ROZHOVOR | Mír na Ukrajině může nastat jediným způsobem, říká ukrajinista Svoboda pro EZ

Nejprve by mě zajímal váš pohled na to, co se skloňuje úplně nejvíce - možný mír na Ukrajině. Myslíte si, že za podmínek, jaké obě válčící země mají, je možné vůbec začít jednat o spuštění jednání? Zatímco si Rusové nárokují nesmyslné množství území a dokonce demilitarizaci Ukrajiny, na druhé straně Kyjev chce stažení ruských vojsk, bezpečnostní garance, reparace a podobně. Ať hledám, jak hledám, prostor pro ústupky moc nevidím. 

Pojem mír se zde ve slovníku politiků a novinářů uplatňuje nesmyslně, protože nepasuje na zvláštní charakter této války. Je to válka vedená Ruskem z ideologických pohnutek, válka vzkříšeného impéria proti vzmáhající se demokracii. Mír může nastat jen kolapsem jedné ze stran. Rusko přistoupí nanejvýš na příměří, ve chvíli, kdy vyhodnotí, že se jeho ekonomická situace stává neúnosnou. Kyjev ovšem ve svých požadavcích tak daleko, jak jste to podal, nejde. Ze Zelenského slovníku se vytratil naléhavý požadavek na stažení ruských vojsk; Ukrajinci na své hranice nerezignovali, ale dobře vědí, že tato válka se nevede o území.

K případnému mírovému uspořádání – existuje podle vás reálná možnost, že se administrativě Donalda Trumpa skutečně podaří dotlačit obě strany k jednání? Na koho se teď americký prezident zlobí víc. Na Zelenského, nebo Putina?

Potíž je v tom, že není o čem jednat s někým, kdo vás chce zničit. Za takové situace nemají diplomatické pojmy žádnou relevanci a rozhoduje hrubá síla. A právě na tomto neúprosném faktu troskotají Trumpovy snahy sprovodit válku ze světa. Jak ukazuje nově celní válka, Trump se už „zlobí víc“ na všechny, snad krom otevřeně protizápadních režimů. To má jednu obrovskou psychologickou výhodu pro Ukrajinu: konečně si „všichni“ připouštějí, že Ukrajinci sdílejí osud nás „všech“.

Mezi ruskými požadavky je podle dostupných informací „dlouhodobý mír“, který by měl být zajištěn naplněním původních záminek pro spuštění invaze, mezi které se počítá i demilitarizace a denacifikace. Jak by tohoto Rusko mohlo dosáhnout? Nezdá se, že by k tomu získalo relevantní podporu ze zahraničí. 

Nic takového nenastane skokově. Dnes se ukazuje, že aby toho Rusové dosáhli, museli by ve válce vydržet déle než Ukrajinci. A na tom se samozřejmě pracuje.

Pozastavím se u samotné denacifikace. Když pominu, jak nesmyslný požadavek a záminka to jsou, také by mě zajímalo, jak může Rusko požadovat jakékoli strukturální změny na Ukrajině bez toho, aby ji okupovalo nebo zde mělo loutkovou vládu?

Samozřejmě nikoli.

Ohledně denacifikace – je na Ukrajině co denacifikovat – jsou zde reálně nacisté ve vládě, státních institucích a podobně? S ohledem na to, že (neo)nacistická a podobná hnutí jsou snad všude ve světě, je situace na Ukrajině horší?

Ta otázka je zavádějící, protože Ukrajina válku nedostala z toho důvodu, že by byla nehumánní, ale že je prozápadní a tolerantní. Pokládám za nutné upozornit na to, že novináři dobré vůle nekriticky přejímají ruskou režimní terminologii, takto „nacismus“ a „denacifikaci“. Co si pod ní Rusové představují, bylo přece dávno jasně vyloženo v dubnovém článku Timofeje Sergejceva před třemi lety, krátce po invazi. 

Stručně: denacifikovaná země nemůže být suverénní. Název „Ukrajina“ zřejmě nemůže být zachován jako název žádného plně denacifikovaného státního útvaru na území osvobozeném od nacistického režimu. Denacifikace bude nevyhnutelně i deukrajinizací – Ukrajina musí být zbavena politické funkčnosti. Debanderizace sama o sobě k denacifikaci stačit nebude – banderovský prvek je pouze převlekem evropského projektu nacistické Ukrajiny, proto je denacifikace Ukrajiny také její nevyhnutelnou deevropeizací.

Pokud Rusové chtějí denacifikovat Ukrajinu, neměla by Ukrajina také chtít denacifikovat Rusko či případně současnou vládu Spojených států? Putinův režim se nijak netají tím, respektive nepopírá to, že neonacistická/neofašistická uskupení na frontě bojují a ruské armádě podstatně pomáhají. 

Jako bonmot to beru, ale mějme na paměti, že jde o vážnou věc. O to, co vy nazýváte denacifikací Ruska, se musí starat především svobodný svět, kterému tato země vyhlásila válku. A nejde o žádný boj proti nacistům, kterých je v Rusku až kam. Rusko není nebezpečné jako země nacistů, ale jako země s výrazným imperiálním cítěním. Je jedno, kdo Rusku povládne, pokud budou jeho nároky překračovat hranice ruského etnického prostoru. Místo denacifikace proto mluvme o nutnosti dekolonizace Ruska. Na Ukrajině je jediné: přežít jako státně politický projekt. A to je úkol místy nadlidský.

Od začátku války se neustále skloňuje brigáda Azov, která se na straně ukrajinské armády zapojuje do bojů už od roku 2014. Dokážete nějak vysvětlit, proč je její působení problematické a zároveň potřebné? A nejdůležitější otázka - je neonacistická?

Za Ukrajinu nebojuje žádná „brigáda Azov“, ale ukrajinské ozbrojené síly, ukrajinskou zkratkou ZSU. „Azováci“, kteří se ocitli v ruském zajetí, jsou dnes mučeni a odsuzováni k drakonickým trestům nikoli jako „neonacisté“, ale jako ukrajinští patrioté. Poukazy na Azov si mimochodem vypomáhá i čínský režim, který vnímá stopu ukrajinského aktivismu i v hongkongských protestech. Oproti všemu tomu očerňování můžeme říci, že Azovem procházeli i Židé a brigáda je ruskojazyčná. Azov bude za dnešní situace jen tak zajímavý, jak zajímavým ho dělají Rusové.

Myslíte, že Rusové během případných jednání o míru vytáhnou kartu „nacistické Ukrajiny“? A co je ještě podstatnější, uvěří jim Trumpova administrativa a bude podle toho na Kyjev tlačit?

Nikoli, toto téma se zdá už vyčichlé. Trumpa k ústupkům motivuje výhradně žádostivost rychle prodejných politických zisků, jí podřizuje své zacházení s Ukrajinou; ne tomu, co mu našeptává Moskva. Přesto by se i Evropa měla snažit v ruských očich působit jako „nacistická“. Pokud tomu tak stále není, znamená to, že pro Ukrajinu neděláme dost.