Před sedmdesáti lety, 14. května 1955, zástupci osmi evropských zemí ovládaných komunisty uzavřeli pod sovětskou taktovkou Smlouvu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci. Pro nově založenou vojensko-politickou alianci se podle místa podpisu vžil název Varšavská smlouva. V dobové propagandě byla prezentována jako organizace chránící „mír a socialismus“ a protipól západního NATO. V praxi se na více než tři desetiletí stala jedním z důležitých nástrojů Moskvy pro ovlivňování zahraniční a bezpečnostní politiky ostatní členských zemí.
Rovnost členských zemí multilaterálních vojensko-politických aliancí bývá iluzorní. Politické proklamace a propagandistické výklady tvrdící opak jsou typicky vedeny snahou posílit legitimitu těchto vazeb. Historická zkušenost naopak přesvědčivě ukazuje, že silnější mocnost – obzvláště jde-li o supervelmoc – se v nějaké míře pokouší prostřednictvím aliance uplatňovat své partikulární zájmy, které nikdy nebudou stoprocentně shodné se zájmy menších spojenců. Typicky jde o případy, kdy aliance země, jejichž vojenská, hospodářská a politická síla se podstatně liší.
Přesto mají vojensko-politické aliance v tomto ohledu různý charakter. Úroveň, a především způsob uplatňování dominance nebo eufemisticky řečeno vůdčí role jejich hlavní mocnosti se liší. Jde přitom o zásadní faktor soudržnosti a životaschopnosti spojenectví, pochopitelně není-li menším zemím oktrojováno a následně udržováno silou.
Varšavská smlouva byla názorným příkladem aliance, kde hlavní mocnost, Sovětský svaz, jednal téměř po celou dobu její existence jako hegemon. S určitým taktem a alespoň iluzorním respektem začal vůči „spojencům“ vystupovat až postupem času, v 70. letech. I tak v případě potřeby ignoroval oficiální i neformální pravidla spolupráce. Výsledek byl jednoznačný – nekomunisticky smýšlející část veřejnosti v menších členských zemích v něm neviděla skutečného partnera, ochránce a pomyslného „staršího bratra“, do něhož se Moskva stylizovala.
Je proto příznačné, že během velkých krizí v členských státech – v roce 1956 v Maďarsku, o 12 let později v Československu a následně na počátku 80. let v Polsku – zaznívala v nějaké formě kritika účasti ve Varšavské smlouvě nebo jejího fungování. Organizace byla mnohými tamními obyvateli, ale i menší částí vládnoucích politiků a důstojníků vnímána jako symbol vazalského postavení vůči Sovětskému svazu.
Naplno se to ukázalo po kolapsu komunistické moci v členských státech. Ilustruje to například průzkum z jara 1990, podle kterého Varšavské smlouvě nedůvěřovalo 72 % československé populace, přičemž 46 % se klonilo k rychlému ukončení členství. Nová nekomunistická politická reprezentace následně postupovala v těchto intencích.
Skutečnost, že Varšavská smlouva přežila pád diktatur ve většině svých členských zemí přibližně o pouhých 20 měsíců je důkazem, jak nízká byla legitimita tohoto spojenectví na sklonku studené války. Nic na tom nezměnila skutečnost, že sovětský reformní vůdce Michail Gorbačov se od poloviny 80. let snažil alianci vnitřně proměnit a posléze transformovat po vzoru NATO. Noví vládci v členských zemích i velká část tamní společnosti vycházeli z negativní historické zkušenosti a ideologické perspektivy.
Pro tyto aktéry byla Varšavská nejen nástrojem, který Moskvě umožňoval usměrňovat zahraniční a bezpečnostní politiku členských zemí. Pojímali ji jako alianci vnucenou, nikoliv založenou na dobrovolném principu, jejímž primárním cílem není obrana členů před vnějším vojenským útokem, ale slovy polského diplomata Jerzyho Nowaka prosazování „imperiální vůle“ Moskvy.
Z historického hlediska je nutné přiznat, že nezanedbatelná část vládnoucích komunistických elit v členských státech Varšavskou smlouvu po většinu její existence vnímala odlišně. Jejich pocit ohrožení ze strany „německého revanšismu“ či západního „imperialismu“ byl autentický, na alianci s Moskvou proto nahlížely jako na skutečnou a přirozenou bezpečnostní garanci. V tomto směru se jim však nepodařilo nastolit široký společenský konsenzus, přičemž sovětský styl uplatňování vlastní dominance v alianci tyto snahy dále komplikoval.
Rychlý zánik Varšavské smlouvy na začátku 90. let přitom rozhodně neodrážel obecné odmítání samotné myšlenky zajišťování vnější bezpečnosti prostřednictvím širších multilaterálních vojensko-politických aliancí. Naopak, hlavní zastánci rozpuštění Varšavské smlouvy, tedy tehdejší představitelé formující se Visegrádské skupiny, věřili, že v Evropě bude po skončení studené války nastolen nový systém kolektivní bezpečnosti, který bude mimo jiné respektovat suverenitu svých členů.
Neutralita byla visegrádskými politiky s ohledem na historické zkušenosti ve středoevropském regionu považována za nebezpečný koncept. I z toho důvodu se ve chvíli, kdy jejich apely k nastolení celoevropského bezpečnostního mechanismu nepadly na úrodnou půdu, stalo jedním z jejich hlavních zahraničněpolitických cílů přesvědčit Západ k rozšíření NATO. Atraktivita členství v této alianci pak nevypovídala jen o síle jejích bezpečnostních garancí, ale také o povaze jejích vnitřních mechanismů.
Autor je historik.
Související
Válku na Ukrajině lze vyřešit, ale ne rychle. Důkazem je příběh Německa po první světové válce
Babiše čekají nelehké čtyři roky. Česko se musí připravit na krušné časy
komentář , Varšavská smlouva , historie , Sovětský svaz , komunisté , Komunismus
Aktuálně se děje
před 1 hodinou
Politico: Nová Babišova vláda vyvolává v Evropě obavy. Ukrajině kvůli ní hrozí problémy
před 2 hodinami
Vylepšuje zbraně a útočí i na civilisty. Z Británie přichází naléhavá série varování před Putinem
před 3 hodinami
Muslim zastavil střelce v Sydney. Jeho statečnost ocenil celý svět, poklonu mu složil i Trump
před 4 hodinami
V Berlíně se sešli evropští lídři se Zelenským. Dorazil i Trumpův vyjednávací tým
před 5 hodinami
Schillerová vrátí EET. Macinka s Lipavským jednal o Češích vězněných v zahraničí
Aktualizováno před 5 hodinami
Nepotřebujeme sto dnů hájení, budeme vládou všech občanů, prohlásil Babiš
před 6 hodinami
Mluvčí Babišovy vlády bude bývalá televizní rosnička
před 6 hodinami
Ministři přebírají své resorty. Schillerová chce na ministerstvu financí audit
Aktualizováno před 7 hodinami
Na Ministerstvu životního prostředí zasahuje policie. Na budovu vylezli aktivisté
před 7 hodinami
Obětí teroristického útoku v Austrálii je i přítelkyně Čaputové
Aktualizováno před 8 hodinami
OBRAZEM: Česko má novou vládu ANO, Motoristů a SPD
před 8 hodinami
Fiala předal Babišovi klíč od korunovačních klenotů, místo dopisu dostal osmdesátistránkový dokument
před 9 hodinami
Velká nevýhoda pro členy vlády za SPD a Motoristy. Jen aklimatizovat se na ministerstvu trvá téměř rok, říká politolog
před 10 hodinami
Režiséra Reinera a jeho manželku zavraždili. Podezřelým má být syn
před 10 hodinami
Otec a syn při útoku zabili 15 lidí. Austrálie zavede přísnější zákony o zbraních
před 12 hodinami
Inverzní charakter počasí přinesou i další dny, vyplývá z předpovědi
včera
Karel III. a Camilla ukázali na fotku z Říma. Vánoční pohlednice vznikla i letos
včera
Hledání nového trenéra národního týmu se komplikuje. FAČR dala Slavia s Trpišovským košem
včera
Důchody v příštím roce. Úřad shrnul, co bude od ledna jinak
včera
Turka se jmenování vlády netýká, podstoupí zákrok v nemocnici
Poslanec Filip Turek, který je podle Motoristů i nadále kandidátem na ministra, se v pondělí, kdy budou jmenováni ostatní členové vlády premiéra Andreje Babiše (ANO), podrobí menšímu zákroku. V diskuzním pořadu Partie to uvedl jeho stranický kolega Matěj Gregor (Motoristé).
Zdroj: Jan Hrabě