ROZHOVOR | Mandelu jako hlavu státu uznávali prakticky všichni Jihoafričané, uvádí afrikanista Skalník

České veřejnosti je Nelson Mandela znám patrně především jako bojovník proti jihoafrickému apartheidu. Tyto aktivity mu vynesly rozsudek doživotního vězení. Za mřížemi strávil 27 let, na svobodu se dostal v roce 1990. Co přimělo úřady k jeho propuštění? 

Odpor proti politice apartheidu postupně sílil a dosáhl celosvětových rozměrů, přičemž v JAR byl v polovině osmdesátých let vyhlášen výjimečný stav. Vláda prezidenta Pietera W. Bothy si začala uvědomovat neudržitelnost situace. Uvnitř samotné vládnoucí Národní strany se formovalo mínění, že apartheid musí být reformován, či dokonce zrušen. Nakonec prezident Botha pozval Nelsona Mandelu na čaj v prezidentském paláci v Kapském městě. Nový prezident Frederik de Klerk pak brzo na to dospěl k závěru, že s Africkým národním kongresem (ANC) bude muset jednat. Napřed zrušil zákaz ANC a řady dalších organizací odporu včetně Jihoafrické komunistické strany (SACP) a brzy na to, 11. února 1990, propustil Mandelu z vězení. Ten byl v roce 1991 zvolen za prezidenta ANC.

Je známo, že Mandelova politická a, řekněme, ideologická orientace se během jeho života proměňovala. Jak byste ji charakterizoval v době, kdy byl hlavou státu? 

Když byl Mandela vůdcem ozbrojeného odporu Umkhonto we Sizwe (Kopí národa), byl dočasně i členem SACP. Je známo, že když byl vězněn na Tulením ostrově nedaleko Kapského města, přel se s radikálními spoluvězni o podobě politiky v případě, že ANC bude v JAR vládnout. Byl více nacionalistou než socialistou. A po propuštění se dohodl s bílými kapitány jihoafrických korporací, že ke znárodnění jihoafrických bank a dolů za jeho vlády nedojde. Toto své slovo dodržel, ale vymínil si, že zároveň bude zahájena stavba tisíců skrovných obydlí s přípojkami vody a elektřiny pro nejchudší venkovany a příměstské proletáře. V době svého prezidentství, tedy v letech 1994 až 1999, Mandela usiloval o co nejlepší komunikaci, ba usmíření mezi všemi Jihoafričany, ale také se zasadil o vyšetření zločinů spáchaných jak bílými vůči černým, tak uvnitř ANC.  

Jak jste zmínil, Mandela od roku 1991 předsedal straně ANC, která po zrušení apartheidu suverénně zvítězila ve volbách v dubnu 1994. Byla Mandelova pozice v rámci této strany nezpochybnitelná, nebo měl reálné politické konkurenty?

Zpočátku Mandela v ANC i Jižní Africe vůbec neměl prakticky konkurenci, snad s výjimkou Strany svobody Inkatha, která dominovala v provincii Natal a reprezentovala národ Zuluů. Ovšem uvnitř ANC postupně narůstala vůči Mandelovi opozice. Z počátku nesměle, později silněji. Šlo především o vliv těch, kteří chtěli vyvlastnit půdu v rukou bílých farmářů a znárodnit klíčový průmysl a bankovnictví. Nakonec se staly předmětem korupčního jednání zejména parastátní podniky, které vznikly ještě v období apartheidu. To se však stupňovalo až za Mandelových nástupců, Thabo Mbekiho a zejména Jacoba Zumy.

Mandela zastával prezidentský úřad pět let. Nakolik se během jeho mandátu změnila Jihoafrická republika a do jaké míry byl hybatelem těchto změn samotný Mandela?

Již jsem zmínil výstavbu skrovných rodinných domků, ale zejména byla prováděna takzvaná transformace, což je převádění rozhodujících funkcí ve státě i ekonomice do rukou černých Afričanů, zejména těch, kteří se zúčastnili boje proti apartheidu. Vznikala černá buržoazie a střední třída bez toho, že by byla demontována zejména majetková struktura velkých soukromých podniků, které zůstaly v bělošských rukou. Byl schválena nerasová a nesexistická ústava, která se uvádí mezi nejdemokratičtějšími základními zákony světa. Ovšem nadále trvala majetková propast mezi menšinou bohatých a většinou chudých. Rostla také kriminalita. Přesto JAR za Mandelova působení v čele jihoafrického státu získala mezinárodní prestiž a začala hrát rozhodující politickou a ekonomickou úlohu v celé Africe. 

Bylo tedy z Vašeho pohledu Mandelovo prezidentství úspěšné? V jakých oblastech se mu dařilo naplnit vize, s nimiž do úřadu nastupoval, a kde naopak selhal?

V zásadě lze považovat jeho prezidentství za úspěšné. Byl hlavou státu, uznávanou prakticky všemi Jihoafričany. Nevznikl kult jeho osobnosti, ale rozhodující byla jeho nepsaná dohoda s bílým byznysem, že nedojde k znárodnění. JAR zůstala kapitalistickým státem, jehož mezinárodní postavení bylo na straně zemí světového Jihu v rámci neangažovaného hnutí. Pozůstatky apartheidu v oblasti vzdělání, zaměstnání a nezaměstnanosti jakož i bydlení černých obyvatel v separovaných nuzných čtvrtích, byly ještě značné. Ale vytvářela se nová černošská střední třída. 

Z jakého důvodu Mandela odmítl usilovat o druhé funkční období v čele státu? Stál za tímto rozhodnutím především jeho vysoký věk – přece jen mu bylo 81 let –, nebo hlavní roly sehrály jiné faktory?

Hlavní byla jeho osvícená osobnost, neboť chtěl jít příkladem v Africe, kde mnoho vládců zůstávalo ve funkcích po desítky let. Ale také viděl, že k moci se derou mladší vůdcové ANC. Fyzicky byl fit, ale řekl si, že pět let stačí. To byla asi jeho úvaha. 

Jak silný je dnes odkaz Nelsona Mandely v jihoafrické společnosti? A nakolik se případně liší jeho vnímání napříč jejími rasovými a etnickými segmenty?

Mandela je ctěn jako otec vlasti. Ovšem v JAR jsou i tací, kdož mu mají za zlé, že nebyl radikálnější ve vztahu k původcům apartheidu. Posledních pět let vládl v zemi dnes jednasedmdesátiletý Cyril Ramaphosa, který byl původně zamýšlen Mandelou jako jeho nástupce. Ramaphosa, který je jedním z nejbohatších Jihoafričanů, se snažil zahladit stopy rozkrádání státu, jež nabralo přímo nebetyčných rozměrů za prezidentství Jacoba Zumy v letech 2009 až 2018. Ovšem v nadcházejících všeobecných volbách na konci května se teprve ukáže, zda se mu aspoň částečně podařilo obnovit prestiž ANC a zahladit škody, které na odkazu Nelsona Mandely napáchalo vládnutí Mbekiho a zejména Zumy.