RECENZE: Dospívání je dnes těžké. Festival Anifilm uvedl brilantní indie výpověď o proměně ambic

Počítačovou 3D animací v programu Blender vytvořený snímek Boys Go to Jupiter odpremiéroval loni na newyorském festivalu Tribeca. Jde o celovečerní debut režiséra Julian Glander, který si napříč mediálními formáty vyvinul specifickou estetiku. Ta je simplifikovaná, spoléhá na jednolité textury, silné syté barvy a navozuje zvláštním způsobem uklidňující nostalgický pocit. Dala by se přirovnat k jednoduchým mobilním hrám pro děti, jejichž modely prostředí a postav asociují digitální plastelínu. 

Boys Go to Jupiter rozpínají podmanivou reimaginaci předměstí Floridy, kde je zdánlivě možné vše. V zahrádkách se plazí podivný mimozemský živočich, mimozemské žížalky hodnotí lidské jídlo, městskou dominantou je stánek s obří sochou hotdogu, maminka uznávané a striktní odbornice na ovocené džusy je velryba. Bizarně nádherná animace dělá z těchto postav a situací zcela normální a do světa pasující prvky. Nejvíce nemožnou skutečností je dospívání.

Vyprávění sleduje Billyho –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ chlapce rozkročeného mezi dětským světem, který ztělesňuje jeho mladší parta kamarádů, a tíhou dospělého života, kdy je nucen si vydělávat monotónní prací. Jakkoli brilantním a s čísly obdivuhodně pracujícím studentem byl, rozhodl se školu opustit, aby mohl vydělávat. Na segwayi rozváží jídlo, u zákazníků pronáší povinné korporátní fráze a v rozvážecí aplikaci hromadní virtuální peníze. Vydělává, aby mohl splatit své sestři dluh za bydlení.

Jakkoli blízké okolí podporuje jeho znalosti, vyprázdněná motivační videa o násobení zisku jeho vnímání světa ovládnou. Film subtilně a nenuceně reflektuje tíhu vyrůstání v kapitalistickém světě. Individualismus rozvíjejících se osobností je potlačený. Jediným cílem je pro Billyho vydělávat, zatímco zapomíná na pomíjivé životní radosti. Ze všech stran je obklopován tvrzením, že pro hraní si a zábavu v životě nemá být místo. Dospěláci ztratili cit pro empatii a samotný život, objevuje se u nich jen chvilkově.

Tím, kdo Billyho učí humanismu a skutečnému cítění, je paradoxně roztomile bizarní mimozemský živočich donutového tvaru. Čistá prezence živočicha a potřeba se o něj starat vedou Billyho ke kořenům, navzdory jazykové bariéře. Mimozemšťané obdivují lidskou kulturu a váží si ji, zatímco lidé na své hodnoty zapomněli. Všemu vládnou úderné fráze, přemrštěná očekávání na vyrůstající generaci a rozplývající se blízkost.

Glander zakonzervovává atmosféru příznačnou pro teenagerské komedie nultých let, při jejichž zpětném sledování generace Z může cítit určitý závan nostalgie, kterou zároveň proplétá se symptomy digitálního světa. Ačkoli Billy také projde zamilováním se, provádí s kamarády různé rošťárny a žije v takřka idylickém prostředí, nad vším se vznáší těžce verbalizovaný mrak melancholie. Dospívající ztrácí svobodný a nutný nárok na samotné mládí.

Film je ze své podstaty radostným ohledávání animované tvorby, jež do sebe jako pomyslná houba nasává množství popkulturních i technologických vlivů. Představuje konvencemi nesvázaný a autorsky svébytný tvar, který z tradice kinematografie sice v dílčích ohledech čerpá, mnohem více má však blíže k estetice internetové a videoherní tvorby a absurdnímu humoru dnešní mladé generace, což podtrhuje i fakt, že protagonistu namluvila TikToková hvězda Jack Corbett.

Vyprávění čeří úsměvné mikrosituace a především přestřelené písničky. V nich mimozemská žížalka fiktivní řečí zpívá o oblíbených špagetách, případně se dočkáme skladby o tom, jak babička zakopla v koupelně a umřela. Boys Go to Jupiter se daří evokovat pocit něčeho, co jsme v kinech ještě neviděli, stejnou měrou ale vyvolává familiární pocity něčeho niterně zemitého a ztotožnitelného, na co jsme už pod tíhou každodenního života a kapitalistické mašinérie možná zapomněli.

Pomáhá v nás objevovat zápal a nadšení pro ty nejmenší filmové i životní radosti, činí tak ale neokoukaným a nevtíravým způsobem. Nepředkládá velké životní pravdy zažrané v úderných monolozích, proti kterým vlastně explicitně bojuje. Nalézá emoce v surreálně stylizované zápletce plastelínového fikčního světa a paradoxně lidských a autentických dialozích o těch nejvšednějších věcech. 

Závěrečné poselství, kdy Billy zjistí, že skutečně šťastný může být pouze za hranicemi skutečného a pragmatismem zatíženého světa, povyšuje inspirativní indie film na silné a po závěrečných titulcích dlouho doznívající dílo. Doufejme, že film k nám dorazí alespoň na streamu, případně v omezené kinodistribuce či v rámci další filmové přehlídky. Jde totiž o potřebný protipól mainstream určující animace, jež dokáže být široce přístupná a zároveň neokoukaná.

Hodnocení: 80 %

Režie: Julian Glander

Scénář: Julian Glander

Mluvi: Elsie Fisher, Janeane Garofalo, Tavi Gevinson, Julio Torres, Sarah Sherman, Cole Escola, Joe Pera, River L. Ramirez, Eva Victor

Česká premiéra: 6. až 11. května 2025 na festivalu Anifilm