federaci je přitom zřejmé, že případné porušení příměří nebo kolaps mírového režimu by za takových okolností mohl eskalovat až do přímé konfrontace mezi Ruskem a Severoatlantickou aliancí. Tato eventualita by měla katastrofální důsledky pro všechny zúčastněné strany a představuje scénář, který by i přes všechny rozdíly chtěly obě strany za každou cenu odvrátit.

Jak reagovat na obstrukce?

Jak již bylo uvedeno, potenciální obstrukce během jednání o příměří mohou vycházet jak ze strany Ruské federace, tak ze strany Ukrajiny. Motivace obou aktérů se však zásadně liší – zatímco v případě Moskvy jde o pokračování agresivní strategie, Kyjev jedná primárně z obranných pohnutek, přestože v některých fázích konfliktu došlo i k omezeným ofenzivním operacím, například v Kurské oblasti. Tento výpad nicméně neměl zásadní strategický dopad a jeho význam pro celkové rozložení sil při mírových jednáních je minimální, jelikož se jej ruským jednotkám víceméně podařilo potlačit.

Spojené státy americké, Francie, Spojené království, Německo a Polsko prostřednictvím svých nejvyšších představitelů jednoznačně deklarovaly, že pokud prezident Putin nepřistoupí na příměří, jehož platnost byla stanovena na aktuální pondělí, a neobnoví dialog s ukrajinskou stranou, budou následovat nové, výrazně přísnější sankce. Tyto sankce by měly být výsledkem úzké americko-evropské koordinace, přičemž konkrétní podoba zatím nebyla zveřejněna.

Lze však oprávněně pochybovat, že by Západ byl schopen přijít s opatřeními, jež by svým dopadem výrazně překonala již existující sankční režim. Od začátku plnohodnotné ruské agrese vůči Ukrajině totiž Spojené státy i Evropská unie zavedly bezprecedentní soubor ekonomických a politických opatření. Přesto se Moskvě podařilo značnou část těchto sankcí obejít, především díky intenzivní obchodní spolupráci s Čínskou lidovou republikou, Indií a dalšími státy tzv. globálního Jihu, pro něž ukrajinský konflikt nepředstavuje existenční otázku a ekonomické vazby s Ruskem jsou pro ně pragmaticky výhodné.

Evropě i USA docházejí karty

Evropské státy i Spojené státy americké se momentálně nacházejí ve fázi, kdy je mimořádně obtížné identifikovat další efektivní nástroje tzv. měkké moci, které by přinesly zásadní strategickou změnu v postupu Ruské federace. Klíčová opatření již byla přijata: Mezinárodní trestní soud vydal platný zatykač na prezidenta Vladimira Putina, rozsáhlý systém ekonomických sankcí je i nadále v platnosti a pokračuje jeho, byť dílčí, účinnost.

Současně zůstává zachována zásadní vojenská rovnováha v rámci východního křídla NATO. Navzdory opakovaným požadavkům Moskvy na stažení aliančních jednotek z regionu nedošlo k žádnému ústupku, což je z hlediska odstrašení a strategické stability klíčové. Přítomnost západních sil ve východní Evropě tak nadále funguje jako důležitý signál jednoty a odhodlání Aliance čelit případné další eskalaci.

V případě pokračujících obstrukcí během mírových jednání zbývá západním spojencům jen omezené množství nástrojů, jak vyvinout účinný tlak – s výjimkou použití tvrdé síly. To však nepředstavuje reálnou alternativu pro žádnou ze zúčastněných stran, neboť přímou válku si nikdo z relevantních aktérů nepřeje.

Jistou možností zůstává výrazné posílení přítomnosti evropských ozbrojených sil na východním křídle NATO, případně demonstrace připravenosti k jejich potenciálnímu nasazení na území Ukrajiny v případě kolapsu bezpečnostního uspořádání. Tento krok by měl především odstrašující charakter a signalizoval by ochotu k rozhodné akci, bude-li to nezbytné.

Spojené státy pak mohou sehrát klíčovou roli nejen prostřednictvím vojenských kapacit – zejména v oblasti letectva, ale také díky svým zpravodajským schopnostem. Ty mohou být využity k přímé podpoře ukrajinských bezpečnostních a zpravodajských složek, včetně cílených operací proti vysoce postaveným politickým a vojenským představitelům Ruské federace. Taková asistence by mohla sloužit jako forma asymetrického nátlaku, který snižuje schopnost ruského velení jednat bez následků a zvyšuje cenu pokračující obstrukce.

Ukrajina obstruuje – co teď?

Evropské státy se rozhodly pevně stát na straně Kyjeva, a tato strategická volba bude s vysokou pravděpodobností určovat i jejich přístup k případným obstrukcím ze strany Ukrajiny. Zvláště země východního křídla Severoatlantické aliance si velmi dobře uvědomují rozsah hrozby, kterou Ruská federace představuje v situaci, kdy není důsledně omezena bezpečnostními zárukami a odstrašující přítomností spojeneckých sil.

Výmluvným příkladem tohoto uvědomění je rozhodnutí Finska a Švédska opustit svou tradiční politiku neutrality a připojit se k NATO, a to navzdory zdržovací taktice ze strany Maďarska a Turecka. Tento posun jasně dokládá, že vnímání ruské hrozby se ve většině evropských metropolí stalo prioritním bezpečnostním imperativem.

Z tohoto důvodu lze důvodně předpokládat, že pokud prezident Zelenskyj odmítne návrhy diktované Moskvou, evropské vlády mu za takových okolností nebudou klást zásadní odpor. Je totiž pravděpodobné, že jakýkoli takový postoj bude motivován snahou o zajištění ukrajinské národní bezpečnosti – hodnoty, kterou naprostá většina evropských států považuje za nedílnou součást vlastní bezpečnostní architektury.

Otazník však visí nad postojem Spojených států amerických, které – vedle Ruské federace, Ukrajiny a Evropské unie – disponují rozhodujícím vlivem na směřování a výsledek konfliktu. Pod současným vedením prezidenta Trumpa se Washington snaží profilovat jako aktér, jenž si zachovává jistý odstup a deklaruje, že nepodporuje bezvýhradně žádnou ze stran. Tato pozice však má své limity.

Současná administrativa dává jasně najevo, že její podpora bude směřovat především k tomu aktérovi, který neblokuje jednání a postupuje konstruktivně. Lze proto očekávat, že v případě, kdy by se obstrukčním prvkem stala právě Ukrajina, Spojené státy přistoupí k opatřením, jež by měly za cíl vyvinout tlak na Kyjev. Tato opatření mohou zahrnovat omezení či úplné zastavení vojenské a finanční pomoci, případně ukončení sdílení zpravodajských informací s ukrajinskými bezpečnostními složkami.

Takový krok by pro Ukrajinu znamenal zásadní strategické oslabení a signalizoval by, že americká trpělivost, byť deklarativně neutrální, má své jasně vymezené hranice.