KOMENTÁŘ | Od Gestapa k dnešku: Historie zneužité moci, selhání práva a nebezpečí mlčící většiny

Gestapo mělo ve své podstatě jasně vymezený úkol: boj proti takzvaným „nepřátelům státu“. Tento pojem však nebyl chápán v tehdejších poměrech tak, jak jej vnímáme dnes – tedy jako hrozbu skutečně usilující o rozvrat státní moci. V režii nacistické ideologie se „nepřáteli“ stávali Židé, Romové, homosexuálové a další vybrané skupiny obyvatelstva, které byly svévolně označeny za hrozbu a systematicky pronásledovány.

Tajná státní policie, tedy Gestapo, byla založena Hermannem Göringem a později přešla pod přímé velení Heinricha Himmlera a stala se součástí organizace Schutzstaffel (SS). Přestože počet jejích členů sotva přesáhl třicet tisíc, vynikala mimořádnou efektivitou. Dokázala proniknout do všech vrstev společnosti jak v samotném Německu, tak v okupovaných zemích, kde zřizovala zvláštní úřady a vyšetřovny. Na východě Evropy se aktivně podílela na organizaci masových deportací a hromadných poprav. Všude, kam vstoupila holínka německého vojáka, sahala i ruka Gestapa.

Příslušníkům Gestapa nebylo cizí prakticky žádné bezpráví. Disponovali výhodou absolutní volnosti – operovali bez jakékoli soudní kontroly a měli právo kohokoli zatknout, vyslýchat, věznit či deportovat bez formálního obvinění. Jejich efektivita byla umocněna rozsáhlou sítí agentů a informátorů. Bez ochoty řady civilistů kolaborovat, udávat a spolupodílet se na teroru by Gestapo nikdy nedosáhlo takového stupně strachu a moci, jaký si v tehdejší Evropě vydobylo.

Na východě Evropy hrozba tajné policie neskončila ani po odchodu Gestapa. Totalitní režimy si jeho praktiky rychle osvojily a adaptovaly je na své potřeby. V Československu operovala Státní bezpečnost (StB), v Polsku Służba Bezpieczeństwa (SB), v Maďarsku Államvédelmi Hatóság (ÁVH – Státní ochranný úřad) a v Rumunsku nechvalně proslulá Securitate. V Sovětském svazu sehrála klíčovou roli v perzekuci skutečných i domnělých odpůrců režimu všemocná KGB.

Ve druhé polovině 20. století se tyto tajné služby staly hlavními nástroji státní moci pro potlačení svobody, šíření strachu a udržování naprosté kontroly nad společností. Přestože názvy institucí a politická rétorika se lišily, základní princip zůstával stejný: bezpráví, systematická šikana a devastace základních práv jednotlivce ve jménu údajného „vyššího dobra“. Všechny navíc sloužily jedinému pánu – Moskvě, která se dnes chová úplně stejně jako za komunistické totality. 

Dnes, s odstupem desetiletí, vidíme až znepokojivě mnoho případů, kdy se lidé i celé státy začínají chovat podobně jako v nejtemnějších letech 20. století. V některých částech světa přestaly pro obyčejné lidi fungovat základní principy svobody a práva. Výsady a ochranu si uzurpuje úzká vrstva mocných – zatímco ti nejzranitelnější zůstávají bezbranní, stejně jako tehdy. 

Historie nám ukazuje, že rozklad spravedlnosti nezačíná velkými výbuchy, ale tichým šepotem, drobným donášením a postupnou neochotou postavit se zlu v jeho zárodku. Přes všechny zkušenosti, které svět za uplynulé dekády získal, se lidé naučili podobným projevům bezpráví nečelit – ba co hůř, často jim dokonce uznale přikyvují.

Jak jinak si vysvětlit určité momenty, kdy se jednotlivci i celé části společnosti vědomě stavějí na stranu agresora? Kdy mlčky přihlížejí, nebo dokonce aktivně podporují moc, jež systematicky pošlapává práva těch slabších? Tyto postoje nevznikají náhle – rodí se z pohodlnosti, strachu a cynismu. A právě tato tichá spoluúčast bývá vždy prvním krokem na cestě, která v minulosti vedla k tragédiím, jež měly být navždy poučením.