KOMENTÁŘ | "Ani o píď na východ." Slova o budoucnosti NATO po 35 letech pohledem historika

Pro lepší představu je nutné začít kontextem, ve kterém citovaná slova zazněla. Baker přicestoval do Moskvy s tehdejším západoněmeckým kancléřem Helmutem Kohlem. Jádro jejich dvoudenních jednání s nejvyššími sovětskými představiteli tvořila perspektiva sjednocení od druhé světové války rozděleného Německa. Otevřela se díky kolapsu komunistické moci ve východoněmeckém státu. Ten navzdory dramatickým vnitropolitickým změnám probíhajícím od sklonku podzimu 1989 byl nadále členem organizace Varšavské smlouvy, studenoválečné východní protiváhy NATO. Na území Německé demokratické republiky (NDR), jak se tento útvar oficiálně nazýval, také zůstávalo přes 360 tisíc sovětských vojáků. 

Před německými politiky a především politiky vítězných mocností druhé světové války, které při absenci mírové smlouvy rozdělené Německo oficiálně stále kontrolovaly, stála klíčová otázka: jaký bude vojensko-politický status případného sjednoceného státu? Jelikož Západní Německo bylo nejen členem NATO, ale na jeho území se rovněž nacházeli zahraniční vojáci, v čele s americkým kontingentem, přinejmenším na papíře se nabízelo hned několik řešení. 

Kohl i americká administrativa prezidenta George Bushe měli v tomto směru jasno. Jednoznačně prosazovali, aby sjednocené Německo zůstalo v NATO a na svém území nadále hostilo americké vojenské jednotky. Takový scénář v praxi znamenal, že Sovětský svaz přijde o důležitého spojence ve střední Evropě a důležité vojenské předmostí pro případnou novou velkou válku v Evropě, se kterou se v předchozích čtyřech dekádách – byť s různou intenzitou – počítalo jako se zcela reálnou možností.  

Moskva dávala počátkem roku 1990 zřetelně najevo, že západní představy pro ni nejsou přijatelné. Západní politici tedy čelili výzvě, jak přimět Gorbačova ke změně postoje a získat jeho souhlas se sjednocením Německa dle svých představ. Rozsáhlá vojenská přítomnost v NDR totiž Kremlu alespoň potenciálně poskytovala nástroj, jak jejich záměry blokovat nebo alespoň brzdit. 

Jedním z argumentů, kterým západní představitelé na své sovětské protějšky apelovali, byla nutnost udržet sjednocené Německo "pod kontrolou" vzhledem k neblahé dějinné zkušenosti dvou světových válek. Mezinárodně neukotvený, silný jednotný německý stát ostatně budil obavy nejen v Moskvě, ale například i v Londýně, Paříži a dalších evropských metropolích. Kontrolu mělo v západních představách poskytnout právě členství v NATO a setrvání aliančních vojsk.  

Zmíněné moskevské jednání Bakera s Gorbačovem se tedy primárně netýkalo celkového bezpečnostního uspořádání v Evropě po konci studené války, ale především podmínek německého sjednocení. Konkrétně rozhovor z 9. února 1990 se vázal k území dožívající NDR, nikoliv dalších zemí někdejšího východního bloku. Ty byly v této době stále členy Varšavské smlouvy, a třebaže zde již moc držely převážně nekomunistické vlády, její existenci zatím nikdo otevřeně příliš nezpochybňoval. 

Je zaznamenáno, že Gorbačov v reakci na Bakerovu otázku zopakoval sovětské stanovisko, že rozšíření "zóny NATO" není přijatelné. Americký ministr promptně ujistil, že "s tímto souhlasí". Ačkoliv z kontextu rozhovoru můžeme předpokládat, že oba měli na mysli východoněmecké teritorium, malá konkrétnost zmíněných replik měla za následek, že jejich interpretace se začala s odstupem času různit. Jasnější představu o tom, jak byl rozhovor jeho účastníky ve své době chápán, nám však umožňuje pohled na následující vývoj. 

Moskva se snažila zamezit rozšíření NATO jinak 

Argument, že Baker 9. února výměnou za německé sjednocení přislíbil budoucí nerozšiřování NATO o nové členy a Gorbačov jeho slova takto chápal a následně z nich vycházel, má z pohledu historika celou řadu trhlin. Tou hlavní je skutečnost, že v následujících měsících a letech se s obsahem moskevského rozhovoru klíčoví aktéři na obou stranách nezaštiťovali v důvěrných ani veřejných jednáních a neoperovali s ním v interních rozhodovacích procesech. 

Baker svá slova už nikdy nezopakoval. Patrně tomu tak bylo i z důvodu, že neodrážela ujasněnou pozici Bushovy administrativy. Její část, včetně samotného prezidenta, chtěla za sovětský souhlas se sjednocením Německa a jeho členství v NATO nabídnout co možná nejmenší ústupky. Dostupné dokumenty z jara 1990 odhalují, že pokud by se Gorbačov k výroku vrátil, šéf Bílého domu hodlal upřesnit, že "ani o píď na východ" se skutečně vztahuje jen k rozvoji alianční vojenské infrastruktury na území bývalé NDR. V době, kdy působil v aktivní politice, tak ovšem sovětský prezident nikdy neučinil. Výsledná dohoda o sjednocení Německa koneckonců žádné záruky nerozšiřování NATO neobsahovala. 

Ještě podstatnější je to, že Bakerova slova nikterak nerezonovala na západní ani sovětské straně v souvislosti s prvotními úvahami, zda se NATO nakonec nerozšíří alespoň o vybrané členy hroutící se Varšavské smlouvy. Bushova administrativa se touto otázkou začala vážněji zabývat na podzim 1990. V diskuzi – jejíž výsledek ovšem nebyl zdaleka jasný –, zda je na místě zemím bývalého východního bloku signalizovat, že aliance je ochotná přijmout je v budoucnu za členy, nikdy nezazněl argument, že Spojené státy slíbily Sovětskému svazu NATO nerozšířit, a tak bude nutné zdůvodnit, proč dochází ke změně. Žádný americký dokument, který by toto zmiňoval, se (alespoň doposud) nepodařilo objevit. 

O budoucí podobě vztahů mezi NATO a zeměmi bývalé Varšavské smlouvy neměla Bushova administrativa jasnou představu ani v době zániku Sovětského svazu. Zcela zjevně si však nechtěla jakkoliv svazovat ruce. To neodhaluje pouze interní dokumentace, ale i veřejná prohlášení jejích vrcholných představitelů. Sám Bush ostatně již na tiskové konferenci před aliančním summitem v Londýně v létě 1990 budoucí členství post-socialistických států nevyloučil, byť jej označil za předčasnou otázku. Není těžké si představit, jak hlasitě by vrcholní sovětští představitelé protestovali, pokud by měli za to, že o pár měsíců dříve dostali od Američanů slib, že k rozšíření NATO nedojde. Neučinili tak. 

Sovětský postup je pro celou otázku mimořádně důležitý. Od podzimu 1990 začalo být Moskvě jasné, že Varšavská smlouva spěje k nezadržitelnému zániku. Sovětské tajné služby souběžně s tím začaly hlásit, že její členské státy – především Československo, Maďarsko a Polsko – si za svůj nový zahraničněpolitický cíl vytýčily vstup do NATO. Sovětská diplomacie se tomu snažila bránit. Není ale znám jediný případ, kdy odkazovala na únorové jednání Bakera s Gorbačovem. Naopak, snažila se hledat jiné cesty, jak rozšíření svého studenoválečného nepřítele zamezit. Nejvýraznější z nich představoval pokus prosadit do nových bilaterálních smluv se státy zaniklé Varšavské smlouvy takzvané bezpečnostní klausule. Zakazovaly mimo jiné členství v aliancích, které jeden ze signatářů vyhodnotí jako "nepřátelské". Zjevně se vztahovaly především na NATO. Jednání byla obtížná a ze sovětského pohledu nakonec neúspěšná. 

Zrození mýtu 

Tvrzení, že rozšíření NATO o státy bývalého východního bloku jde proti meritu dohod o sjednocení Německa, se začalo ozývat z Moskvy se značnou časovou prodlevou, v roce 1993. Trvalo dalších několik let, než nabylo na síle. Dělo se tak ve chvíli, kdy Rusko zoufale hledalo nástroj, kterým by zastavilo blížící se rozšíření západního bezpečnostního systému. Do značné míry to odráželo dramatickou ztrátu schopnosti Moskvy účinně promlouvat do zásadních otázek mezinárodní politiky.  

Dodejme, že ruská strana nikdy nepředložila žádný důkaz pro své tvrzení. Nekonsistentní byli v tomto směru i přímí sovětští účastníci jednání o německém sjednocení v čele s Gorbačovem a ministrem zahraničí Eduardem Ševardnadzem. Ostatně důvod, proč na něj přistoupili, byť bylo realizováno za západních podmínek, nespočíval ve slovech "ani o píď na východ". Hlavní roli sehrály ekonomické kalkuly a absence skutečně účinných pák, jak mu zamezit. 

Slova o nerozšiřování NATO mimo německé území dál na východ v roce 1990 přitom z úst některých západních politiků skutečně zaznívala. Jednalo se především o veřejně prezentované apely západoněmeckého ministra zahraničí Hanse-Dietricha Genschera, který na rozdíl od Bakera mluvil explicitně o zemích bývalého východního bloku. Ačkoliv šlo především o vyjádření osobního názoru (se kterým zjevně nesouhlasil ani Genscherův ministerský předseda Kohl), mohlo v Moskvě posílit dojem, že Západ bude ve vztahu k sovětským bezpečnostním zájmům vystupovat zdrženlivěji a s větším respektem, než následně odpovídalo skutečnosti. Patrně i na základě tohoto dojmu Gorbačov nepožadoval žádné závazné garance ohledně post-studenoválečného uspořádání v Evropě. Genscherovy výroky paradoxně zůstávají ve stínu Bakerovy poměrně vágní repliky.   

Optikou historika, který dnes může studovat rozsáhlou dobovou dokumentaci, nelze rozhovor z 9. února 1990 interpretovat tak, že Baker slíbil nerozšířit NATO o země bývalého východního bloku a Gorbačov následně považoval tento slib za platný. Nabízí se však jiná otázka: jak by klíčoví západní činitelé reagovali, pokud by si Gorbačov o takové garance řekl a podmínil jimi německé sjednocení a sovětskou spolupráci na formování post-studenoválečného mezinárodní řádu? Vzhledem k tehdejší jednoznačně zdokumentované snaze západních mocností nevnášet do vztahů s Moskvou zbytečné napětí, se kloním k názoru, že z pohledu zájmu post-socialistických států – včetně naší země – začlenit se do západních bezpečnostních struktur, by výsledek nebyl příliš pozitivní. 

Autor je historik.