ROZHOVOR | Trump Rusům ustupuje, Putin nemá zájem polevit. Na Evropu může zaútočit dřív než porazí Ukrajinu, varuje Svoboda

Ustupují podle vás Spojené státy až příliš na to, jakou mocí reálně vládnou? Přece jen Trumpova administrativa mohla ještě zesílit tlak na Rusko, aby si v rámci mírového procesu tolik „nevyskakovalo“, přesto jsme se nedávno dívali na podmínky, u nichž panuje velké podezření, že pocházely výhradně z pera Kremlu.

Ministr zahraničí Marco Rubio dal sice v polovině listopadu na vědomí, že USA zavedením sankcí proti Lukoilu a Rosněfti v zásadě vyčerpaly své možnosti tlaku na Rusko, avšak pravda je taková, že Američané zejména „nevyčerpali“ svůj sklon soustavně v rozhodujících momentech demonstrovat neochotu komplikovat Putinovi život.

To se projevilo o měsíc dříve, když Putin na doporučení Stevea Witkoffa, které k němu doputovalo přes jeho poradce Sergeje Ušakova, zvedl sluchátko a promluvil s Trumpem schválně předtím, než se Zelenskyj objevil v Bílém domě. Taktak už slíbených Tomahawků se Zelenskyj v důsledku toho nedočkal. Trump čekal, že Rusové jeho rozhodnutí ocení zastavením palby, v čemž se zklamal.

Proto přistoupil neochotně k dosud nejzazším sankčním krokům. Pokud poukazujete na nevyužitý americký potenciál k zastavení války, pak neztrácejte ze zřetele, že rozhodující zde není Trumpovo „mohu“, nýbrž „chci“. Co chce Trump? Narychlo spíchnutou dohodou o klidu zbraní, jež by „zastavila zabíjení“, jak on opakuje. Za touto místnou, byť bezelstně působící tužbou vězí jeho přízemní motiv získat Nobelovu cenu míru a doma politicky zabodovat. A Trump, vedený ke všemu obdivem k diktátorům, pokládá stále za snazší dosáhnout toho macešským přístupem k Ukrajině než tím tvrdým k Rusku.

Byli Witkoff, respektive Trumpův zeť Jared Kushner, schopni s Rusy cokoli dojednat, když vezmeme v potaz, že jde původem o realitní magnáty, ne diplomaty? Jak mohou takoví lidé rozhodovat o osudu desítek milionů lidí na Ukrajině?

Výběr těchto lidí svědčí o nevážnosti, s jakou Trump zachází se zásadními otázkami světové diplomacie, byť v jednom musím být spravedlivý: oč lépe si počínal Zelenskyj, když do Ameriky poslal krátce před jeho vynuceným pádem zkompromitovaného Andrije Jermaka, a nyní znovu letí do USA z jeho pověření jednat Rustem Umerov, rovněž namočený do korupčních procesů na ministerstvu obrany, které donedávna vedl?

Witkoffova postava tu nenechává na pochybách, že Trump uplatnil při svém výběru kritérium loajality a byznysového spříznění, protože ten člověk byl letos v Rusku už pošesté, a pokaždé se shodným výsledkem. Kushner ovšem u některých komentátorů vyvolává dojem, jako by americkému prezidentu přece jen ležel úspěch jednání v Moskvě na srdci: Trumpův zeť se zasadil o jeho první volební kampaň a úspěšné Abrahámovské dohody, které před pěti lety uvolnily cestu normalizaci vztahů mezi Izraelem a řadou blízkovýchodních zemí. Co se nyní odehrávalo v Moskvě, ještě nevíme, a uniká to dosud i Zelenskému. Doufejme, že tam Kushner nenavrhl Ukrajince vysídlit tak, jak by rád učinil s obyvatelstvem Gazy.

Co vlastně teď může ukrajinské vedení dělat? Tak trochu se zdá, že se USA a Rusko jednou dohodnou, jak to bude, a Zelenskému a spol. nezbyde nic jiného než požadavky přijmout – jinak budou čelit nejen ruskému, ale i americkému hněvu.

Podobné uvažování by mělo zohlednit dynamiku americko-ruských, ale i americko-ukrajinských vztahů. Amerika Trumpovou vinou ztrácí prestiž a na ukrajinském přežití se podílí stále menší měrou. Po dobíhajících zbrojních dodávkách Bidenovy administrativy zbraně pro Ukrajinu prodává Evropě. Dokáže Ukrajince poškodit odepřením sdílení zpravodajských informací, jak to předvedla už počátkem března po rozmíšce v Oválné pracovně, ale diktovat nemůže.

Trumpovi schází odvaha postavit se rovnou po bok ruské moci, která si osedlala situaci svými „mírovými“ iniciativami. Byla by to pro něj reputační sebevražda u vlastních republikánských voličů i ve světě. On ustupuje Rusům ve víře, že bude honorován zastavením bojů, aby se mu otevřela cesta k nobelovské nominaci, a Rusové zatím toto očekávání zklamávají, protože Kreml věří, že válka se pro něj vyvíjí příznivým směrem. Putin nemá zájem polevit, protože každý nový, nakonec pokaždé zavádějící podnět, který naši pozornost přesouvá z bojiště k vyjednávacím stolům, mu kupuje čas.

Evropa, respektive Evropská unie, v celém tomto procesu hraje druhé housle. Ano, protestuje, chce mírové podmínky revidovat, ale reálně jediným partnerem s jakoukoli mocí jsou několikrát zmíněné Spojené státy. Jak obecně hodnotíte evropskou pozici v celém procesu?

Souvisí to s předešlou otázkou – a mou odpovědí na ni. Evropské státy NATO na sebe vzaly dnes už větší část finančního břemene spojeného s podporou bojující Ukrajiny. Ve výrobě dronů jsou Ukrajinci už soběstační a rozšířit vlastní zbrojní průmysl by jim umožnily evropské zdroje, kdyby jen v Evropě byla odvaha pokrýt podobné výdaje zabavením zmrazených ruských aktiv.

Evropa s Ukrajinou jsou na sebe následkem Trumpových eskapád stále odkázanější, což docela dobře vystihují slova německého kancléře Friedricha Merze z přepisu telefonátu 1. prosince. „Hrají hry, jak s vámi, tak s námi,“ měl říct zřejmě s odkazem na Witkoffa a Kushnera. Přikuluje tu i sám Putin, který odstupňoval své výhrůžky Evropě nedávnou poznámkou v přibližném znění „Chtějí-li válku, mají ji mít“.

Situace nabízí obrácený výjev, než na jaký jsme byli zvyklí za studené války: Moskva nenávidí Evropu víc než Ameriku – tentokrát jako překážku „rozumné“ dohody se Spojenými státy, s čímž se ruský diktátor netajil už v únoru tohoto roku. Evropa si už nemůže dovolit přihlížet východnímu dramatu z pozice přežvykujícího pozorovatele, a dozajista jsou to její protesty, co drží Trumpa na uzdě, aby nepřekročil hranici, za níž začíná otevřená zrada. Nemusí to být všelék, ale zatím se to počítá.

Jaké konkrétní kroky by podle vás měly ze strany Evropy přijít, aby se mohla prosadit a skutečně mít slovo v celé záležitosti? Když vezmeme do úvahy, že USA a Rusko skutečně jednají z pozice největší moci a zastrašení, tak dvě evropské mocnosti také mají jaderné zbraně a také si mohou tak trochu diktovat pravidla. Tak proč to nedělají?

V první řadě starý kontinent postrádá závaznou strategii, jak si poradit s džunglí, která vypučela v jeho blízkém sousedství. Nevíme, jak dopadne ukrajinsko-ruské drama, ale nepochybujme, že přinese změny, které přetrvají generace. Bude jiné Rusko, jiná Ukrajina – změna jednoho promění i druhého.

Ve vztahu k Ukrajině se hovoří o třech možných evropských strategiích, jak je nedávno popsal rusista Filip Scherf v ČT24: buď se nechá hrdinná země padnout, a pak bude muset vyrůst val na západním okraji NATO; nebo se bude postupovat jako dosud a z Ukrajiny bude hadr namačkaný do díry, kterou hrozí do naší lodi proniknout voda (to jsou má slova); poslední varianta předpokládá vojenské zapojení evropských států NATO do vojenského úsilí na straně Ukrajiny.

Evropané se zjevně přidržují prostředního scénáře, ale svou zbabělou nedůsledností fakticky naplňují variantu první. Tak vývoj spěje do bodu, kdy jim nezbude než uchýlit se k možnosti třetí, z níž již nepůjde snadno couvnout.

Ptal jste se na jaderné zbraně. Putin se toho dotkl ve svém výhrůžném vzkazu z června 2024, kde připomněl kvantitativní převahu Ruska nad Evropou. Tím je řečeno dosti. Dnes ale zároveň platí, že tahounem zbrojní pomoci napadené zemi je Německo. Ač není jadernou mocností, jeho podíl na tom, že není mnohem hůře, je třeba ocenit. Role evropské jednoty a výdrže se proto ukáže pro budoucnost zásadní; Ameriku si už můžeme odmyslet.

Kdy se podle vás svět dočká míru nebo alespoň příměří na Ukrajině? Tuším, že je to asi už tisíckrát ohraná otázka a už vás nebaví na ni odpovídat, ale přece jen se zdá, že jsme mu možná blíž než kdy dřív, ať už bude za jakýchkoli podmínek.

Kdyby se agresor necítil zatím dost pevný v kramflecích, dávno mohl slevit z ostřelování ukrajinského týlu. Veškerá „mírová jednání“ s Ruskem nesla totiž doposud výmluvné specifikum: nedošlo při nich k zastavení palby.

Moderní dějiny znají množství případů, kdy mírové smlouvě předcházelo vleklé příměří, což je případ Izraele a Jordánska. Na Korejském poloostrově nebyl mír uzavřen od utichnutí zbraní v roce 1953. Ale Rusko demonstruje „dobrou vůli“ nestřídmými mírovými podmínkami, aniž by přestalo válčit. Je zřejmé, že současné drama skončí ve chvíli, kdy se jedna ze stran vyčerpá.

Pokud Rusko nenadále zatroubí k ústupu, bude to důkaz, že pod tlakem sankcí a ztrát na všech frontách není schopno pokračovat. Zda půjde o dočasný oddech, nebo konec noční můry, pak bude záležet na tom, zda se dostaví i zhroucení režimu a rozpad společnosti.

Podlehne-li dříve Ukrajina, nastane pro Evropu krajně neblahá situace. Prognóz už několik zaznělo. Šéf ukrajinské rozvědky Kyrylo Budanov už předloni uvedl počátek roku 2026 jako rozhodující limit ruských možností zvrátit situaci ve svůj prospěch. Ruský rozpočet na příští rok nicméně počítá s mimořádnými výdaji na válku a Putin nově vyhlásil záměr získat krom Donbasu na Ukrajině i přilehlé území, jemuž říká Novorusko.

Pokud Rusko ukončí své snažení na Ukrajině a přestane ztrácet nespočet vojáků denně, myslíte, že se skutečně pokusí o obnovu, posílení a následnou invazi do Evropy? Konkrétně Němci si třeba oblíbili termín 2029, pesimističtější analytici dokonce rámec jednoho až dvou let. Nebo, jak říká Putin, je to skutečně nesmysl a v podstatě sebevražda?

Rusko to může udělat ještě dříve, než zdolá své nesnáze s Ukrajinou, tak jako Hitler zaútočil na Sovětský svaz, aniž by zlomil Británii. V takovém případě by ho vedla snaha vyřadit Evropu jako hlavního podporovatele nezdolné Ukrajiny. Nečekejme ale nutně invazi v klasickém vydání.

Rusové mohou pružně měnit cíle úderů díky subverzivní taktice zahrnující drony nebo sabotáže. Na Baltu mají možnost zaútočit na podmořské kabely a přerušit internetové spojení. Posílí populistické vlády a vsadí na skepsi vůči integračním projektům jako EU a posléze NATO. Vojensky obsadit mohou jen malou část Estonska či Finska a následnou jadernou demonstrací nebo jen vyhrožováním vystavit alianci zkoušce, v níž ta nemusí obstát.

Spíš, než kdy to začne, bych se ptal, jak dlouho to potrvá. V závislosti na hybridní povaze válčení může jít vlastně o tekutou válku na desetiletí. Že ale začnou, nepochybuji. Nikdy Západ tolik nelákal svými slabinami.