ROZHOVOR | Předání Gazy palestinské samosprávě paradoxně zhoršilo kvalitu života Palestinců, uvádí Záhora

Izraelská okupace Pásma Gazy měla skončit v návaznosti na takzvané dohody z Osla. Území bylo Palestinské samosprávě předáno dříve než oblasti na Západním břehu Jordánu. Odlišoval se ve své době izraelský přístup k těmto teritoriím, kde měl dle mírového procesu nakonec vzniknout palestinský stát?

Izraelský postoj a politiky vůči Pásmu Gazy se v porovnání se Západním břehem do nějaké míry odlišovaly, nicméně ne zásadně. Rozdíly vyplývaly z geografické a demografické reality Pásma Gazy, které – jak myslím, že je všem celkem známo v kontextu teď probíhající války – je územně významně menší a významně zahuštěnější, co se týče obyvatelstva. Takže izraelský přístup vůči Gaze vlastně v konceptu odlišný nebyl. Politiky se lišily v tom, že bylo jednodušší tuto oblast kontrolovat, jelikož se jedná o malý prostor a tamní obyvatelstvo je shromážděno do velkých měst. Nicméně že by existoval obecnější rozdíl mezi Gazou a Západním břehem, to bych to bych neřekl. Zároveň to, že se jedná tak o tak hustě obydlené území, byl právě jeden z důvodů, proč postup Izraele vlastně kopíroval situaci ohledně velkých palestinských měst na Západním břehu, které zde byly jako první předány nově vzniklé palestinské samosprávě.

Jak byl avizovaný odchod izraelských vojáků z Pásma Gazy ve své době vnímán izraelskou veřejností? Nakolik šlo v kontextu celkového přístupu tehdejší vlády premiéra Jicchaka Rabina k palestinské otázce o polarizující problematiku?

Je zcela zásadní, že izraelské jednotky nebyly staženy v rámci dohod z Osla. Pásmo Gazy mělo být součástí palestinského státu, nicméně Izrael si zde i po dohodách z Osla zachoval jak vojenské základny, tak osady. Ke konečnému stažení došlo až v roce 2005, tedy deset let poté, co byl Jicchak Rabin zavražděn. Stalo se tak za vlády Ariela Šarona. Rozhodnutí stáhnout se z Gazy bylo v roce 2005 vysoce kontroverzní, jelikož se tak stalo v období dobíhající druhé intifády, která přinesla intenzivní násilí mezi Izraelci a Palestinci. I proto bylo rozhodnutí pravicového premiéra Šarona vnímáno velmi, velmi negativně pravicovou částí izraelské společnosti. Šaron musel sestavit novou politickou stranu následně a také koalici, která mu tento krok umožnila. Politická situace mu to tedy dovolila, nicméně velká část izraelské veřejnosti to vnímala jako určitý ústupek palestinskému terorismu. 

Izrael vojensky okupoval Pásmo Gazy od šestidenní války v roce 1967, kdy obsadil rozsáhlá území sousedních arabských států i teritoria, kde měl dle mezinárodního společenství vzniknout palestinský stát. Jaká byla okupační strategie a odlišovala se v něčem od izraelského postupu známého například na Západním běhu Jordánu?

Je to podobné tomu, co jsem zmiňoval v první odpovědi. V několika prvních dekádách byla tato strategie obdobná. Izrael během úvodních dvaceti let této okupace, do období první intifády, která vypukla na konci osmdesátých let, dovoloval z dnešního pohledu až překvapivě velkou míru mobility Palestinců. Docházelo k tomu, že Palestinci – především dělníci a nízko kvalifikovaní zaměstnanci – pracovali na izraelském území, a to platilo stejně pro Západní břeh jako pro Gazu. Zároveň Izrael usiloval o to, aby mezi Palestinci nevzniklo nějaké nacionální hnutí a vlastně se snažil prioritizovat místní struktury, například klany nebo místní elity, aby mezi nimi nedošlo k vzestupu zástupců a sympatizantů Organizace pro osvobození Palestiny, která se od šedesátých letech postupně stala hlavním nositelem a aktérem palestinského národně-osvobozeneckého boje. Tato strategie byla stejná pro Západní břeh i Gazu. Mírná odlišnost Pásma Gazy spočívala v tom, že podle řady odborníků a odbornic zde Izrael toleroval také islamistická hnutí, jelikož v té době byl politický islám vnímán jako protiváha palestinského nacionalismu. V tom se vlastně Gaza a Západní břeh neliší, nicméně Gaza byla a do nějaké míry je více konzervativní, více nábožensky založená, tudíž islamistická hnutí – a to včetně předchůdců Hamásu – zde byla rozšířenější. 

Jakou roli hrál v okupaci Pásma Gazy Egypt po roce 1979, kdy uzavřel mírovou smlouvu s Izraelem?

V rámci mírové smlouvy bylo jednak stanoveno, že Egypt se zříká jakýchkoliv nároků na Gazu. Dále byla uzavřena dohoda týkající se koridoru na hranici mezi Gazou a Egyptem, který měl být demilitarizovaný a který vlastně odděloval Egypt od palestinské entity. Zároveň – a obzvlášť v posledních dekádách po vzestupu Hamásu – se Egypt podílí na kontrole pohybu obyvatelstva z a do Gazy a také na importu zásob a dalších materiálů do Pásma. Většina těchto zásob ale i po roce 1979 stejně proudila přes Izrael, jelikož na egyptské straně je sinajská poušť, což velmi komplikuje dodávky čehokoliv i pohyb osob. To platí i teď pro dodávky humanitární pomoci, které i v kontextu současné války v Gaze nadále proudí především přes Izrael.

V minulosti jste upozorňoval, že nezanedbatelná část odborníků na mezinárodní právo se kloní k názoru, že navzdory stažení vojsk a vyklizení osad Izrael Pásmo Gazy nadále fakticky okupoval. Můžete přiblížit hlavní argumenty takové interpretace?

Názory na toto se různí. Izrael a proizraelští odborníci a odbornice tvrdí, že po roce 2005, kdy se Izrael z Pásma Gazy unilaterálně stáhnul, již toto území neokupuje. Opačný postoj zastává celá řada expertů a expertek a domnívám se, že v mezinárodním prostředí jich je většina. Argumentů, které jsou zmiňovány, je několik. Izrael spolu s Egyptem – ale především Izrael, vzhledem k těm skutečnostem, které jsem zmiňoval v předchozí odpovědi – kontroluje i po roce 2005 možnost vstupu a opuštění Gazy, a to i z egyptské strany, kde probíhá koordinace mezi Egyptem a Izraelem. Izrael ovládá vzdušný prostor nad Gazou, má nad ním absolutní kontrolu. Také limituje, jak daleko mohou Palestinci na moře, to se týká především rybolovu. Izrael kontroluje i elektromagnetické pole nad Gazou, kvůli čemuž v Gaze stále funguje jenom 2G síť. Izrael také kontroluje dodávky vody a elektřiny, jelikož jediná elektrárna v Gaze byla zničena během druhé intifády. Zároveň Izrael vzhledem ke geografické situaci – a to nyní vidíme v extrémní podobě – mohl prováděl v Gaze také zásahy, a to jak vzdušné, tak pozemní. Takže argument, že se Izrael zcela stáhnul, je pravdivý v tom, že se tam již nenachází vojenské základny a osady, nicméně i před 7. říjnem 2023 izraelská armáda stále mohla a prováděla v Gaze vzdušné útoky a v menší míře pozemní operace. Právě to spolu s kontrolou ostatních aspektů života v Gaze vede většinu odborníků a odbornic k tomu, že Izrael je v Gaze stále okupační mocností, z čehož plyne celá řada závazků vůči palestinskému obyvatelstvu.

Jak velkou změnu tedy přinesl 18. květen 1994 obyvatelům Pásma Gazy, především v krátkodobém horizontu? Byl oficiálně avizovaný konec okupace citelný v každodenním životě?

Co se týče dohod z Osla – a to není opět unikátní pro Gazu, nicméně tam to bylo cítit ještě více než na Západním břehu –, kvalita života Palestinců a palestinské obyvatelstvo se po jejich uzavření zhoršila, byť to bude patrně pro spoustu čtenářů a čtenářek paradoxní. 

Čím to bylo způsobeno?

Jak jsem už říkal, prvních dvacet, pětadvacet let okupace Izrael dovoloval palestinskému obyvatelstvu pracovat v Izraeli. Měl jsem asi dodat, že tato pracovní povolení vlastně byla součástí okupační strategie kontroly palestinského obyvatelstva. Úvaha byla taková, že pracovní příležitosti nějakým způsobem pacifikují palestinské obyvatelstvo, které – bude-li socioekonomicky zabezpečené nebo na tom bude lépe – nebude mít politické ambice, nebude usilovat o odstranění okupace. Zároveň to ale vedlo k tomu, že na palestinských územích, ať už v Gaze nebo na Západním břehu, nevznikl autonomní průmysl. Stejně tak zemědělské produkty byly vyváženy na izraelská území, takže palestinská ekonomika byla velmi závislá na izraelské, což opět podle mnoha analýz bylo prostředkem, jak zmenšovat odpor Palestinců vůči izraelské okupaci. Tohle se vlastně do velké míry změnilo právě s dohodami z Osla. 

Můžete přiblížit podstatu této změny?

Dohody z Osla předpokládaly, že má dojít ke vzniku dvou odloučených států, izraelského a palestinského. V návaznosti na to Izrael tedy začal budovat checkpointy a začal velmi silně omezovat a regulovat pohyb palestinského obyvatelstva. To dopadlo na Gazu ještě více než na Západní břeh, neboť je menší, více izolovaná a není tam tolik pracovních příležitostí, protože je dlouhodobě chudší než Západní břeh. Omezení mobility mělo dopad nejen na pracovní příležitosti, ale třeba i na rodinné a sociální vazby mezi Gazou a Západním břehem, které začínaly být zpřetrhávány. Toto se ještě skokově zintenzivnilo po roce 2007, kdy se moci v Gaze zmocnil Hamás a Izrael uvalil na Pásmo Gazy blokádu, která trvá dodnes a v kontextu současné války samozřejmě nabrala novou podobu. Proto se po uzavření dohod z Osla kvalita života Palestinců paradoxně zhoršila, což se prohloubilo v kontextu druhé intifády a dalších násilností mezi Hamásem a Izraelem po roce 2007, kdy se situace palestinského obyvatelstva dále zhoršovala nejen kvůli blokádě, ale také kvůli opakovaným válkám, které vedly k ničení Gazy.

S tím souvisí skutečnost, že Pásmo Gazy představovalo – a nadále představuje – území, z něhož jsou vedeny útoky na Izrael. V prvním desetiletí po vzniku židovského státu šlo o nájezdy militantů, posléze o útoky více či méně sofistikovanými raketami, a není asi potřeba připomínat, že i útočníci ze 7. října 2023 pronikli na izraelské území právě z Pásma Gazy.  Nakolik v tomto kontextu rezonuje v izraelské veřejné debatě v posledních měsících tvrzení, že konec okupace představoval z bezpečnostního hlediska fatální chybu? 

Ano, to je argument, který rezonuje poměrně výrazně. Velká část izraelské společnosti, ale i část expertní komunity tvrdí, že právě stažení osad a vojenských základen v roce 2005 vedlo k tomu, že Izrael neměl potřebné kapacity, dostatečné informace a kontrolu, což nakonec umožnilo masakr z loňského 7. října. Říkal jsem, že už v roce 2005 Šaronova vláda byla za své rozhodnutí ostře kritizována. Zároveň to je jedna z velkých debat, co se týče historie a současnosti izraelsko-palestinského konfliktu, jelikož často je tady narativ, že Izrael se jednostranně stáhnul, že vlastně nezištně nabídl Palestincům Gazu. A že navzdory štědrosti Izraele se jí Hamás následně zmocnil a začal tam místo samostatného státu budovat vojenskou a teroristickou infrastrukturu.

V čem je podle Vás tento výklad problematický?

Je samozřejmě pravda, že pásma Gazy se zmocnil Hamás. Zároveň existují výzkumy, zprávy a svědectví o tom, že situace a izraelská motivace ke stažení byly komplikovanější. Důvody Šarona, dalších členů vlády i představitelů bezpečnostního aparátu pro stažení v roce 2005 byly takové, že se Izrael vlastně zbaví – opět z jejich pohledu, nikoliv z pohledu mezinárodního práva – odpovědnosti za velké množství Palestinců, v té době nějakých jeden a půl milionu. Zároveň se Izrael vzdal jen velmi malého území. Takže poměr palestinského obyvatelstva, za které už nebyl Izrael zodpovědný, a toho malého území vedl k tomu, že Izrael byl ochotný se stáhnout, neboť benefit převýšil negativa. Byl to navíc nějaký krok směrem k mezinárodním společenství, kdy po násilí druhé intifády narůstal o tlak – podobně jako jsme svědky nyní –, aby dvoustátní řešení bylo skutečně zrealizováno, aby vznikl palestinský stát. A Šaronova vláda podle některých svědectví vlastně udělala výměnu: stáhla se z Pásma Gazy, kterou tedy podle svých slov předala Palestincům, a výměnou za to chtěla, aby debaty o vzniku reálného palestinského státu byly na nějakou dobu zmraženy. Ukázala dobrou vůli vůči Palestincům, ale ne tak dalekosáhlou, jako by bylo uznání jejich státu. Navíc i po roce 2005 si Izrael uchoval schopnost v Gaze zasahovat, k čemuž opakovaně docházelo, čehož jsme samozřejmě svědky nyní. Izraelská přímá okupace Gazy byla také finančně a bezpečnostně náročná, vzhledem k hustě obydlenému prostředí. Také počty útoků během druhé intifády byly velmi vysoké. Byla to tedy vlastně strategický ústup, než aby se jednalo o zcela vřelý a nezištný krok ze strany Izraele. Nicméně tohle je nějaký kritický pohled, který většina Izraelců zvlášť po 7. říjnu nesdílí.

To, počítám, do značné míry souvisí s předchozí otázkou a Vaší odpovědí, že?

Stažení z Gazy a její následné ovládnutí Hamásem je nyní vnímáno jako základní strategická chyba. Dokonce se objevují hlasy na extrémní pravici, že by Pásmo Gazy mělo být znovu přímo okupováno izraelskou armádou, že by tam měly být vybudovány osady, což podporují podle některých průzkumů až dvě pětiny Izraelců. Celé se to vlastně zmiňuje jako argument, proč by Izrael měl anektovat, tedy formálně připojit celý Západní břeh k izraelskému státu – aby se nemohl opakovat 7. říjen právě na Západním břehu, aby Hamás či nějaká jiná teroristická skupina nemohla zaútočit v podobném stylu ze Západního břehu. Takže ano, stažení z Gazy z roku 2005 je něco, co se diskutoval izraelskou společností i před 7. říjnem, nicméně nyní rezonuje ještě více negativně.