RECENZE: Kotrmelce pana herce. Další unavené rýmovačky vysílají v telce

Kreativní producent Jaroslav Sedláček ve spolupráci se scenáristou Markem Epsteinem a režisérem Jiřím Vejdělkem před třemi lety vyprodukoval čtveřici televizních filmů Bezva zuby na zásnuby, Ledviny bez viny, S písní v tísni a Ruce v záruce. Ty s nádechem lidově zemitého humoru založeném na rádoby úderných dialozích nabídly výjev mladíka, který svou potenciální homosexuální orientaci hodlá ozkoušet anální penetrací, situaci, kde mamánek bojuje se svou matkou, jež mu brání ve vztahu s mladší ženou, nebo peripetie, jimiž si musela projít kariéristka poté, co si zlomila obě ruce. Pojítkem tak má být zápas se zdravotními komplikacemi. Pomyslné nedělní chvilky veršování zdánlivě upomínají na tradici oblíbených Bakalářů.

Tento cyklus však není založený na anekdotickém vyprávění a mikrosituacích. S hodinovou stopáží má ambice větvit komplikovanější příběh a především se snaží o humornou reflexi aktuálních problematik, jež hýbou společností. Je cítit snaha o ohýbání stereotypů, což se však s karikaturní podstatou všech postav takřka vylučuje. Výsledkem je nijaká a komediálně unavená výplň vysílacího plánu. Samotné televizní filmy tohoto formátu jsou u komerčních stanic raritou, Česká televize je občasně stále udržuje. A nutno říct, že zcela zbytečně. Novinka Kotrmelce pana herce, na níž naváže dvojice Tom je v tom a Když lumpa trápí pumpa, představuje zpátečnickou zábavu.

Výchozí premisa připomíná zápletku normalizační komedie s Milošem Kopeckým „Já už budu hodný, dědečku!“, v níž stárnoucí a na relevanci ztrácející herec Theodor svým sobeckým a nadřazeným chováním obtěžuje své okolí, uzavřený v iluzi vlastní privilegované důležitosti. Kotrmelce pana herce předvádí Bořivoj Vojan v podání Tomáše Töpfer, s Theodorem sdílí stejné atributy. Přijíždí do zapadlého města, kam byl studenty pozván, aby předal cenu na jejich nezávislém filmovém festivalu. Taxíkem přijíždí s neohleduplnými manýry, po odmítnutí zaplatit dostane od taxikáře ránu do žeber. Organizaci festivalu vládne chaos, čtveřice tvořící ústřední štáb válčí s rektorem a starostou v jedné osobě, těžce shání pro hvězdného hosta hotel a především zažívá milostné eskapády.

Právě milostné vztahy a nevěry tvoří opěrné body vyprávění. Své problémy a důležitost ventilující ředitel Míra chodí s dívkou aspirující na studium medicíny Šárkou, zároveň však rád zahýbá s ekonomkou Janou. Vojan je konfrontován opileckou novinářkou, s níž sdílí společnou minulost. Vztahový pletenec odehrávající se během jednoho dne má tvořit jádro humoru odvíjejícího se od trapnosti a situačního humoru. Stejně jako u všech předchozích filmů rýmařského cyklu, ani tady není jasné, co se tvůrci snaží sdělit. Chtějí problematizovat sexuální obtěžování žen stárnoucími seladony a především následnou psychickou újmu, kterou v sobě ženy několik let dusí.

Je patrná snaha o nahlížení problematiky nečernobílou optikou, jakkoli křečovitě tato skutečnost působí. Vojan je konfrontován s tím, že novinářce dříve způsobil bolest a ponížil ji, na stranu druhou je zde zcela bez ohledu na jeho sobecky nadřazené návyky v závěru vykreslen jako moudrý a trpící muž, který by si zasloužil odpuštění a vykoupení. Ke všem je zprvu bezohledný, evidentně má ale slabost pro mladé ženy, jelikož právě Šárka jej svou prezencí a charakterem podnítí k vlídnějšímu chování. Vše působí neorganicky, vykonstruovaně na sílu. Novinářka pak Vojana vydírá a hrozí mu, že pokud nebude pískat po jejím, vytáhne na něj dávnou špínu.

Samotná novinářská je vykreslena jako vyhaslá troska, jejímiž jedinými znaky jsou hořkost a alkoholismus. Mirek neumí udržet penis v kalhotech, Jana jako femme fatale blondýna touží po Mirkovi, Šárka po zjištění, že jí Mirek zahýbá, na truc flirtuje s Vojanem. Sledujeme tak kolotoč bezduchého figurkaření. Jistě, ohlodání postav na pouhé archetypy nemusí být v komedii problém. V momentě, kdy se ale tvůrci snaží o hlubší povahovou a charakterovou ambivalenci, se tento přístup zcela míjí s účinkem. A opět se dostáváme na začátek. Film vůbec neví, o čem chce vyprávět. Vytrácí se jakýkoli humor a zůstáváme s podivným patvarem, na němž není nic vtipného, ani chtěně dojemného.

Epstein s Vejdělkem dle jednoho z dřívějších rozhovorů nejraději kloubí humor a soucit. Na základě čeho by se v nás soucit měl ale brát? Jen díky tomu, že jinak objektivně zlý člověk kvůli (velmi banálně podané) konfrontaci s minulostí pomůže jakožto hlas moudrosti mladé slečně? Navíc ze zcela sobeckých důvodů, aby se cítil lépe? Nutno však přiznat, že vývoj Šárky relativně funguje. Na základě hektických událostí si uvědomí, že pokud chce být šťastná, musí městečko opustit a zaměřit se především na sebe. Samotná cesta k rozuzlení ale postrádá silnější citový zásah, právě kvůli roztříštěnosti a zaostřování na postradatelná epizodky, jež se marně snaží vykřesat jízlivý, satirický vulgární či hřejivý humor.

Kotrmelce pana herce jakožto jediný film z cyklu režíroval Tomáš Bařina. Stylisticky předvádí televizní a ničím nevybočující standard. Onen doplňující se balanc mezi hořkostí a komikou ale opět zcela absentuje, což už vychází ze samotné podstaty scénáře. Televizní film rozhodně není komedií, stejně jako jeho předchůdci. Pokud si přečtete marketingové rozhovory s tvůrci o jejich záměru, budete překvapeni, jak diametrálně odlišný je výsledný tvar. Jen těžko si však představit, že se za tím skrývá nějaký podvratný koncept. Provokaci nenalezneme. Jde o tuctově hašteřivou vyprávěnku, zcela zbavenou lidskosti a emocí. Vyprázdněná fabulace o dnešním světě a jeho lidech připomíná zcela irelevantní skanzen vyčpělé televizní zábavy, kde místa pro smích musíte skutečně usilovně hledat.

Hodnocení: 35 %

Režie: Tomáš Bařina

Scénář: Marek Epstein

Hrají: Tomáš Töpfer, Klára Melíšková, Iva Janžurová, Ema Klangová Businská, Zdeněk Piškula, Simona Lewandowska, Filip František Červenka, Pavel Kikinčuk, Patrik Böhm

Česká televizní premiéra: 4. května 2025

Stanice a platforma: Česká televize a iVysílání