Džihádista, který míří k mezinárodní legitimitě. Co znamená schůzka Trumpa s vůdcem Sýrie?

Zatímco se izraelský premiér Benjamin Netanjahu musí spokojit s pozicí pozorovatele, ve Washingtonu se objevují náznaky, že Trumpova politika vůči Blízkému východu začíná vykazovat odchylky od priorit izraelské pravice. Přestože USA nadále zůstávají hlavním spojencem Izraele, zejména v otázce vojenské podpory, současné kroky Trumpovy administrativy mohou znamenat, že americká strategie v regionu se již neshoduje s požadavky Jeruzaléma, píše The Conversation.

Zásadním bodem napětí je obnovení rozhovorů mezi USA a Íránem o jaderném programu. Trump, který během svého prvního mandátu dohodu z roku 2015 zrušil, nyní usiluje o uzavření nové dohody, čímž výrazně mění svůj předchozí kurz. Takový vývoj vyvolává v izraelské vládě silné obavy, protože Netanjahu dlouhodobě vystupuje proti jakékoli formě jaderného kompromisu s Teheránem. Izraelští představitelé proto s obavami sledují, zda Trump neoznámí dokonce podporu pro vznik samostatného palestinského státu, což by představovalo zásadní odklon od dřívější americké politiky.

Z oficiálního hlediska má mít cesta ekonomický charakter. Trump hodlá oznámit obchodní dohody v řádu desítek miliard dolarů, zahrnující nákupy amerických zbraní a investice arabských monarchií v USA. V zákulisí se rovněž mluví o možnosti vytvoření bezpečnostní aliance mezi Washingtonem a Rijádem a dokonce o daru v podobě luxusního katarského letounu Boeing 747 určeného jako nová „Air Force One“.

Izrael, který od roku 2020 rozvíjí vztahy s Emiráty a Bahrajnem díky tzv. Abrahámovým dohodám, původně očekával, že Trumpův návrat do úřadu bude pokračováním této trajektorie. Očekávaná normalizace vztahů se Saúdskou Arábií však může být nyní ohrožena právě kvůli změně postoje USA vůči Íránu.

Jednání v Rijádu se totiž odehrávají souběžně s intenzivními americko-íránskými rozhovory o omezení jaderného programu, které již proběhly ve čtyřech kolech. Navzdory přetrvávajícím rozdílům obě strany dávají najevo opatrný optimismus. Trump tak nejen ustupuje od své původní konfrontační linie, ale činí tak veřejně – což Netanjahua zjevně rozčiluje. V dubnu byl izraelský premiér předvolán do Bílého domu, kde mu Trump přímo oznámil, že USA pokračují v diplomatickém dialogu s Teheránem, čímž jej politicky ponížil.

Dalším bodem sporu je přístup ke konfliktu v Jemenu. Po útoku Húsiů na letiště v Tel Avivu 4. května, který vyřadil z provozu desítky letů, Izrael odpověděl tvrdým bombardováním jemenských cílů. Krátce poté ale Trump prohlásil, že USA již Húsiům útočit nebudou, protože údajně přijali jeho podmínky a zavázali se neblokovat americkou plavbu v Rudém moři. To, že se Izrael této dohody neúčastnil, a načasování Trumpova prohlášení těsně před cestou do Rijádu, naznačuje, že americký prezident se snaží zmírnit napětí v regionu – možná i kvůli nadějím na úspěch rozhovorů s Íránem.

Izraelský útok na jemenské přístavy, ke kterému došlo 11. května – tedy jen den před Trumpovým odletem do Zálivu – lze číst i jako varování nejen pro Húsiovce, ale i pro Teherán a Washington. Netanjahu tím dává najevo, že není připraven ustupovat, a že pokračující násilí může být jeho odpovědí na jakoukoli diplomatickou iniciativu, která by mu politicky nevyhovovala.

Netanjahu dlouhodobě čelí kritice, že prodlužuje válku v Gaze kvůli politickému přežití. Jeho krajně pravicová koalice otevřeně usiluje o trvalou okupaci Pásma Gazy i de facto anexi Západního břehu. Krach příměří s Hamásem letos v březnu údajně způsobil právě Netanjahu, který odmítl stáhnout izraelské jednotky z Gazy, čímž zmařil poslední fázi dohody.

Po neúspěchu jednání izraelská armáda začala připravovat novou ofenzivu, jejíž zahájení je naplánováno hned po Trumpově návratu z Blízkého východu. Izraelská vláda zároveň signalizuje, že záchrana izraelských rukojmí už není prioritou, což jen potvrzuje, že deeskalace není její cílem.

Trump se mezitím netají znepokojením nad humanitární krizí v Gaze i osudem zadržených Izraelců s americkým občanstvím. Kromě nedávného propuštění Edana Alexandera se USA zapojily i do přímých vyjednávání s Hamásem – bez konzultace s izraelskou vládou. To představuje další bod sváru a naznačuje, že Washington hledá vlastní cestu k regionální stabilitě, která nebere ohled na Netanjahuovy politické kalkulace.

Motivací Trumpovy politiky může být i ekonomická. Cílem je zajistit příliv investic z bohatých států Zálivu do americké ekonomiky, což by mu mohlo pomoci jak na domácí scéně, tak osobně. Stabilní Blízký východ je pro tyto obchody klíčový, a proto Trump zřejmě usiluje o uklidnění napětí s Íránem i v Gaze – bez ohledu na to, co si o tom myslí Netanjahu.

Ačkoli dohoda s Teheránem je zatím v nedohlednu a Trump je známý svou nepředvídatelností, jeho současné kroky naznačují, že americká zahraniční politika se čím dál více vzdaluje od izraelské linie. V Rijádu se tak může odehrát zlomový okamžik, kdy zájmy dvou tradičních spojenců začnou sledovat odlišné cesty.