KOMENTÁŘ | 85 let od vzniku Auschwitzu. Zápas o lidskost není nikdy jednou provždy vyhraný

Přesně před 85 lety byl založen koncentrační tábor Auschwitz I – místo, které se nesmazatelně zapsalo do historie jako symbol lidské krutosti a systematického ničení. Primárně sloužil jako administrativní centrum rozsáhlého komplexu Auschwitz, který se později rozrostl o řadu dalších zařízení, včetně nechvalně proslulého vyhlazovacího tábora Auschwitz II – Birkenau.

Rozkaz k založení Auschwitz I vydal Heinrich Himmler, říšský vůdce SS a šéf gestapa, klíčová postava nacistického režimu a jedna z nejbližších osob Adolfa Hitlera. Vyhlazovací tábor Birkenau byl oficiálně založen více než rok po vzniku Auschwitz I a stal se hlavním dějištěm tzv. „konečného řešení židovské otázky“, silně eufemistického označení pro systematickou genocidu evropských Židů.

Německá říše pod vedením Adolfa Hitlera a jeho nejbližších přisluhovačů, v čele s Heinrichem Himmlerem, představovala extrémní formu absolutní dehumanizace všeho, co nespadalo do rámce jejich zvrácené představy "árijské nadřazenosti". Auschwitz se stal cílovou stanicí nejen pro politické odpůrce režimu, ale především pro Židy, Poláky, národy Sovětského svazu, Romy, homosexuály, Čechy a nespočet dalších národnostních a etnických menšin.

Šlo o chladnokrevně řízený proces, který s bezcitnou vypočítavostí systematicky mazal lidskou důstojnost i samotné lidské životy. Auschwitz nebyl pouhým nástrojem genocidy – byl vyvrcholením ideologie nenávisti, dovedeným k cynické, děsivé dokonalosti.

Když druhá světová válka skončila a svět byl konfrontován s miliony obětí nacistické hrůzovlády, mohlo by se zdát, že lidstvo konečně pochopí cenu lidského života a naučí se k sobě přistupovat s respektem a důstojností. Nestalo se tak.

Dnes jsme svědky cynického a bezcitného selhání lidskosti v přímém přenosu. Izraelská armáda systematicky zabíjí palestinské civilisty v Pásmu Gazy, ruský stát unáší ukrajinské děti a násilně je „porušťuje“, a administrativa Donalda Trumpa naplno zprovoznila Guantánamo – ne pro teroristy, ale pro věznění nelegálních migrantů.

Nejde však pouze o příběh dneška. Celé období po druhé světové válce ukazuje, že hluboká nenávist mezi lidmi nezmizela. Čínský režim systematicky pronásleduje Ujgury, potírá jejich základní práva, včetně práva na reprodukci, a snaží se vymazat jejich kulturní identitu. Stejný osud potkal Rohingy v Barmě, kteří byli brutálně vyháněni, vražděni a masově perzekvováni.

V Africe čelí dlouhodobému násilí a masakrům menšiny jako Tutsiové ve Rwandě, křesťané v Nigérii nebo etnické skupiny v Súdánu. V Indii jsou terčem diskriminace muslimové a příslušníci nižších kast, včetně dalitů (tzv. nedotknutelní). V Latinské Americe dochází k systematickému vyvlastňování a potlačování práv původních obyvatel.

Ani takzvané demokratické státy nezůstávají bez viny. Romské komunity v Evropě, Afroameričané ve Spojených státech i LGBTQ+ lidé po celém světě nadále čelí institucionalizované nespravedlnosti, marginalizaci a násilí.

Historie neúprosně ukazuje jedno: víra, že hrůzy, jako byl Auschwitz, patří definitivně minulosti, je nejen naivní, ale přímo nebezpečná. Nenávist, která tehdy umožnila bezprecedentní utrpení a genocidu, nezmizela. Pouze se přizpůsobila moderní době.

Dnes se násilí a systematická diskriminace často halí do slov o bezpečnosti, pořádku či ochraně hodnot. Přesto jde o tutéž podstatu – o dehumanizaci druhých, o rozdělování lidí na „hodné“ a „nežádoucí“, o tiché ospravedlňování brutality, která začíná nenápadně a končí tragédií. Pouze ten, kdo má odvahu vidět, že temné „trendy“ minulosti nikdy nepřestaly existovat, může pochopit, že zápas o lidskost není nikdy jednou provždy vyhraný.