KOMENTÁŘ | Fialu a Babiše je třeba nahradit. Česku už nemají co nabídnout

Koalice Spolu si za poslední tři roky vládnutí vysloužila nemalou dávku kritiky. Nejčastěji jí byla vytýkána nedostatečná komunikace – oblast, kterou Fialův kabinet nezvládal, a premiér sám kvůli tomu místy působil jako méně přesvědčivý lídr než například Andrej Babiš.

Petr Fiala přišel do politiky z akademického prostředí. Disponuje mimořádně hlubokým přehledem o reáliích Evropské unie i české politické scény a studenti politologie jeho práce často studují jako povinnou literaturu. Spolu s dalšími odborníky z Masarykovy univerzity se podílel na tvorbě klíčových děl, která zásadně ovlivnila obory politologie, mezinárodních vztahů i evropských studií.

Není fér tvrdit, že Fiala jako lídr „nestál za nic“. Ve skutečnosti učinil řadu důležitých kroků – jako jeden z prvních evropských státníků navštívil Ukrajinu krátce po ruské invazi. Jak s oblibou říkává, „vyslalo to jasný signál“ – evropským spojencům, bránícím se Ukrajincům, i samotnému Rusku. Česká republika tehdy zaujala klíčové místo v mezinárodním dění, a od té doby její význam v očích světa vůbec neklesl.

Jenže doba se mění – a s ní i geopolitická realita, domácí politická situace i ekonomika. Současný svět je nemilosrdný a Česká republika by v čele možná potřebovala spíše jestřába než profesora. Čelíme nejen hrozbě z Moskvy, ale i nejistotě ve vztazích se Spojenými státy, kde se k moci znovu dostal Donald Trump a zpochybňuje dlouhodobé spojenecké závazky Washingtonu vůči Evropě. V takové situaci se může zrodit zcela nové, zřejmě ad hoc bezpečnostní uskupení – založené především na evropské spolupráci a podpoře ze strany Kanady.

Nabízí se otázka, zda Česká republika nepotřebuje zcela nového lídra. Nejde přitom o prezidenta Petra Pavla – ten svou roli zastává s rozvahou a v souladu s národními, zejména bezpečnostními zájmy. V sázce je post předsedy vlády – tedy skutečně nejmocnější funkce v zemi.

Jména jako Fiala a Babiš dominují politické scéně už léta. Ačkoli oba zemi provedli složitými obdobími, jejich čas se možná naplnil. V kontextu budoucích výzev se zdá, že jejich „životopisy“ postrádají klíčovou zkušenost – schopnost vést v novém světovém pořádku, který bude mnohem tvrdší, méně předvídatelný a podstatně nebezpečnější.

Kdo by tím novým lídrem měl být? Těžká otázka, na kterou zatím nikdo neumí dát jasnou odpověď. Žádné konkrétní jméno momentálně nevyčnívá natolik, aby si řeklo o pozornost celé země. A přitom je zjevné, že bychom ho brzy potřebovali – někoho, kdo chápe, že svět se změnil, a že dnes už nejde jen o vnitropolitické šarvátky, ale o to, kam jako země patříme a jak si uchránit vlastní bezpečí.

I když jasný favorit chybí, pár jmen se přece jen nabízí. Třeba ministr zahraničí Jan Lipavský – mladší, ale čitelný, s jasným postojem vůči Rusku a srozumitelným směřováním na Západ. Nebo předseda Senátu Miloš Vystrčil, který sice není žádný showman, ale když bylo potřeba udělat odvážné gesto, třeba v případě Tchaj-wanu, nezaváhal. A pak Vít Rakušan, který je sice momentálně pod tlakem, ale pokud jde o bezpečnost, dezinformace a odolnost státu, patří mezi ty, kteří se nebojí říkat věci naplno.

Vedle nich ale stojí i lidé, kteří možná nepůsobí tak uhlazeně, ale zato působí opravdově. Třeba Pavel Fischer – senátor, diplomat, člověk s hlubokou zkušeností z okolí Václava Havla. Umí mluvit přímo, bez zbytečného patosu, a jeho postoje vůči Rusku i orientace na Západ jsou dlouhodobě jasné.

Podobně Pavel Žáček z ODS. Historik, který se roky věnuje bezpečnostním otázkám a boji proti proruským vlivům. Není to člověk do billboardů, ale má pevný postoj a v krizových tématech mluví věcně a bez zbytečného mlžení.

A pak tu máme úplně jiný kalibr – Pavla Novotného. Starosta, který vzbuzuje emoce, ale nikdo mu nemůže upřít odvahu, tah na branku a totální odpor vůči čemukoli, co zavání diktátem z Moskvy. Je to prostě hlas, který se nedá přeslechnout – a to je někdy víc než stokrát opakovaná diplomacie.

Dalším, kdo stojí za zmínku, je europoslanec Tomáš Zdechovský. Mluví natvrdo, občas až ostře, ale není pochyb o tom, kde stojí. Bezpečnost, migrace, obrana Západu – to jsou jeho hlavní témata, a pro řadu lidí představuje hlas, kterému věří víc než „těm nahoře“.

A nakonec i člověk mimo politiku – Šimon Pánek. Dlouholetý šéf Člověka v tísni, muž, který pomáhal v krizových zónách světa, ještě než to bylo v módě. Umí jednat v terénu, rozhodovat pod tlakem a jeho hodnoty jsou srozumitelné a pevné. Kdyby někdy do politiky vstoupil, měl by hned od začátku slušný náskok.

Možná právě teď přichází čas, kdy lidé přestanou hledat ideální vizáž a začnou se víc dívat na charakter. Na to, kdo něco vydrží, ví, co chce, a přitom neztratil kontakt s obyčejným životem. Protože v dnešním světě, jaký se kolem nás rýsuje, už nestačí být jen uhlazený řečník v dobře padnoucím saku.