KOMENTÁŘ | Budování vládní politiky paměti je nebezpečná cesta

Záměr zřídit zmíněnou Radu patrně vychází z okolí poslance Pavla Žáčka (ODS). Její agenda totiž nápadně koresponduje s myšlenkami, které Žáček na sklonku roku 2020 prezentoval v textu Odolnost a paměťová politika – ambiciózní úkoly pro budoucí vládu. Varoval v něm před snahou o manipulaci s „národními“ dějinami, kterou fakticky označil za součást hybridní války. Z kontextu stati, která hovořila nejen o údajné „bagatelizaci“ zločinů komunismu, ale také o příklonu ke „stalinskému a brežněvovskému imperiálnímu vidění světa“, bylo zjevné, že Žáček měl na mysli zahraniční aktivity současného kremelského režimu. Z jeho strany tak šlo o velmi nevybíravý útok na dosavadní způsob prezentace minulosti tuzemskými paměťovými, vzdělávacími i vědeckými institucemi.

Žáček předestřel vizi, podle které by následující vláda, pochopitelně vytvořená jeho mateřskou ODS, měla podporovat především ty paměťové instituce, které se zaměřují na „národně orientovaný odboj“ proti totalitě a jejím obětem. Klíčovou úlohu v tomto směru měl sehrát mimo jiné Úřad vlády, jak ostatně nynější návrh předpokládá.

Kritici ve své době upozorňovali nejen na skutečnost, že Žáček ve své koncepci implicitně označil historické výklady, které nejsou kontrolovány vládou, za bezpečnostní hrozbu pro Českou republiku. Vadilo také výrazné upozadění významu etablovaných vědeckých pracovišť, tedy především univerzit a ústavů akademie věd (ta příznačně nyní ani nebyla vyzvána, aby podobu nové vládní rady připomínkovala). Mnohé znepokojila i slova o nutnosti přehodnotit činnost paměťových institucí a změnit jejich personální obsazení. Z kontextu jasně vyplývalo, že obojí by mělo nově podléhat těsnější vládní kontrole. 

Budování státní, v praxi vládní politiky paměti je krajně kontroverzní. Není náhodné, že je často, třebaže ne výhradně, praktikováno nedemokratickými či autoritářskými režimy. Prohlubování vybraných historických mýtů, případně vytváření nových, stejně jako prosazování jednostranných historických narativů – klidně v rozporu s poznatky seriózního vědeckého výzkumu – se může stát účinným nástrojem, kterým konkrétní politická síla legitimizuje své mocenské nároky. Vládní politika paměti jde přímo proti objektivizaci historie, o který se zasazuje standardní kritická historická věda.

ÚSTR jako memento

V souvislosti s nově zřizovaným grémiem zaznívají varování před zaváděním „orbánovského modelu“. Pro neznalého čtenáře je vhodné nastínit, že v Maďarsku došlo za vlády současného premiéra Viktora Orbána a jeho strany Fidesz k výraznému utužení politické kontroly nad paměťovými a vědeckými institucemi, které se věnují výzkumu historie. Výklady, které nesouzní s nacionálně-konzervativním narativem, jež hraje v legitimizační strategii Fideszu významnou roli, jsou marginalizovány mimo jiné odepřením finančních zdrojů. Jejich alokace má být přitom klíčovým posláním i tuzemské vládní paměťové rady.

Pro argumenty, které ukazují úskalí snah o politickou kontrolu výkladu dějin, zároveň nemusíme chodit do zahraničí. Stačí se podívat na problémy provázející činnost Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Ten vznikl před 16 lety – i v důsledku protichůdných politických a společenských tlaků – jako zvláštní hybrid paměťové a vědecké instituce. Pro jeho chod se stal určující politický dohled prostřednictvím zákonodárců (především senátorů), kteří volí dozorčí radu. Zakladatelé ÚSTR tímto vědomě odmítli osvědčený princip samosprávy, který je vlastní univerzitám a vědeckým pracovištím.

Složení Rady ÚSTR díky tomu odráží aktuální rozložení politických sil, což se v praxi ukázalo jako překážka pro personální i koncepční stabilitu a kontinuitu celé instituce. Politici totiž namísto široce respektovaných odborníků do rady zpravidla dosazují své vysloužilé spolustraníky či mediálně známé aktivisty, a právě oni následně rozhodují o tom, kdo ústav řídí.

Zakladatele ÚSTR rozhořčilo, že ve chvíli, kdy za delší konec politického provazu tahala levice, ztratila rada svůj původní pravicově-konzervativní ráz a z čela ústavu odvolala konzervativce Daniela Hermana (KDU-ČSL). To, co lidé z okolí Pavla Žáčka (ODS) v roce 2014 hlasitě odsuzovali jako „levicový puč“, nebylo ničím jiným než přirozeným odrazem politické kontroly celé instituce, kterou jí sami dali do vínku. Je příznačné, že složení rady a orientace jejích členů se následně opět vychylovalo doprava spolu s tím, jak tuzemská levice vyklízela své pozice.

Levice je dnes v České republice zcela marginalizována, třebaže okruh iniciátorů nové vládní paměťové rady konstantně varuje před „levicovým výkladem dějin“. Pravice však má – jak je v demokratickém systému přirozené – nové vyzyvatele. Protestní a antisystémová uskupení získala v nedávných eurovolbách téměř třicet procent hlasů. Ačkoliv se nezdá, že by dokázala na podobná čísla dosáhnout ve volbách parlamentních, není zcela vyloučeno, že příští vláda bude záviset právě na jejich podpoře.

V důsledku toho se můžeme v budoucnu dočkat situace, kdy prostřednictvím zmíněné vládní rady a přidělování financí budou paměťovou agendu určovat dezinformátoři, případně bizarní figury sdílející světonázor Filipa Turka, v jehož pantheonu historických hrdinů se zjevně nacházejí zcela jiné postavy, než jaké odpovídají vkusu Pavla Žáčka. 

Samozřejmě jde o hypotetický scénář. Ukazuje však obecný problém politického dozoru nad formováním historické paměti a potažmo i usměrňování odborného historického výzkumu. Výsledek nemusí být těžko stravitelný pouze pro ty, kteří nesdílí pohledy poslance Žáčka na moderní dějiny, ale v delším časovém horizontu také pro jeho stoupence. Liberálně-antikomunistický narativ může být snadno nahrazen narativem antiliberálním, národovecky-konzervativním.

Autor je historik.