KOMENTÁŘ | Kudrnův ÚSTR: Nákladné soudy, odborná ostrakizace, matení veřejnosti

Bližší popis jednotlivých kauz, které dvouleté působení současného vedení ÚSTR provázely, by připomínal bizarní telenovelu. To samé lze ostatně do jisté míry říci o celé šestnáctileté historii této instituce. Veřejnosti, která se sotva může orientovat ve spletitém labyrintu vztahů klíčových protagonistů bojů o ústav (kdy osobní konflikty a finanční zájmy bývají nezřídka rámovány jako zásadový spor o výklad našich moderních dějin), proto stojí za to připomenout jen hlavní momenty uplynulých čtyřiadvaceti měsíců.

Kudrnu do ředitelského křesla doprovodila jeho plagiátorská kauza. Na protest proti jejímu ignorování jednomyslně rezignovala vědecká ráda ústavu, včetně renomovaného harvardského historika studené války Marka Kramera. Kudrnovy následné výroky a kroky, především ve vztahu k redakčním radám dvou ústavem vydávaných oborových časopisů, vyvolaly odmítavé reakce stovek představitelů odborné komunity. Ochota dalších tuzemských i zahraničních akademických pracovišť institucionálně spolupracovat s ÚSTR razantně poklesla, třebaže se Kudrna a jeho náměstek Kamil Nedvědický snaží přesvědčit veřejnost a politiky o opaku.

Ještě dramatičtější důsledky měl postup nového vedení pro vnitřní fungování ústavu. Tandem Kudrna-Nedvědický vyvolal personální zemětřesení, jehož epicentrum se postupně přesouvalo od administrativních pozic k odborným pracovníkům. Část jich odešla dobrovolně, jelikož nechtěla snášet direktivní a na hraně pracovního práva balancující způsob řízení instituce. Jiní byli propuštěni, někteří z nich dle pravomocného rozhodnutí soudu nezákonně. Tyto odchody dále prohloubily propast mezi odbornou komunitou a vedením ÚSTR. Proti výpovědi pro francouzskou historičku Muriel Blaive se koneckonců ohradil i jeden z veřejně nejznámějších historiků současnosti Timothy Snyder.

Navzdory nezanedbatelně oslabenému výzkumnému týmu Kudrna při různých příležitostech hlasitě prohlašuje, že pod jeho vedením začal ÚSTR „konečně“ produkovat zásadní historické práce. Jde o matení veřejnosti. Všech devět knižních monografií, které v posledních dvou letech pod hlavičkou ústavy vyšly, představuje výsledek dlouhodobého výzkumu zahájeného dávno před Kudrnovým nástupem do čela instituce, případně se jedná o překlady zahraničních děl. Na tom, že ÚSTR letos vydal v mnohém přelomovou knihu Jakuba Šloufa Takový socialismus tady nechceme, která na pozadí analýzy dělnických stávek v 50. a 60. letech výrazně rozšiřuje naše znalosti o možnostech a limitech prosazování specifických zájmů konkrétních společenských segmentů v předlistopadové diktatuře, nenese Ladislav Kudrna prakticky žádný podíl. Výzkum byl totiž financován Grantovou agenturou České republiky a probíhal od roku 2019.

Nejde o jedinou otázku, v níž se Kudrna dopouští zavádějících či zcela lživých prohlášení. Jeho snaha přesvědčit veřejnost o tom, že část tuzemských „revizionistických“, případně „neomarxistických“ historiků se snaží překroutit minulost s cílem rehabilitovat předlistopadovou diktaturu, vyvrcholila kampaní proti pracovníkům vzdělávacího oddělení ÚSTR. Podporován spřízněnými novináři a aktivisty Kudrna pomocí manipulativních výroků a z kontextu vytržených citací dehonestoval své podřízené coby skryté stoupence komunismu. Stejnou strategii používal i proti dalším kolegům z oboru. Po nějaké době začala být vůči jeho slovům ostražitější i média. Kudrnovu kredibilitu zpochybnil například moderátor ČRo Jan Bumba, který upozornil na jeho pokus vkládat do úst ředitelce Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd Adéle Gjuričové obdivná slova na adresu diktatury KSČ.

Nic z výše uvedeného zjevně příliš neznepokojuje dozorčí Radu ÚSTR, ani politiky, kteří volí její členy. Bude však zajímavé sledovat, jak se postaví k sérii soudních sporů, do níž Kudrna s Nedvědickým ústav zavlekli. Zmíněné útoky na vzdělávací oddělení totiž neskončily pouze odchodem jeho pracovníků a ukončením dlouholetých, poměrně oceňovaných didaktických projektů. Ředitel a jeho náměstek zažalovali 19 svých někdejších podřízených pro poškození dobrého jména. Učinili tak jako soukromé osoby a u soudu neuspěli. Museli zaplatit rozsáhlé soudní výlohy v řádech statisíců. Zdroje z ústavu mluví o důvodném podezření, že Kudrna s Nedvědickým si následně víceméně analogickou sumu vyplatili v prémiích z rozpočtu ústavu; zbytku zaměstnanců příznačně odměny odepřeli s argumentem nedostatku financí. Výši těchto prémií ÚSTR odmítl zveřejnit, ačkoliv k tomu byl vyzván na základě zákona o svobodném přístupu k informacím 106/1999 Sb.

Nejde přitom o jediný soudní spor, který ÚSTR či jeho vedoucí představitelé v posledních měsících prohráli. Tendence vykládat pracovní právo velmi svérázným způsobem, v níž vyniká především náměstek Nedvědický, měla za následek žaloby týkající se neoprávněných výpovědí a neodůvodněného krácení platů. Pravomocné rozsudky, které dosud padly, vyzněly v neprospěch ústavu a stojí jej nemalé peníze. Je navíc pravděpodobné, že podobným soudním tahanicím není konec. ÚSTR totiž chystá další vlnu propouštění. Výpověď mají příznačně dostat vedoucí odboráři, kteří se proti ohýbání zákoníku práce současným vedením aktivně vymezovali.

Stávající vedení v uplynulých dvou letech ÚSTR nikterak odborně nepozvedlo. Naopak jej ostrakizovalo v rámci odborné komunity a oslabilo jeho výzkumný a vzdělávací potenciál. Rada ÚSTR, která krátce po Kudrnově jmenování ředitelem začala příznačně jednat neveřejně, ani většina politické reprezentace to zjevně nepovažuje za problém. Od instituce příliš nečekají, Česká republika navíc čelí mnohem závažnějším výzvám, než jsou nekončící třenice v relativně malém a kontroverzním ústavu. V době všudypřítomné úsporné rétoriky je ovšem s podivem, že politici tolerují v čele jedné ze státních rozpočtových kapitol osoby pravidelně jednající za hranou platné legislativy. Výsledkem jsou nákladné soudní spory, které vysávají z veřejných zdrojů cenné prostředky.

Autor je historik, v letech 2015-2023 byl odborným pracovníkem ÚSTR.